GLOSA: Jsem sudetský Němec. No a co? Nálepky podle původu nepatří do 21. století
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Oba dědečci museli narukovat do wehrmachtu. Předky si nevybíráme.
Pro generaci do 30 let je druhá světová válka tímtéž, co napoleonské války.
Jsem hrdý na společnou Evropu.
Předkové měli při odsunu štěstí. Nebo smůlu?
Po matce jsem sudetský Němec ze šumavských Prášil. Po otci zase Prajzák, tedy obyvatel Hlučínska, což byl region náležející v letech 1747 až 1920 a znovu v letech 1938 až 1945 přímo pod Berlín. Zřejmě jsem tedy stoprocentním českým Němcem, ale moc mě to nezajímá. Moje žena má řecký původ, dcera žije ve Velké Británii a další děti na Moravě. Jsem hlavně hrdý na společnou Evropskou unii, svobodné cestování i svobodu slova a protiví se mi alibističtí politici, kteří voličům nutí vyčpělou nacionalistickou politiku a národnostní štvaní. Ze sjezdu „svých“ sudetských Němců přitom nejsem nadšen, protože mohli pro starou vlast udělat i něco lepšího než se producírovat po Brně. A mnozí to také dělají.
O svém původu už jsem veřejně psal vícekrát a nechci čtenáře unavovat rodokmenem. Ze strany matky patřím na Šumavu a můj děd Karel musel jakožto sudetský Němec narukovat do wehrmachtu. Totéž se přihodilo i mému druhému dědečkovi Erichovi z Hlučínska, který nakonec v Rusku přišel o ruku. Oba zemřeli již na počátku padesátých let a o zkušenostech z války prý nikdy moc nemluvili. Zřejmě byla dost hrozivá, takže někdy docela v úzkostech přemítám, zda je okolnosti občas dohnaly i k tomu, o čem historici píšou jako o „zločinech wehrmachtu“.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Předky jsem si nevybral
Dědečky si ovšem nikdo nevybírá. Ani rodiče. I můj otec Günter (1940-2020), který do svých pěti let mluvil jen německy, nad válečnou anabází svého tatínka často přemítal. Celou tu šlamastyku chtěl trochu vylepšit tím, že mi dal křestní jméno Ivan. To bylo v listopadu 1967, načež v srpnu následujícího roku obsadili Československo sovětští okupanti. Historii asi nelze vylepšovat úlitbami, protože kolo dějin se většinou valí úplně jiným směrem, než bychom si přáli.
Moji němečtí předkové nemuseli do odsunu, i když onen šumavský děda i s babičkou už na vyhnání čekali v internačním lágru v Klatovech za okresním soudem. Nějak se to ale prostě stalo či zařídilo, že zůstali v Československu. V divokém i organizovaném vysidlování bylo tehdy z republiky transportováno na 2,2 milionu Němců, přičemž jen asi 250 tisíc jich mohlo dále žít ve staré vlasti. A moji předkové měli takovéto štěstí.
Čtěte také
Vyhnout se odsunu. Štěstí, nebo smůla?
Anebo spíš měli smůlu, protože si dobře pamatuji, jak obě moje babičky (Gertruda a Hermina) často litovaly, že transporty odjely bez nich. Postupem času totiž od vyhnaných příbuzných a sousedů dostávaly pořád pozitivnější zprávy, jak se jim tam v západním Německu a Rakousku krásně žije. A ty pohlednice z Alp, Říma nebo z Francouzské Riviéry jsem jako kluk v husákovské totalitě považoval za úplný poklad.
S pádem železné opony v roce 1989, a především po 1. květnu 2004 a vstupu České republiky do společné evropské rodiny, jsem si docela vydechl. V naději, že v Evropské unii už se jednou provždy vyhneme dalším národnostním vášním. Všichni jsme přece stejní a teď máme i společný svazek, a to jistě bude i tečka za nacionalismem.
Děti po celé Evropě
Bláhový omyl. Zatím se však společný evropský dům ještě nezhroutil a generace mých dětí už si docela zvykla na to, že jejich vlastí je celá svobodná Evropa. Jeden synovec například žije v Norsku a další ve Francii, a takto se po starém kontinentu rozprostřeli i mnozí jejich spolužáci ze střední školy či z univerzity. A zda byl jejich praděd sudetský Němec nebo třeba odbojář z Hané, to už považují pouze za zajímavý střípek z rodinné kroniky, ale vůbec nic to neznamená pro jejich život a kariéru.
Sudetský sjezd proto chápu jako sraz penzistů, kteří nedokážou udělat tlustou čáru za minulostí a pořád žijí v nacionálních narativech, které byly tolik typické pro 20. století. Politici by však brněnské party neměli věnovat větší pozornost, natož ji trapně odsuzovat a tím otvírat staré rány i staré myšlení. „Moji“ sudetští Němci si však parádu v Brně mohli i odpustit. Když už tedy na Moravu přijeli, čecháčkovští „takypolitici“ je měli nechat v klidu a případně pochválit za krásné kroje a folklorní nadšení pro tradice ztracené vlasti.
Čtěte také
Na sjezd se rychle zapomene
Mnozí potomci sudetských Němců v dnešním Německu a Rakousku přitom dokážou staré vlasti pomoci mnohem účinněji, než aby se producírovali v centru Brna. Do svých rodišť už od roku 1990 poslali aspoň miliardu marek či eur na záchranu kostelů, hřbitovů i dalších památek, na výměnné pobyty, společný byznys, vzdělávání a na mnohé další investice.
Vyhrocená nálada v Brně, kterou někteří rádoby demokratičtí politikové rozdmýchávají ruku v ruce s dezinformační scénou (na brněnské protesty třeba odjela početná skupina prorusky naladěných občanů kolem takzvaného Nesmrtelného pluku), se ovšem po neděli úplně utiší. Opět se pak více než o sudetských Němcích bude mluvit třeba o kvalitě potravin a jejich cenách v německém příhraničí.
Podle původu jsem sice sudetský Němec, ale kolega novinář měl babičku Řekyni a další žurnalista občas vypráví o rusínském dědečkovi z Chustu v dnešní Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Jen tak mezi řečí, přičemž pro mladší kolegy jsou to historky staré jak z časů Napoleona Bonaparte. Jisté totiž je, že za výkon a kvalitu odvedené práce zodpovídáme jen my sami, nikoli národnost našich předků.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Plivanec na oběti i Sládkův duch. Landsmanšaft v Brně rozdělil i pedagogy mezi poslanci
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
