Příživnictví i pobuřování. Havel seděl pět let, zneužívané paragrafy trefně glosoval
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Václav Havel strávil ve vězení téměř pět let.
Jak režim zneužíval paragraf o příživnictví?
Honička v Dejvicích předcházela prvnímu zatčení.
Po sametové revoluci byly represivní zákony zrušeny.
Dramatik a spisovatel Václav Havel byl poprvé zadržen 6. ledna 1977 v souvislosti se zveřejněním prohlášení Charty 77, jejíž byl spoluautorem a prvním mluvčím. Postupně strávil ve vězení téměř pět let, přičemž komunistické represivní složky a justice proti němu použily hned několik paragrafů trestního zákona. Věznění mu ale také nabídlo příležitost glosovat justiční absurditu tehdejšího režimu.
Prohlášení Charty 77 kritizující politickou i státní moc za nedodržování lidských práv, ke kterým se ČSSR zavázala v Helsinkách v roce 1975, připravilo více anonymních autorů, značnou část ale sestavili Václav Havel se spisovatelem Pavlem Kohoutem. K přečtení ji mezi první signatáře roznášeli už v prosinci 1976.
ČTĚTE TAKÉ: Osobní vzpomínka: Jak jsem u piva sepsal petici za Havla a udali mě hospodští práskači
K větě „Souhlasím s Prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977“ připojilo v první fázi svůj podpis, povolání a adresu bydliště 242 lidí. Těm všem a také Federálnímu shromáždění, vládě a ČTK chtěl Václav Havel plný text prohlášení rozeslat 6. ledna 1977, den před tím, než jej měla zveřejnit všechna zásadní světová média. Za hranice Československa text dostala Havlova známá Ilona Drummová, když použila metodu běžně používanou všemi agenty – celý se jej naučila zpaměti.
Automobilová honička
Kritického 6. ledna 1977 se Havel chystal rozvézt do poštovních schránek ve městě dopisy s textem Charty 77, když zjistil, že mu nejede auto. Později se ukázalo, že mu ho někdo schválně poškodil. Havel proto zavolal herci Pavlovi Landovskému, aby mu pomohl. Ani jeden z nich netušil, že i Landovského už StB sleduje a že ví i o textech, které mají převážet.
Landovského bílý Saab, v němž kromě Havla seděl ještě spisovatel Ludvík Vaculík, se tak rychle dostal do potíží a v dejvických ulicích se rozjela honička. Podle Landovského se ale pronásledující vozy srazily, a to dalo Václavu Havlovi čas vyskočit u poštovní schránky v ulici Na Šťáhlavce. Stačil do ní nacpat jen asi 40 obálek, než Landovský spatřil další rychle se k nim řítící vozy StB a musel ujíždět dál.
Čtěte také
Honička ještě chvíli pokračovala, nakonec ale Saabu s chartisty odřízli estébáci cestu. „Tak jsem přehodil zpátky,“ líčil později Landovský. „Říkám, to ještě stihnu vycouvat a ujet, couval jsem dozadu a dvě auta v protisměru mě namáčkla, tak jsem říkal tak… tak hovno.“ Václav Havel prý jen suše poznamenal: „To nám ten boj za lidská práva pěkně začíná,“ a chtěl otevřít dveře, Landovský mu ale radil, ať nechá příslušníky Státní bezpečnosti raději ještě vybít vztek. „Až si otlučou klouby, pak to otevřeme, ale teďka to půjde všecko do držky. (…) Pak jsem to odšpuntoval a v tu chvíli jsem viděl od Havla jenom podrážky. Toho vytáhli jak koberec.“
Po výslechu byl sice Havel propuštěn, už 14. ledna byl ale zatčen a strávil ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni víc než čtyři měsíce. Proces s ním a dalšími signatáři Charty 77 proběhl na podzim roku 1977 a skončil trestem 14 měsíců vězení s podmíněným odkladem na tři roky. Důvodem k odsouzení oficiálně bylo poškozování zájmů republiky v cizině. Nebylo to ale kvůli tomu, že text prohlášení Charty 77 vyšel ještě v lednu v několika prestižních denících včetně Le Monde, The Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo The New York Times, z čehož byl režim pramálo nadšený. Bezpečnostní aparát si našel jinou záminku – byla jí Havlova účast na odeslání obsáhlých pamětí Prokopa Drtiny, dlouholetého blízkého spolupracovníka prezidenta Edvarda Beneše, do zahraničí, aby mohly být vydány.
Místo plesu cela v Ruzyni
Začátkem roku 1978 se desítky signatářů Charty 77 a jejich přátel domluvily, že si koupí lístky a společně navštíví ples železničářů na pražském náměstí Míru, aby se po těžkém roce normálně pobavili. Akce měla zároveň otestovat reakci komunistického režimu.
Václav Havel dorazil onoho večera 25. ledna v obleku a dění kolem Ústředního kulturního domu železničářů barvitě okomentoval. „Předložil jsem u vstupní kontroly vstupenku. Pořadatel ji vzal, dal mi dvacet korun a řekl, že na ples nemohu. Zeptal jsem se, proč. On řekl, že má přítomnost není žádoucí. Zeptal jsem se ho, zda mne zná. Řekl, že ne. Zeptal jsem se, jak tedy ví, že moje přítomnost není žádoucí. On řekl poněkud rozpačitě, že to prostě ví. V tom na mne zařval jiný pořadatel: ‚Odprejskněte!‘ S překvapením jsem zjistil, že tento pořadatel je důstojníkem StB, který mne přijel v listopadu 1975 vyslýchat do Trutnova,“ popsal Havel postup bezpečnostních složek ve své zprávě datované 28. března 1978.
Čtěte také
Podobně jako Havel dopadli ten večer i mnozí další signatáři Charty 77 a jejich známí. Pro Havla to tím ale neskončilo. „Pak jsem viděl, že se ke mně blíží Pavel Landovský v hovoru s jedním nebo dvěma příslušníky SNB. Co si říkali, nevím, usuzuji však, že Pavla nabádali, aby se rozešel, protože jsem zaslechl jeho větu ‚vždyť jsem rozešlej‘ (byl totiž sám, nestál v žádném hloučku),“ zaznamenal Havel. Když se ale SNB rozhodla Landovského zadržet a předvést na služebnu v Konviktské ulici, nabídl se Havel, že jej tam dobrovolně doprovodí.
Bylo z toho vykonstruované obvinění z maření výkonu pravomoci veřejného činitele (§ 156) a z útoku na veřejného činitele (§ 156/2), kvůli čemuž Havel znovu skončil v Ruzyni. Zde strávil 47 dnů, z toho deset ve třech na cele pro dva, kdy jeden z vězňů musel vždy spát na zemi a možnost pohybu byla omezena na nulu. Přesto si na svém věznění našel i pozitiva. „Na rozdíl od své loňské vazby jsem jako pouhý kriminální delikvent měl všechny výhody tohoto postavení ve srovnání s postavením izolovaných politických vězňů,“ napsal ve své Zprávě o mé účasti na plesu železničářů (V. Havel: O lidskou identitu, Praha 1990).
Na svobodu se dostal až 13. března 1978. Případ měl dohru téměř o půl století později, když Obvodní soud pro Prahu 2 bývalého disidenta a pozdějšího prezidenta rehabilitoval.
Paragraf 203
Kontakt s „běžnými“ nabídl Havlovi příležitost „seznámit se jejich prostřednictvím mimo jiné se současnou justiční praxí v prostoru takzvané obecné kriminality“. Mnohé z těchto postřehů se týkají jednoho paragrafu tehdejšího trestního zákona využívaného komunistickou mocí k utužení kontroly nad obyvatelstvem Československa.
Jednalo se o § 203, který postihoval takzvané příživnictví. Na vzorku zhruba 50 vězňů přitom Havel s překvapením zjistil, že přestože měl československý trestní zákon asi 300 paragrafů, byla třicítka jeho „kolegů“ ve vězení právě kvůli „dvěstětrojce“. „Kde se v tradičně tak pracovitém národě bere tolik parazitů?“ ptal se Havel a hned si odpověděl. „Je jich mezi námi tolik pouze proto, že většina z nich žádní příživníci nejsou.“
Čtěte také
„Mluvil jsem s lidmi, kteří sedí a čekají na soud jen proto, že neměli měsíc nebo tři týdny trvalý pracovní poměr. Hrozí jim za to vězení až do tří let a je-li to poněkolikáté, může to být i více,“ popsal Havel hrozbu paragrafu 203. Ta se mimochodem vznášela třeba nad každým maturantem, který nepokračoval ve studiu a včas (míněno v řádu několika dnů) si po maturitě nezajistil zaměstnání. „Většina příživníků jsou lidé, kteří prostě dali výpověď a, než si stačili najít nové zaměstnání, je někde legitimovali, zjistili, že nemají v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, a tak je obvinili z příživnictví a uvrhli do vězení,“ poznamenal si Havel 1. dubna 1978.
Ve vězení ale narazil i na mnohem bizarnější případy. „Setkal jsem se s lidmi, kteří tu seděli pro ‚příživu‘, protože si od kamaráda vypůjčili 200 Kč a měli tu smůlu, že nebyli zrovna zaměstnaní a byli zatčeni dřív, než to mohli kamarádovi vrátit nebo ho požádat, aby jim to odpustil,“ vzpomínal Havel, který narazil i na situaci, kdy stačilo k uplatnění § 203 i to, že žena zaplatila za přítele společnou večeři, pak se ale pohádali a ona ho udala.
Z vězení na Hrad
Sám Havel se ocitl ve vězení celkem třikrát na souhrnnou dobu téměř pěti let. Nejdelší věznění – necelé čtyři roky – za podvracení republiky (§ 98) podstoupil mezi říjnem 1979 a březnem 1983, kdy byl mimo jiné kvůli vážnému zdravotnímu stavu a po nátlaku zahraniční veřejnosti předčasně propuštěn.
K jeho poslednímu uvěznění došlo během tzv. Palachova týdne v lednu 1989. Havel byl odsouzen za pobuřování (§ 100) a ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele, § 156a, na osm měsíců, odpykal si asi čtyři měsíce a v květnu 1989 byl podmíněně propuštěn. V prosinci téhož roku pak byl zvolen prezidentem Československa. Všechny komunistickým režimem zneužívané politické paragrafy, včetně § 109 – Opuštění republiky, byly hned po sametové revoluci v roce 1990 z trestního zákona kompletně odstraněny.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Šebelová k Pavlovi a volbám: Chyba, může se mu to vrátit. Mladická nerozvážnost, rýpla si Malá
