Poprava nacistů v Norimberku trvala 94 minut, těla zmizela během tajné operace
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Popravy nacistů v Norimberku trvaly 94 minut.
Deset odsouzených skončilo na improvizované šibenici.
Jak probíhaly poslední chvíle válečných zločinců?
Tajná operace: kam zmizel popel nacistických vůdců?
Tam, kde v roce 1935 nacisté přijali norimberské rasové zákony, které vedly ke krutému a nelidskému zacházení s miliony lidí, zaplatilo za svůj podíl na válečných hrůzách krátce po půlnoci 16. října 1946 deset z nich cenu nejvyšší. Popraveni byli na improvizované šibenici v tělocvičně místní věznice. Někteří zvrácenou ideologii hlásali ještě v hodině smrti, další přísahali, že o ničem nevěděli. Někdo vydechl naposledy už za pár sekund, další se dusili dlouhé minuty.
Celkem 216 soudních jednání, 240 svědků a na 300 tisíc stran svědeckých výpovědí. Není divu, že k rozsudku nad nejhoršími nacistickými válečnými zločinci dospěl Mezinárodní vojenský tribunál v norimberském Justičním paláci až téměř po roce od zahájení procesu, 1. října 1946.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Nacistický netvor Hermann Göring: Nakradl stovky obrazů a šibenici unikl na poslední chvíli
Byla jasná, na říjen nezvykle teplá noc, když desítku odsouzených vyvedli, jednoho po druhém, z cel. Z 12 nacistů, kterým soudci původně vyměřili trest smrti, jich bylo v té době naživu už jen deset. Hitlerův tajemník Martin Bormann byl odsouzen v nepřítomnosti – v té době se ještě nevědělo, že si 2. května 1945 při pokusu uniknout z obklíčeného Hitlerova bunkru v Berlíně vzal kyanidovou kapsli. Dalším, kdo se popravy nedožil, byl říšský maršál Hermann Göring. Podobně jako Bormann i on rozkousnul kapsli s kyanidem, na rozdíl od něj tak ale učinil v norimberské cele pouhých pár desítek minut před popravou.
Týdny, měsíce, roky utrpení Židů a dalších válečných a ideologických vězňů stihli popravčí pomstít během jedné hodiny a 34 minut. Ze tří šibenic vměstnaných do malé vězeňské tělocvičny přiléhající k Justičnímu paláci využili jen dvě. Samotný akt oběšení sledoval pouze kat, jeho dva pomocníci a lékař, jehož úkolem bylo konstatovat smrt odsouzených. Ostatním přítomným svědkům, novinářům a vojákům zabránily ve výhledu černé závěsy. Mrtvé jim ale ukázali položené na prkně a pokuřující novináře vyzvali, aby si je vyfotili. Mrtvoly nacistů měly oprátku stále kolem krku.
Umírám nevinný
Každý z nacistických pohlavárů nesl blížící se konec jinak. Všichni měli dovoleno pronést poslední slova. Zsinalý třiapadesátiletý nacistický ideolog Alfred Rosenberg na otázku, jestli chce něco říct, odpověděl sotva slyšitelně „ne“. Šéf bezpečnostní služby Ernst Kaltenbrunner tvrdil do posledního dechu, že o ničem nevěděl. A stejně tak Fritz Sauckel, který měl na starosti dodávat do Německa pracovní sílu z okupovaných zemí. Jeho praktiky byly údajně velmi násilné, před svou vlastní smrtí ale podle svědků jen zajíkavě opakoval: „Umírám nevinný.“
Čtěte také
Mnozí odsouzení čelili šibenici smířeni se smrtí. Generální guvernér okupovaného Polska, šestačtyřicetiletý Hans Frank, na popraviště vstoupil dokonce s úsměvem. Zabít se pokoušel už sám, jednou krátce po zatčení, dva dny poté to zkusil znovu. Posledními slovy poděkoval svým věznitelům za léčení a slušné zacházení. Naproti tomu říšský protektor v Čechách a na Moravě Wilhelm Frick žádnou pokoru neprojevil, jen arogantně vyštěkl: „Ať žije Německo.“
Bolševici vás jednou pověsí!
Zřejmě největší poprask pak na schodech šibenice způsobil Julius Streicher, majitel a vydavatel antisemitského týdeníku Der Stürmer (Útočník), hybné síly Hitlerovy protižidovské propagandy. „Heil Hitler!“ křičel, vzpínal se a odmítal říct své jméno nahlas. „Bolševici vás jednou pověsí!“ Jeho tělo jako by se rozhodlo vzdorovat do posledních chvil. Smyčka mu nezlomila vaz, dusil se, sténal a kopal okolo sebe ještě několik minut, než ho konečně v 2:28 mohl lékař prohlásit za mrtvého. Stalo se tak dlouhých 13 minut poté, co se pod ním otevřela podlaha šibenice.
Jako posledního na popraviště přivedli Artura Seyss-Inquarta, který se narodil ve Stonařově na Jihlavsku a jako říšský komisař měl na svědomí mimo jiné masové deportace židovských občanů Nizozemska. Vypadal omámeně a schody vyšel jen stěží, přestože mu bylo pouhých 54 let. Lhostejným, bezvýrazným tónem prohlásil: „Doufám, že tahle poprava je posledním aktem tragické druhé světové války a že poučení z této války pomůže k míru a porozumění mezi národy.“
Nacističtí představitelé popravení v Norimberku
Joachim von Ribbentrop, ministr zahraničních věcí Třetí říše
Wilhelm Keitel, polní maršál, náčelník Vrchního velitelství ozbrojených sil (OKW)
Ernst Kaltenbrunner, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a tajné policie
Alfred Rosenberg, hlavní ideolog NSDAP, ministr pro okupovaná východní území
Hans Frank, guvernér generálního gouvernementu v okupovaném Polsku
Wilhelm Frick , ministr vnitra, říšský protektor v Čechách a na Moravě
Julius Streicher, majitel a vydavatel antisemitského listu Der Stürmer
Fritz Sauckel, generální zmocněnec pro nasazení pracovních sil
Alfred Jodl, generálplukovník, náčelník operačního štábu Vrchního velitelství (OKW)
Arthur Sess-Inquart, říšský komisař pro okupované Nizozemsko, rakouský kancléř během anšlusu
Mrtví bez hrobů
K deseti oběšeným, položeným na prknech před vojáky a novináře, kteří měli všem dosvědčit, že jsou váleční zločinci skutečně mrtví, položili dozorci pod ostré světlo žárovek také Göringovu mrtvolu, ještě zmáčenou od toho, jak se ho pokoušeli křísit. Na první pohled kruté divadlo mělo svůj důvod.
Spojenci se vzápětí poté, co byla těla vyfotografována, postarali o jejich utajenou likvidaci. Mrtvoly byly v dřevěných rakvích naloženy na vojenská nákladní auta a konvoj za doprovodu amerických vojáků opustil norimberskou věznici. Oficiálním cílem byl místní hřbitov, ve skutečnosti ale auta zamířila do 170 kilometrů vzdáleného Mnichova.
Zaměstnancům krematoria na mnichovském hřbitově Ostfriedhof bylo řečeno, že se jedná o těla dvanácti amerických vojáků – jedna rakev byla kvůli zametení stop prázdná. Na zpopelňování, které trvalo téměř celý den, po celou dobu dohlíželi američtí důstojníci. Popel všech jedenácti nacistických pohlavárů pak byl sesypán do pytlů a v noci na 18. října 1946 vysypán do řeky Isar.
Důvod, proč se s popravenými naložilo právě takto, je nasnadě. Spojenci chtěli zabránit tehdejším i případným budoucím stoupencům nacismu, aby mohli uctívat fyzickou památku představitelů zrůdného režimu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Hitler mohl mít mikropenis, odhalila analýza DNA. Vzorek pochází z krve v jeho bunkru
