Bratři leželi ubití v krvi, kolem šlehaly plameny. Bienertovi se vzepřeli odsunu ze Sudet
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Požár stodoly v roce 1962 odhalil šokující tajemství.
Co se skrývalo za zdmi domu ve Šluknově?
Příběh sourozenců Bienertových symbolizuje osud Sudet
Stranou rozruchu kolem sudetoněmeckého sjezdu v Brně zůstávají osudy konkrétních Čechů a Němců, které nedávná minulost českého pohraničí drastickým způsobem rozdělila. Jedním z nich je případ sourozenců Bienertových ze Šluknova, který spojuje prvky skutečného thrilleru. Nechybí v něm noční přechody hranic, mnohaleté ukrývání se na půdě, požár, dvojnásobná vražda i odložená spravedlnost.
Když v roce 1962 začala hořet velká stodola poblíž šluknovského kostela svatého Václava, došlo k šokujícímu odhalení. Mezi dobrovolníky, kteří pomáhali hasit, poznali místní hasiči zdejšího rodáka Eduarda Bienerta. Jenže ten byl podobně jako téměř tři miliony dalších Němců hned po válce odsunut do Německa. Kde se tu o 17 let později vzal?
ČTĚTE TAKÉ: Tajemství Benešových dekretů: Podepisovaly je desítky lidí, o odsunu Němců v nich není ani slovo
Stručný zápis o této události v městské kronice od kronikáře Jiřího Vlčka by mohl zůstat jen epizodou z pohraničí, kdyby se vzápětí neobjevila šokující souvislost. Eduard Bienert se totiž deset let ukrýval v rozlehlém domě svého bratra Františka a sestry Alžběty a z úkrytu jej vyhnal až osudný požár – hořící stodola totiž stála hned vedle domu sourozenců Bienertových.
Příběh dvou bratrů a jejich sestry tak absurdním způsobem odráží dějiny českého pohraničí, v tomto případě Šluknovského výběžku. Zatímco Františkovi a Alžbětě Bienertovým československé úřady dovolily po válce ve Šluknově zůstat, byli totiž pro obnovenou republiku užiteční, Eduard musel do transportu. Z něj ale utekl, zůstal kousek za hranicemi a pravidelně se do rodného Šluknova tajně vracel.
Čtěte také
Průmyslový výběžek
Neměl to daleko. Šluknov leží necelé čtyři kilometry od německé hranice v území zvaném Horní Lužice. Jde o oblast nacházející se už za pohraničními horami, v tomto případě Lužickými. Nevelký výběžek tradičně osídlený Němci, ale také Čechy, prosperoval díky desítkám textilek, strojíren a dalších továren. Největšímu zdejšímu městu Varnsdorf se přezdívalo „město sta komínů“, zatímco o Rumburku se díky desítkám kaváren, vináren a restaurací mluvilo jako o „Paříži severu“.
Právě v dnešním Šluknovském výběžku doslova na několika kilometrech čtverečních vznikly dodnes ikonické výrobky jako zavírací nůž rybička, nejdelší sériově vyráběná motorka na světě Čechie (Böhmerland) nebo slavné jégrovky, tedy spodní prádlo Gustava Jägera.
Rommel a Enigma
Průmysl si žádal aktivní a schopné lidi, a takovými byli i sourozenci Bienertovi. Mladší František se narodil v roce 1911 do německé rodiny Bienertů provozující ve Šluknově povoznictví. Stejně jako jeho sourozenci měl české školy, vystudoval textilní inženýrství v Římě, mluvil plynně několika jazyky a v průmyslovém Šluknově ho čekala skvělá kariéra. Jenže druhá světová válka přinesla obsazení Sudet a jejich začlenění do Hitlerovy třetí říše a František Bienert musel narukovat do wehrmachtu. Zúčastnil se Rommelova afrického tažení, kde měl v hodnosti majora díky své perfektní italštině na starosti italskou motorizovanou jednotku.
Jeho o dva roky starší bratr Eduard (narodil se 1909) se kvůli zdravotním problémům německé armádě vyhnul, službě německé říši ale nikoliv – působil v nedalekých Drážďanech, oficiálně ve vojenské kartotéce. Neoficiálně se ale mluvilo o jeho práci pro tajné projekty třetí říše včetně spolupráce s obávanou vojenskou rozvědkou Abwehr. Stejně jako jeho bratr František byl i Eduard jazykově nadaný, ovládal několik druhů těsnopisu a byl také nadprůměrný matematik. Nejspíš proto měl být údajně součástí skupiny lidí pracujících na šifrovacím stroji Enigma.
Sourozenci vlastně byli původně čtyři. Nejmladší Josef, který byl nadaným básníkem, ale padl v roce 1942 na východní frontě, kde sloužil jako saniťák.
Čtěte také
Odsun Němců
Ani František, ani Eduard se nikdy neoženili, nevdala se ani jejich sestra Alžběta. Tři sourozenci by tak nakonec mohli v klidu žít ve velkém domě svých rodičů, nebýt poválečného odsunu Němců, který začal už v květnu 1945. Do října 1946 pak Šluknovský výběžek opustila drtivá většina obyvatel německé národnosti jen s povolenými 50 kilogramy majetku na osobu.
V transportu se ocitnul i Eduard Bienert, podařilo se mu z něj ale utéct. Nemusel daleko – Šluknovský výběžek není Šumava, německé osídlení tady plynule navazuje na české a německé vesnice a města začínají hned za hranicemi. Po nuceném odsunu se proto Eduard vracel tajně přes hranici mimo jiné i proto, že mu jeho sestra Alžběta ošetřovala bolestivé bércové vředy.
To trvalo několik let, než v roce 1953 komunistické Československo dosud průchodnou hranici s nově vytvořenou NDR zadrátovalo a začalo ji lépe střežit. Eduard Bienert se doslova přes noc nemohl vrátit do Německa a spolu se sourozenci se rozhodl vybudovat v jejich domě úkryt a zůstat tajně ve Šluknově.
Dům poblíž náměstí
Šlo o velmi riskantní rozhodnutí. Výrazný dům Bienertových stojí jen několik desítek metrů od kostela nedaleko šluknovského náměstí. Hned vedle domu je i historická branka původního opevnění, kudy se za morových epidemií vynášely za hradby oběti moru. Na druhou stranu půdní prostory bytelného německého domu rozdělené do mnoha menších „kumbálů“ s různými úrovněmi podlah k vytvoření tajných skrýší přímo vybízely.
Bienertovi navíc byli ve Šluknově velmi známí a oblíbení – František, který zde díky svým zkušenostem v textilní výrobě mohl zůstat, aby nakonec v nedalekém Rumburku vedl továrnu na koberce Bytex, založil turistický oddíl a nově dosídleným Čechům ukazoval krásy a památky svého rodného kraje. Alžběta Bienertová pracovala po válce na šluknovském městském úřadě (národním výboru), kde měla díky své znalosti starousedlíků na starost distribuci potravinových lístků. S těmi ostatně museli sourozenci šetřit, aby z nich dokázali uživit i bratra ukrytého na půdě. Vždyť v době poválečné potravinové nouze měl dospělý člověk nárok na 750 gramů masa za měsíc…
Čtěte také
Turistický oddíl
Po celou dobu svého dobrovolného věznění vycházel Eduard ven jen na chvíli v noci na dvorek. Aby nezešílel, četl staré knihy o zdejším kraji, studoval mapy a připravoval podklady pro turistické výlety svého bratra Františka. Ten tak měl díky pečlivému bratrovi pro své turisty vždy perfektní informace i nové trasy. Oddílem prošly desítky lidí, hlavně mladých, nikdo ale netušil, že se hlavní plánovač jejich oblíbených výprav ukrývá na půdě domu Bienertových.
Po požáru v roce 1962 a prozrazení úkrytu mohl Eduard ve Šluknově zůstat už veřejně – svým způsobem si potenciální trest již odseděl. Oba bratři pokračovali ve svém turistickém zápalu. Jejich velký dům sloužil jako základna a místo setkávání a byl otevřený doslova komukoliv, kdo šel zrovna kolem. Právě to se nakonec stalo sourozencům osudným.
Dvojnásobná vražda
Po pádu komunistického režimu a otevření hranic by se mohlo zdát, že se už tak dramatický příběh sourozenců Bienertových dočká šťastného konce. Osud ale vše zařídil jinak. V noci na neděli 16. září 1990 se Alžběta Bienertová probudila už ve tři hodiny, protože její bratr František měl brzy ráno odjíždět. Zamířila do kuchyně, kde mu chtěla připravit snídani. Když ale přišla do přízemí, objevila své bratry ubité na zemi. Všude byla krev, v patře i dole v kuchyni navíc hořelo.
„Přes povalující se předměty jsem sešla po schodech do přízemí. Jakmile jsem otevřela, vyvalil se na mě dým. Lekla jsem se a vběhla do kuchyně. Tam seděl na zemi opřený o stoleček Eduard. Kousek od něj ležel druhý člověk, v tratolišti krve. Utíkala jsem nahoru, abych přivolala na pomoc Františka, jenomže v jeho pokoji jsem našla jen prázdnou postel. V té chvíli mě napadlo, že ten druhý člověk musí být on,“ vzpomínala v knize Jiřího Čunáta Tajemství úžasná (vydavatelství CDK, 2000) na osudnou noc Alžběta Bienertová.
„Letěla jsem dolů, vzala mu hlavu do dlaní a otočila obličej k sobě. Byl to on. Prosila jsem ho, aby mi řekl, kdo to udělal. Vydával jen nesrozumitelné zvuky. Kladivem měl proraženou lebku. Ztratil mnoho krve. Vzápětí jsem se vrhla k Eduardovi,“ pokračovala Alžběta.
Eduard měl ránu na hlavě, vpáčené oko, které mu vytékalo, řeznou ránu na břiše a vyhřezlá střeva. I on byl ještě naživu. Těžce zraněný Eduard po třech dnech v nemocnici zemřel, bylo mu 81 let. Jeho bratrovi Františkovi pak 79.
Čtěte také
Hledání vraha i motivu
Z dvojnásobné vraždy byl už po dvou dnech obžalován Michal Bílý žijící ve Šluknově. V domě Bienertových byl už jako malý častým hostem, takže ho dobře znal. Přestože se zpočátku k činu přiznal, svou výpověď později změnil a byl nakonec odsouzen jen za porušování domovní svobody a pokus krádeže. V osudnou noc prý šel kolem domu, viděl otevřené dveře a uvnitř plameny a chtěl využít příležitosti k tomu, aby dům vykradl.
Uběhlo dlouhých 14 let, během nichž případ nedával spát kriminalistům, místním lidem, a dokonce ani příznivcům konspiračních teorií. Spekulovalo se hlavně o motivu děsivé dvojnásobné vraždy. Byl za ní údajný poklad sudetských Němců, který bratři Bienertovi přechovávali? Měl snad Eduard Bienert za svého působení v drážďanské kartotéce přístup k tajným nacistickým spisům?
Svědkyně promluvila
Záhadu nakonec pomohl vyřešit investigativní novinář Stanislav Motl, autor pořadu Stopy, fakta, tajemství. „Ta událost mě nejprve začala zajímat coby reportéra, aniž bych tušil, že příběh dávné dvojnásobné vraždy se jednou stane součástí i mého osobního života,“ řekl Motl o svém zaujetí případem bratrů Bienertových. Pátral ve Šluknově a okolí, až objevil klíčového svědka.
Přesněji šlo o svědkyni, bývalou přítelkyni Bílého, která zpočátku z obavy o svůj život svědčila v jeho prospěch. Teď žila v Německu a s Bílým už neměla nic společného. Motlovi se ji podařilo přimět, aby o tehdejších událostech pravdivě vypovídala, což spolu s dalšími důkazy nakonec vedlo v roce 2003 k obnovení procesu a odsouzení Michala Bílého za dvojnásobnou brutální vraždu nejprve na 14, a o rok později na 20 let vězení. Bílému přitížila skutečnost, že ve svých 46 letech byl v době procesu už patnáctkrát soudně trestaný, přičemž pěti kriminálních činů se dopustil až po vraždě bratrů Bienertových.
Čtěte také
Krásné 20. století
Alžběta Bienertová, sestra obou zavražděných bratrů, žila dalších osm let v rodném domě v obavách o vlastní bezpečí. Jako by se v ní zosobnilo stigma odsunu Němců i dvojnásobné vraždy jejích bratrů. Neznámí lidé jí do oken házeli kameny, kliku domovních dveří kdosi potřel chemikálií, po které ztratila cit v dlani. Šluknovem chodila se sklopenou hlavou, hlavně se nikomu nedívat do očí.
ČTĚTE TAKÉ: Odsun Němců po válce se nekonal, píše v nové knize Leoš Kyša. Jeho román přepsal dějiny
Tady příběh ze Sudet téměř končí. „Krásné“ 20. století odeznělo a sourozence Bienertovy už připomínají jen pomníčky a náhrobní kámen na šluknovském hřbitově. Rozlehlý dům u kostela, kde se Eduard Bienert dlouhé roky skrýval, dosud stojí. A na rozdíl od mnoha jiných, opuštěných, zbořených nebo zdevastovaných domů, z nichž bylo německé obyvatelstvo Šluknova vysídleno, působí stále majestátně.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Střelba v Chřibské: Policie odhalila osobní motiv vraha, popsala detaily zásahu
