REPORTÁŽ ze Lvova: Nejlepším úkrytem před drony byly peřiny, vzpomíná Opavan. Názor změnil

Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst

  • Opavan žije ve Lvově 35 let, nyní varuje před cestami do města.

  • Bezpečnostní situace se v oblasti výrazně zhoršila.

  • Sám se před drony dříve schovával pod peřinou, říká s drobnou nadsázkou.

  • Bezpečné jsou podle něj na Ukrajině už jen Karpaty.

Více

V ukrajinském Lvově žije Jiří Kovář z Opavy od počátku devadesátek. „Když začala válka, před ruskými drony a raketami jsem se schovával maximálně pod peřinu,“ vypráví s patřičnou dávkou černého humoru. Je to věčný optimista, nyní však varuje: „Bezpečnostní situace se zhoršila už i tady, takže poznávací výlet do Lvova nemohu Čechům doporučit.“ Město zažívá několik leteckých poplachů denně, i ve válce se ale musí normálně žít a v Kovářově kuchyni začíná improvizovaná hostina.

Ukrajinci zbožňují kvašení. Nejen zelí a okurky, ale každá tržnice nabízí i fermentovaná rajčata, papriky, mrkev, cibuli, zelí anebo i česnek, lilek a květák. „Ochutnejte, tyhle jsem dělal sám,“ přináší 65letý Jiří Kovář vlastnoručně připravené kvašené okurky. Zavařuje je do pětilitrových sklenic, ve kterých plavou kuličky pepře a ohromné množství kopru. Kvašáky jsou vynikající. „Každá ukrajinská rodina má trochu jiné postupy a nějakou dobu trvalo, než jsem přišel na vyvážený recept,“ dodá skromně. 

ČTĚTE TAKÉ ANALÝZU: Ukrajina vyrovnává ruskou přesilu robotikou. Boje se přesouvají i do vesmíru

Probiotiky nabitá zkvašená zelenina je přírodním „antibiotikem“. Ukrajina, kterou už tolikrát v historii zmítaly války a hladomory, využívá přírodní léčiva v mnohem větší míře, než jak to dokážou Češi. „Samozřejmě, že pak nesmíte každou kvašenou okurku zapít štamprlí vodky, to se účinky jaksi vyruší,“ zasměje se Kovář, hned ale zvážní.

Na nepřátelské rakety totiž probiotika neplatí. „Rusáci nad Lvovem dlouho vedli spíše psychologickou válku, když nás nutili zapínat sirény při každém vzletu ruských bombardérů, ale pak třeba ani nevystřelili. Hlavně zastrašovali, teď je to o dost horší a stále přibývá reálných útoků na město, okolí i celou západní Ukrajinu až k polským hranicím.“  

Útoky na Lvovskou oblast zesilují od počátku roku, především však od září. Jsou i dny, kdy je poplach vyhlášen několikrát za den. „Docela mě vylekalo, když dron naletěl na dům ve vedlejší ulici,“ líčí. Podrobnosti k útoku nechce sdělovat, to civilisté podle ukrajinských zákonů ani nesmějí. Hledám proto popisovaný útok v oficiálním zpravodajství Ozbrojených sil Ukrajiny.

Tajné služby a básník Gellner

Kovář žije v ulici generála Mykoly Arsenyče, která se jen kousek od jeho bytu křižuje s ulicí Dmytra Vitovského, v níž stojí budova Hlavní správy SBU pro Lvovskou oblast čili sídlo tajných služeb. Rusové cílí právě na tento strategický objekt, jak médiím potvrdil vedoucí Lvovské oblastní vojenské správy Maksym Kozyckyj. „Během poplachů si někdy říkám: Bože, ať mě to netrefí už dneska, radši až zítra,“ popisuje Opavák ve Lvově jakousi fatalistickou náladu ve městě, kterou ostatně cítím i ve výpovědích mnoha jiných obyvatel.

Trochu mi jejich postoje připomínají verše českého básníka Františka Gellnera, jenž shodou okolností padl na bojišti právě někde v okolí Lvova. Do první světové války byl povolán v srpnu 1914 a již 13. září byl na haličské frontě prohlášen za nezvěstného. V básni s názvem Perspektiva přitom Gellner na několika řádcích dokonale vystihl, jak je budoucnost nejistá. Jak nejistý je už samotný zítřek: „Má milá rozmilá, neplakej! / život už není jinakej. // Dnes buďme ještě veseli / na naší bílé posteli! // Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. / Zejtra si lehneme do rakví.“

Kvašené ostružiny pro veterána

Jiří Kovář je vysoký vitální muž, který miluje ironii i černý humor. Jako správný Čech pořád experimentuje, a to i při kvašení zeleniny a ovoce. Ukrajinci sice fermentují také houby, nejraději mladé plodnice pravých hřibů, nebo celá jablka, ale našinec zkouší i jiné druhy. „Zkvašené švestky,“ přistává na stůl talíř s fermentovanými plody slivoní. Opět vynikající práce.

Jeho ukrajinský kamarád a veterán z bojů v Pokrovsku a Bachmutu Andrij Lucyna ovšem švestky zkouší s jistou nechutí. „No, kvašáky jsou lepší. A co teprve klobásky,“ vyzve hostitele 43letý hrdina, který v první linii válčil dva roky. Na frontě si prožil očistec a s bojovníky ze své jednotky je stále v kontaktu, teď ovšem nechce vzpomínat, zajímají ho kamarádovy uzeniny.

„Skvostné,“ pochvaluje si, když okusí klobásy prošpikované domácím ukrajinským česnekem. Následuje vrcholné Jirkovo číslo v oboru přirozené fermentace ovoce. „Kvašené ostružiny, tohle nezkoušejí ani Ukrajinci,“ otvírá sklenici s plody ostružiníků, které prošly mléčným kvašením. Chuť je zvláštní, rozhodně ojedinělá. Výrobek přímo vyzývá k výrobě nějakého experimentálního zákusku. „Dneska nepeču, ale zapijeme ostružiny karpatským koňakem,“ navrhuje hostitel.

Když se zaspí letecký poplach

„Když už Karpaty, tak musíte ochutnat letošní karpatské hřiby,“ běží pro sklenici hub zavařených v octovém nálevu. „S přítelkyní jsme je sami nasbírali,“ prozradí. „Z nějakého důvodu do Karpat ruské drony a rakety téměř nelétají. To je asi jediná poměrně bezpečná oblast na celé Ukrajině, a to včetně obce Koločavy, kterou všichni Češi znají díky zbojníku Šuhajovi.“ V někdejší československé Podkarpatské Rusi (dnes Zakarpatská oblast) má Jiří Kovář spoustu přátel. „Karpaty snad Čechům mohu doporučit i k turistice,“ říká. „Zbytek západní Ukrajiny u polských hranic je nebezpečný, střely padají na Lvovskou, Volyňskou i Rivnenskou a Ivano-Frankivskou oblast,“ říká Čech žijící ve Lvově pětatřicet let, i když jisté zázemí si udržuje i na rodném Opavsku.  

Improvizovanou hostinu v bytě Jiřího Kováře v centru historického Lvova kupodivu nepřerušily sirény spojené s vyhlášením leteckého poplachu. Ječivý zvuk probudil město až uprostřed noci, v pokoji hotelu George v centru města jsem ho úspěšně zaspal. „Většinu nočních poplachů od začátku války v únoru 2022 jsem také prospal, peřina byla mým nejlepším protileteckým úkrytem,“ vypráví mi Kovář druhý den. „Dříve jsem si dokonce dával špunty do uší, abych sirény vůbec neslyšel. Teď už váhám.“

Moskaly vyženeme za Ural

„Na Ukrajinu jsem poprvé dorazil přes Užhorod v říjnu 1991. Bylo to pouhé dva měsíce poté, co Ukrajina vyhlásila nezávislost na bortícím se Sovětském svazu,“ vypráví 65letý pamětník. Nálada revoluční, lidé skvělí a Kovář měl pocit, že Ukrajina se navždy odtrhla od Ruska. „Lvov jsem si zamiloval od první minuty. Až teď Ukrajinci vyženou Moskaly někam za Ural, vrátí se město do střední Evropy, kam vždycky patřilo,“ přeje si s pomocí vzletného a oblíbeného hesla. Že by se ale Putina opravdu podařilo zahnat až někam na hranice Asie, tomu nikdo moc nevěří.   

Kováře Lvov očaroval. Zdobné fasády secesních činžovních domů mu pořád připomínají Opavu, ze které na Ukrajinu odcestoval. Ve Slezsku měl rád čtvrti postavené na přelomu 19. a 20. století, v té době přitom vzkvétal i Lvov. Ulic a náměstí z této éry je tu však stokrát více než v Opavě. „Opava byla za Rakousko-Uherska sídlem korunní země Slezsko a Lvov zase Haliče. Společným hlavním městem byla Vídeň, a k té má tohle město nejblíže. Rozlohou, počtem ulic i náměstí z císařské éry, prostě vším,“ srovnává.

Svatba nevyšla, láska k Lvovu zůstala

Lvov působí jako skvostný skanzen z éry císaře Františka Josefa I. V již zmiňovaném secesním hotelu George zatím nevyměnili ani kliku. Ve městě sice rádi připomínají, že Lvov byl od roku 1772 až do konce první světové války součástí Rakouska-Uherska, ale dnes se musí řešit budoucnost, nikoli minulost. Nepoddat se Moskvě.

Jiří Kovář se ve Lvově i oženil. „Bohužel, manželství s krásnou černovlasou Ukrajinkou nevyšlo, ale už jsem tu zůstal.“ A co počátky podnikání? „Měl jsem tehdy v říjnu 1991 nějaké kontakty od mých ukrajinských přátel v Opavě. Co si pamatuji, tak ubytování v luxusním hotelu ve Lvově tehdy stálo 17 korun na noc,“ směje se. Do byznysu se pustil okamžitě: „Vozili jsme železo, dřevo i tiskařské stroje. V Karpatech jsme postavili pilu, ale už od konce devadesátek se téměř výhradně zabývám dovozem českých barev a pigmentů.“

Praha slaví samet, Ukrajina bojuje

Za těch 35 let se vypracoval i na neoficiálního poradce českých podnikatelů, kteří se pokoušejí prorazit místní byrokratické bariéry. Vyslechne, poradí, pomůže, neboť Ukrajinci dokážou být náramně přívětiví, ale i podivuhodně odtažití, až panovační. Pomáhal se zřízením českého konzulátu ve městě, především však podporuje česko-ukrajinské kulturní vazby. Na každoročním literárním festivalu Měsíc autorského čtení, který do Lvova „vyvezlo“ brněnské nakladatelství Větrné mlýny, je dokonce něčím jako maskotem. „Obrovskou radost mám také z toho, že brněnská Nadace Partnerství má od letošního léta pobočku právě ve Lvově,“ vypráví Jiří Kovář v kuchyni svého bytu.

Na válku jsme ve výčtu pozitivních událostí trochu zapomněli, ale ona nezapomněla na nás. Hlavně letos v říjnu útočili Rusové na město i okolí takřka denně. Přímo v metropoli západní Ukrajiny žije 750 tisíc lidí a celá aglomerace má hodně přes milion obyvatel. Útoky pokračují i v dalším měsíci, tak třeba 17. listopadu se kvůli dronům rozkřičely sirény v 9:21 hodin a poplach byl ukončen až v 11:52.

Ve stejnou chvíli jsme v Praze oslavovali sametovou revoluci a u pomníku na Národní třídě se střídali politici, včetně prezidenta Pavla. Češi si svobodu užívají 37 let. Když se o konec vazeb na Moskvu pokusili v roce 2014 Ukrajinci, začal vojenský konflikt na Donbase, který Vladimir Putin o osm let později proměnil v největší evropskou válku od roku 1945.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Nové záběry masakru v Krakově ukazují, že útočník střílel i po malé holčičce. Přežila jen zázrakem