Tajnou americkou základnu v Grónsku pohltil led. Místo je radioaktivní časovanou bombou
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Projekt Iceworm počítal s umístěním jaderných raket v grónském ledovci.
Vědeckým přínosem byl první vrt do hloubky 1 400 metrů.
Hrozí po roce 2100 únik radioaktivního odpadu?
Strategická poloha Grónska přitahovala pozornost Spojených států už během druhé světové války. Krátce po ní se pak na severozápadě ostrova, jen 205 kilometrů východně od americké vojenské základny Thule, rozběhly práce na obřím projektu maskovaném jako vědecké pracoviště. Podle nenápadného červa trávícího celý svůj život uvnitř ledovců ho Pentagon příznačně pojmenoval Iceworm.
Cílem přísně tajného programu americké armády zahájeného v roce 1959 bylo vybudovat pod grónským ledovým příkrovem rozsáhlou skrytou síť odpalovacích sil pro rakety s jadernými zbraněmi. Lákadlem byla relativní blízkost území Sovětského svazu – zatímco Moskvu a Washington dělí 7 800 km, z Thule to bylo do hlavního města SSSR jen 4 300 kilometrů. Vojenští plánovači v Pentagonu navíc věřili, že ledovec v případě sovětského úderu americké zbraně ochrání.
Město pod ledem
Vybudování města pod ledem představovalo bezprecedentní inženýrský výkon. Dnešní polární výzkumné stanice se zpravidla staví na povrchu ledovce, základna Camp Century ale měla být zahloubena v jeho útrobách a tvořit logistické centrum projektu. Na něj by navazovala obří soustava tunelů a místností vyhloubených v grónském ledu a rozprostřených na ploše 135 000 km², jimiž by se po kolejích z pozice na pozici přesouvalo až 600 balistických raket schopných odpovědět na jaderný útok ze strany Moskvy.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Trumpova dohoda o Grónsku: Nové základny, volný pohyb vojáků a otazník nad tím, kdo to zaplatí
Stavět se začalo v červnu 1959, kdy se do sněhu a ledu zakously výkonné frézy a postupně vytvořily síť dvou desítek tunelů. V podzemních prostorách byly instalovány montované objekty, které sloužily jako ubytovny, toalety, laboratoře, jídelna, prádelna a tělocvična. Základnu napájel jaderný reaktor, který byl s velkým úsilím převezen přes 220 kilometrů ledového příkrovu a usazen pod povrchem.
Základnu v roce 1960 osídlilo kolem 200 vojáků, kteří si uvnitř ubikací užívali relativního tepla a sucha. Středem Camp Century vedl tunel, jímž mohlo pohodlně projet nákladní auto. Pitnou vodu – a bylo jí potřeba 30 000 litrů denně – čerpalo osazenstvo z vrtu, směrem dolů k základně ledovce se naopak posílala odpadní voda. Americké ministerstvo obrany si o stavbě základny nechalo natočit půlhodinový dokument, který můžete zhlédnout tady:
Klid ale v Camp Century nevydržel dlouho. Krátce poté, co byl v roce 1960 jaderný reaktor uveden do provozu, musel být odstaven. Úroveň radiace v některých částech základny totiž vzrostla na nepřijatelnou míru a problém až po několika měsících odstranila dodatečná zásilka olova.
Náročnost a náklady spojené s údržbou sítě tunelů táhnoucích se kilometry pod ledovým příkrovem nakonec rozhodly o ukončení projektu už v roce 1967. Pomalý, ale neustálý pohyb ledovce deformoval konstrukci základny a tunely se v důsledku toho časem zužovaly. Svého plánovaného rozsahu tak projekt Iceworm nikdy nedosáhl.
Pochopení paleoklimatu
I když měl projekt Iceworm výlučně vojenský charakter, přineslo budování města pod ledem i cenné vědecké poznatky. Základna Camp Century, oficiálně prezentovaná jako odborné pracoviště, vědcům po sedm let skutečně sloužila a umožnila jim pracovat v podmínkách, které by jinak nebyly dostupné.
Právě tam vědci například vyvrtali první ledovcové jádro, které zachycovalo celou mocnost ledovcového příkrovu Grónska až do hloubky 1 400 metrů, navíc obsahovalo část sedimentů z podloží ledovce. Přestože pozdější jádra poskytla podrobnější informace, představoval tento vrt první sondu do vývoje klimatu více než 100 000 let v minulosti.
Čtěte také
„Právě ten první ledovcový vrt nás nasměroval k pochopení zemského paleoklimatu. Dá se to jen těžko popsat. Když dnes sledujeme hladinu CO2 v atmosféře a zasazujeme ji do kontextu posledních 800 000 let, vycházíme právě z údajů získaných z ledovcových vrtů. Ještě v roce 1966 jsme přitom neměli k dispozici ani kontext sahající pouhých 1 000 let dozadu,“ uvedl pro CNN kanadský glaciolog William Colgan.
Nebezpečné dědictví
Nadšení z cenných poznatků, které dnes vědci přirovnávají k ledovcové Rosettské desce (svého času umožnila rozluštit egyptské hieroglyfy), kalí odpad, který zde lidé zanechali. Armáda sice jaderný reaktor při likvidaci základny odvezla, pod ledem ale zůstalo určité množství radioaktivní odpadní vody a také splašky vyprodukované osazenstvem základny.
Není přitom samozřejmé, že led bude nebezpečný odpad navždy zakrývat. Glaciolog Colgan, který začal základnu zkoumat v roce 2010 a provedl několik kontrolních vrtů, ve své studii zveřejněné v roce 2022 předpokládá, že do roku 2100 by měl zdejší led vydržet. Po tomto datu ale není vůbec jisté, zda v souvislosti s globálním oteplováním neroztaje.
Grónsko bez ledu?
Obavy, že by mohl grónský led jednoho dne zmizet, nejsou neopodstatněné. Při analýze na dlouhou dobu ztracené spodní části vyvrtaného ledovcového jádra totiž geomorfolog Paul Biermann z univerzity ve Vermontu v sedimentu v roce 2017 objevil zkamenělé zbytky rostlin, konkrétně úlomky větviček, listy a mechy.
Nález podle Biermanna představuje první přímý důkaz o tom, že značná část Grónska byla před zhruba 400 000 lety bez ledu, a to v době, kdy panovaly teploty podobné těm, k nimž svět směřuje dnes. To vyvrací dřívější předpoklady, že většina grónského ledovcového příkrovu je miliony let stará, a naznačuje možnost alarmujícího vzestupu hladiny moře v případě jeho úplného roztání.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Íránu selhává plán blokády Hormuzu. Tankery našly trik, na který je Teherán krátký
