Nejdrzejší útěky za železnou oponu: Vlakový omyl, balon šitý na stroji i vysoké napětí

Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst

  • Útěky za železnou oponu mají mnoho tváří.

  • Vlakem do Bavorska omylem ujelo 110 lidí.

  • Autem pod závorou propašoval Rakušan sebe, manželku i tchyni.

  • U Znojma emigrovali dva muži po vedení vysokého napětí.

Více

Od února 1948 do listopadu 1989 se přes střežené hranice Československa pokusily na Západ dostat desítky tisíc lidí, Pohraniční stráž jich zadržela zhruba 49 tisíc. Většina to zkoušela pěšky a potmě. Někteří ale vsadili na techniku: podomácku postavený obrněnec, horkovzdušný balon, rogalo s motorem z trabantu nebo sedačku zavěšenou na drátech vysokého napětí. Před výročím 17. listopadu připomínáme příběhy, které by mohly sloužit i jako scénáře špionážních filmů.

Asi nejhromadnější útěk v dějinách Československa měl dokonce svůj jízdní řád. Osobní vlak číslo 3717 z Chebu do Aše vyjel 11. září 1951 jako každý jiný. V Aši měl končit. Místo toho stanicí prosvištěl, prorazil závoru a zastavil až v Bavorsku. Ve vlaku sedělo 110 cestujících a většina z nich emigrovala omylem.

Akci zorganizovali strojvůdce Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truksa a ašský lékař Jaroslav Švec. Brzdy ve vagonech předem vyřadili, aby vlak nemohl nikdo zastavit záchrannou brzdou. Podle dobových informací si velitel pohraničníků v nočních dálnopisech stěžoval, že železničáři „třikrát něco opravovali na brzdách“. Všiml si toho pozdě. Na Západě nakonec zůstala zhruba třetina cestujících, ostatní se vrátili. Režim pak pro jistotu nechal na nepoužívaných přechodech vytrhat koleje.

Tank svobody

Václavu Uhlíkovi z Líní u Plzně komunisté znárodnili autodílnu a poslali ho pracovat do lesa. Udělali chybu. V lese totiž našel torzo obrněného polopásového transportéru a po nocích ho dával dohromady. Úřadům tvrdil, že stroj potřebuje na svážení dřeva. První pokus na podzim 1952 skončil poruchou motoru a tichým návratem domů ještě před svítáním.

ČTĚTE TAKÉ: Polsku by při napadení chtělo pomoci 84 procent Čechů, ukazuje průzkum. Pro jsou i voliči SPD

Napodruhé to už vyšlo. Dne 25. července 1953 kolem 4:40 ráno se k hranici u Lískové na Domažlicku blížil obrněnec, který vypadal jako armádní. Uvnitř se tísnilo osm lidí včetně dvou malých dětí. Velitel hlídky dal znamení k zastavení. Vůz zpomalil, pak přidal a zamířil přímo na něj. Pohraničník uskočil, nikdo nevystřelil. Stroj projel zátarasy z ostnatého drátu a zmizel v Bavorsku, popsal deník Právo, pro který promluvila Uhlíkova dcera Eva.

Podle Rádia Svobodná Evropa vážil stroj kolem pěti tun a trasu si Uhlík vybral díky informacím od samotných budovatelů hraničního pásma, kterým vozil klády. Západní tisk vozidlu začal říkat Tank svobody. Ještě téhož roku objížděl Spojené státy jako živá reklama na sbírku pro Svobodnou Evropu.

Pět centimetrů pod závorou

Úspěšnou a originální emigraci si připsal také Rakušan Heinz Meixner. Ani on neutíkal sám. Potřeboval z východního Berlína dostat snoubenku Margarete a její matku, kterým úřady NDR odmítly povolit vystěhování. Na dnes populárním přechodu Checkpoint Charlie si proto nenápadně změřil závoru. Předstíral poruchu skútru a zjistil, že břevno visí zhruba 95 centimetrů nad silnicí.

Pak obešel půjčovny v západním Berlíně a hledal dostatečně nízké auto. Vyhrál britský roadster Austin-Healey Sprite. Bez čelního skla měřil asi 90 centimetrů. Meixner sklo odmontoval, snoubenku schoval za sedadla, tchyni do kufru a pro jistotu ji obložil cihlami proti střelbě. V květnu 1963 krátce po půlnoci dojel na přechod. Když ho celník poslal k důkladné prohlídce, projel slalomem mezi betonovými zábranami, šlápl na plyn a sklonil hlavu. Na západní straně za sebou podle magazínu Hagerty nechal téměř třicetimetrovou brzdnou stopu.

Východní Němci na husarský kousek reagovali po svém. Pod závoru přivařili ocelové tyče.

Balon ušitý na stroji

Nejslavnější přelet železné opony mají na svědomí elektrikář Peter Strelzyk a zedník Günter Wetzel z durynského Pößnecku. Letět se rozhodli s manželkami a čtyřmi dětmi. První balon skončil v červenci 1979 pár set metrů před hranicí, ještě na území NDR. Stasi našla opuštěný obal a spustila pátrání. Podle německého Spolkového archivu prověřila kvůli lékům nalezeným na místě přistání kolem 800 tisíc receptů. Bez výsledku.

Obě rodiny mezitím šily znovu, tentokrát z více než 1 200 metrů čtverečních látky. Kupovaly ji po malých kouscích v různých městech, aby nebudily pozornost. V noci na 16. září 1979 odstartovaly. Let trval 28 minut, balon vystoupal až do dvou kilometrů a po 18 kilometrech dosedl u bavorské Naily. Stasi útěk interně označila za propagandistický úspěch protivníka. Tehdejší Hollywood jí dal za pravdu a příběh zfilmoval.

Cyklista, který si do balonu přibalil kolo

Československo mělo vlastního vzduchoplavce. Mistr republiky v cyklistice Róbert Hutyra strávil téměř rok studiem meteorologie v univerzitní knihovně. Plášť balonu ušila jeho žena. Gondolu o rozměrech zhruba metr na metr svařil z třímilimetrového ocelového plechu, aby rodinu chránila před střelbou. Zvědavému sousedovi vysvětlil, že jde o truhlík na květiny.

V noci na 7. září 1983 vzlétl u Božic na Znojemsku. V gondole stál on, manželka a dvě děti. Závodní kolo přivázal ke konstrukci. Rodina přistála v Rakousku a později se usadila v americkém Coloradu, píší Novinky.cz. Balon dnes visí v berlínském Muzeu zdi.

Rogalem na vídeňské letiště

Student Ivo Žďárský stavěl první prototypy motorového rogala v pražském bytě ve čtvrtém patře. Finální verze měla motor z trabantu, nádrž z motocyklu, podvozek ze tří kol od zahradního kolečka a skládací křídla o rozpětí kolem devíti metrů. Dne 4. srpna 1984 rogalo ve tři ráno složil na zoraném poli u Lozorna na Slovensku a odstartoval.

Vystoupal co nejvýš, stáhl plyn a přes řeku Moravu přeplachtil téměř neslyšně. Pak si obletěl Vídeň a přistál na pojezdové dráze mezinárodního letiště. Podjel zaparkovaný boeing, zastavil u hangáru, sundal přilbu a s propadlým pasem v ruce požádal o politický azyl. Mechanici na něj nejdřív křičeli. Pak mu podle magazínu Air & Space přinesli kávu a koblihy.

Stroj od něj za deset tisíc dolarů koupilo muzeum u Checkpoint Charlie. Žďárský odešel do Kalifornie a založil firmu na výrobu vrtulí. Dnes žije sám v hangáru v opuštěném městečku Lucin v Utahu.

Po drátech vysokého napětí

Robert Ospald a Zdeněk Pohl to zkoušeli za hranice opakovaně. Přes Maďarsko je nepustili a sebrali jim pasy. Tak se podívali nahoru. Nad hranicí u Znojma vedlo do Rakouska vedení vysokého napětí. Horní lano na stožárech slouží jako bleskosvod a proud jím neprotéká.

Postavili si dvě sedačky s kladkami. V noci z 18. na 19. července 1986 vylezli na zhruba padesátimetrový stožár, zavěsili se a ručkovali. Trvalo to hodiny. Hluk kladek přehlušila bouřka, na kterou schválně čekali. Ráno stáli ve vinici u rakouského Kleinhaugsdorfu, kde byly cedule konečně německy. Československé úřady se o útěku dozvěděly až ve chvíli, kdy tváře obou mužů obletěly světová média.

Saně se vrátily, lidé ne

Ne každý potřeboval motor. Antonín Krejcar projel v březnu 1981 závorou do hraničního pásma s koňským povozem. Měl propustku na svážení dřeva a saně naložené senem. Pod senem leželo šest lidí: jeho žena, dva malí synové a tříčlenná rodina přátel. Když se nevrátil, pohraničníci našli ve sněhu stopy vedoucí rovnou přes čáru. Obě rodiny zůstaly na Západě. Koně a saně Rakušané vrátili.

Za každým povedeným útěkem ale stojí řada těch, které skončily tragicky. Kaplan Josef Škop chtěl v roce 1957 přejít po dně Labe ve vlastnoručně vyrobeném skafandru s hliníkovým hrncem místo přilby. Ráno našli jeho tělo o půl kilometru níž po proudu.

Při pokusu o přechod hranic ze socialistického Československa zahynulo v letech 1948 až 1989 nejméně 266 civilistů.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Zázrak v Teplicích. Pes se před devíti lety zaběhl v Polsku, nyní ho našli čeští strážníci