Pipipi! Foto: Lenka Zapletalová Photography
6. Budíček! Buzení za pomoci kvokíka bych rozdělila na dva typy.
Zodpovědné, dospělé a velmi uvědomělé buzení: Typ budíčku, kdy samotný pán kvokíků velmi zodpovědně vstává s prvními ranními paprsky, tedy se slepicemi, aby ta svoloč mohla vyletět ven, rozhrabat všechny kypré ranní krtince a dát vám první ranní klofanec do nalakovaného palce u nohy. Čímž způsobí, že ač jste měli původně v plánu vypustit to ven a zalézt zpátky do pelechu, tak po přesném úderu zobáku do citlivého místa vás to náhle přejde a máte tedy více času pro práci na zahradě. Také jsem byla ze začátku velmi zodpovědná a uvědomělá, aby kvokinky byly co nejdříve venku a netrpěly chudinky v kurníku. Pak ale se stalo něco, co tento typ budíčku překonalo.
Buzení za pomoci Mikeše: Mikeš je náš kohout. Je to takový malý, chocholatý korela, jsou mu tři měsíce a pěkně sem si s tím chocholáčem naběhla. Dovezla jsem si je z burzy. Dvě slepičky, které jsem chtěla, a když sem je šupla do přepravky, tak kohout tam zůstal v kleci sám. Koukal a smutně pípal. Rozebírat to dále asi netřeba, i kdyby v tu chvíli byla v kleci smutná kobra, tak beztak dotáhnu domu aj tu. Umístila jsem kuřata do staré kotelny v domě. Páč to byly mimina, tak by je velké kvokice mohly mlátit a eště by jim sežraly žrádlo pro mini kvokíky. Velká chyba. Měli jsme jim raději vyrobit nějaký jejich vlastní, malý kukurníček. Ještě ten den si totiž pan Mikeš uvědomil, že je kohout. I když sice jen mimino od kohouta, tak pořád kohout. A co dělají kohouti? Ano správně. Kohouti dělají budíček. A Mikeš dělá budíček moc rád. Velmi rád budí ráno, někdy i v poledne, občas si zabudí i k večeru před spaním a uplně nejlepší buzení je v jednu v noci. Důležitý fakt je, že kuřata pořád ještě bydlí v baráku. A jak je ta stará kotelna velká, přiléhá k verandě a chodbě, tak se to buzení nese tak krásně, že ač mám ložnici v patře, tak je to jako by mi třísknul činelem u hlavy.
Nevím, který typ budíčku je lepší. Myslím si, že oba jsou docela efektivní. A všem budíčkům navzdory, slepičí polévka nebyla a nebude a kohoutem na víně stále jen vyhrožuji.
7. Fšecky pavóky sem
Bojíte se pavouků? Pořiďte si kvokíka! Když sem se nastěhovala do domečku jako hrad, tak to tam byla samá ludra osminohá. Když se ke mně nastěhovali kvokíci, tak se po pavócích slehla zem. Buď si sami radši rovnou sbalili uzlíček a odsunuli se o dědinu vedle, a nebo se stali svačinou pro kvokici. Párkrát sem toho byla svědkem. Chudák ludra, taková ta tlustá, macatá a černá maže, co jí osminožka stačí, ale marně. Kvokík je zvíře ludrolačné a ludra osminohá proti němu nemá šanci.
Já jsem si hýčkala jednu svou osobní ludru v garáži. Jmenovala se Oskar. Měli jsme uzavřenou dohodu, že já ji z garáže nevyženu a ona se v mé přítomnosti radši nebude hýbat. Docela jsem ji měla ráda. Tak nějak už do té garáže patřila. I když tam jednou nebyla sama, ale vytvořila si tři miliardy dalších malých luder. No co no, nikdo nechce být sám, že jo. Nicméně jednoho dne Oskar zmizela. Podezírám z toho hanebného činu kvokice. Podrobila jsem je jednu po druhé křížovému výslechu, použila všechny možné výslechové metody jako svícení lampou do očí, hadičku s vodou, aby měl vyslýchaný pocit, že mu teče do bot… Nic! Mlčí. Jedna druhou kryje. Podle mě si mezi sebou tajně kšeftují s žížalama. Normální kvokičí mafie todle…
Pan Mikeš a svačina.
8. Kvoki je ekologická, automatická sekačka
Nesporná výhoda vlastnictví kvokíka je fakt, že umí dokonale posekat trávníček. Sem tam ho poseká trochu moc, páč pod tím trávníčkem je nějaká zaručená mňamina a je třeba jej pro získání té mňaminy odstranit. Sem tam v trávníčku vydoluje dolík, do kterého se pak zavrtá. Sem tam se zapomene a spolu s trávníčkem poseká i maliní, ale to pouze a jenom v zájmu samotných malin, páč na nich beztak byly nějaké brebery, které bylo třeba zlikvidovat.
Po většinu času ale kvokík důkladně zastřihuje špičky trávy, loví z něj chrobáky a pro celkový estetický dojem zahrady přetváří trávník k obrazu svému.
A pokud bych náhodou chtěla ukončit své utrpení s pěstováním všemožné zeleniny, tak kvokík je vždy připraven k akci. Stačí jen omylem ďobnout do plotku, omylem zapomenout zavřít skleník, úplnou náhodou a omylem špatně zavřít branku vedoucí k okurkám a tradá, problém vyřešen. Kvokík okamžitě pochopí, oč ho žádáte a zbaví vás toho plevelícího, zalévacího, zaštipovacího utrpení. A rád.
9. Všestranný sportovní trénink
Přeskok přes kvokíka. Skluz na kukuřinci s piruetou. Běh za splašenou kvokicí, která mi ukradla maso z grilu. Běh přes překážky za zdivočelým Mikešem, který dneska prostě just ne, on spát nepude. Vzpírání nášlapného krmítka plného kvokičích dobrot. Hod jabkem po čokelovi, který se naučil to nášlapné krmítko otevřít a krade kvokíkům dobroty. Hokejový trénink s hráběmi při nahánění kvokíků domů. Sumo zápas se vzteklou Piškotou o jajco k snídani. Skok do výšky, když vám zajede kvokičí zobák do čerstvě odřeného lýtka. Skok do dálky, když vám přistane kvokičí zobák na nalakovém palci u nohy. Dřepy ke kvokíkovému hnojení. Tak jo, už končim, to bych tu byla hodně dlouho…
10. Vykouzlí úsměv na tváři
To je každý den. Vstanu, pustím tu bláznivou grupu z kukurníku a hned mám hezčí den, sotva sem vstala. To zvíře je tak pozitivní, až to není možné. Kvokice jsou snad jediný tvor na zemi, který má pořád radost. I kdyby padaly trakaře, tak stejně mají radost z nového dne. A mají neuvěřitelný talent přenášet tu skvělou náladu na všechny okolo. Se zkuste ksichtit jak kyselá okurka, když kolem vás tajtrlíkuje sestava splašených kvokic, honí muchy v letu, lezou vám do taliře se snídaní, okoštují kafe, čmajznou šunku, prchají s ní v zobáku a aby byly rychlejší, páč mají tlusté prdky, mlátí u toho zběsile křídly.
Každou chvíli mi tu přijede někdo na návštěvu, kdo mě hned od dveří ujišťuje, že se bojí slepic. Dycky uznale kývám hlavou a nic neříkám, páč je mi jasné, že za dvacet minut už dotyčnou osobu nebudu moct odtrhnout od kvokičího výběhu. Stačí jim dát do ruky talířek s tvarohem nebo jogurtem a je vymalováno. Kvokík je nejlepší kámoš. Je tak milý, vděčný, srandovně se nacpává a eště u toho umí mlaskat a zaliskat se tím bílým něčím od hřebínku až po pařátek.
S kvokíkem je prostě najednou ta zahrada taková veselejší. Živější. A pořád je na co koukat. Ať se cpou, hrabou nebo jen tak leží a s roztaženými křídly se nahřívají na sluníčku.
Já to říkám pořád. Kvokíka do každé zahrady!
Kvokík na lovu. Zdroj: Lenka Zapletalova Photography
