GLOSA: Pavel připouští návrat monarchie aneb Panovnický plnovous hlavy státu
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
42 procent lidí roku 2018 věřilo, že by se nám v monarchii žilo lépe
Prezident Pavel připouští návrat ke království
Jako panovníka zmínil Karla Habsbursko-Lotrinského
Proč je tato vize v současnosti zcela neprůchodná
Pokud by monarchie nezanikla, měli bychom se dnes lépe. S takovou formulací souhlasilo neuvěřitelných 42 procent respondentů sociologického průzkumu společnosti SC&C pro Český rozhlas, který proběhl v rámci oslav stoletého výročí založení Československa. Zda si v roce 2018 tohoto výsledku povšiml i Petr Pavel, tehdy předseda vojenského výboru NATO, těžko říct. O sympatiích českého národa ale něco vědět musí, jinak by před letošní dovolenou neprohlásil, že by neměl sebemenší problém s proměnou republiky v moderní konstituční monarchii.
Vizáž Miloše Zemana měla s císařem Františkem Josefem I. pramálo společného, a nijak po takové podobě netoužil ani Václav Klaus. Petr Pavel se ale občas vědomě stylizuje do podoby prvního československého prezidenta, a to nejen svým pěstěným plnovousem. T. G. Masaryk přitom zformoval archetyp hlavy státu v neskrývané návaznosti na druh autority, na kterou byl národ zvyklý po celé věky. Na majestát panovnického trůnu.
Duch císaře pána
Masaryk vlastně bonton císaře pána jen obohatil o republikánské prvky. Věděl, že na etiketu Františka Josefa I. se musí nějak napojit, i když mu taková reprezentativní role nebyla vlastní. Ale zvládal ji nakonec statečně, poctivě objížděl všechny končiny Československa, nechával se obdarovávat krásnými i hloupými prezenty a na plných náměstích naslouchal, jak mu školáci recitovali básničky. Pak moudře promluvil se zástupci všech stavů a pokračoval o dům dál.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Konec britské monarchie? Kauza Andrew je vodou na mlýn všem odpůrcům, tvrdí politolog
Češi totiž panovnický majestát milovali a pořád milují, i když dříve v hospodách také často lamentovali, jak po staletí trpěli pod habsburskou botou. Když ovšem měli možnost sáhnout si na císaře, tedy zároveň i na českého krále, veškeré výhrady k trůnu byly zapomenuty. Úcta ke korunované hlavě vlastně více sjednocovala, než by rozdělovala, a na to vše pomyslel i prezident Pavel, když před odjezdem na letní dovolenou prohlásil, že monarchie je vlastně dobrý systém.
„Já bych s tím neměl sebemenší problém. Když se podíváme kolem sebe, tak i v Evropě je řada konstitučních monarchií, které fungují velice dobře a tradičně,“ odpověděl Pavel na dotaz zástupce České královské společnosti, zda by si dokázal představit Česko jako moderní parlamentní monarchii. A dokonce už si vybral i panovníka: „My jsme tu tradici měli na dlouhou dobu přerušenou, ale pokud by to byla vůle lidí a pokud bychom měli přímého následníka – jakože jednoho máme a teď nedávno jsem s ním mluvil –, tak proč ne.“
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Nic výbušného, spíše pohádka
Na mysli měl 65letého Karla Habsbursko-Lotrinského, vnuka posledního rakouského císaře i českého a uherského krále Karla I., jenž vládl v letech 1916 až 1918. Prezident Pavel správně předpokládal, že upřímné sympatie k monarchii sice vyvolají uštěpačné poznámky, ale nebude to tak zlé. O návratu monarchie v koutku duše sní možná až polovina národa. Nikoli úplně vážně, ale v tom snění je romantika i zlatý fond českých pohádek. Král či královna do téhle země jaksi bytostně patří, jen jsme se jich nějakým historickými nedopatřeními zbytečně zbavili.
Prezident tak řečmi o návratu monarchie nevypustil do prostoru nějak zvlášť výbušnou, či dokonce odvážnou úvahu. Nicméně je sympatické, že se k tématu vyjádřil natolik pozitivně. Pavel přitom sám nejlépe ví, že proměna republiky na konstituční monarchii není na pořadu dne a vlastně je úplně neprůchodná. Jde hlavně o hezkou pohádku, ale kdyby se měl Habsburk opět chytnout královského žezla, to by Češi nezkousli. Už jen proto, že Karel Habsbursko-Lotrinský mluví německy.
Čtěte také
Pozitivní bájení o českém králi
Pouhé bájení o konstituční monarchii nikomu neubližuje, maximálně má osvětové účinky. A poznávat vlastní dějiny je určitě lepší než rozněcovat vášně populistickými řečmi doslova proti všem, kdo nejde s vládou. Přemítání o moudrém panovníkovi, to je něco jako spokojené předení kočky, zatímco z vládní partaje Motoristé sobě mám spíše osypky a husí kůži, když si třeba vzpomenu, že jako ministra navrhovali hajlujícího extremistu, který amerického prezidenta Obamu označil za „negra v Bílém domě“.
Petr Pavel nosí pěstěný šlechtický plnovous a sám se prototypu českého panovníka podobá nejvíce od časů T. G. Masaryka. A kdyby motorku vyměnil za koně, přiblížil by se osvícenému monarchovi ještě více. Bohužel, modrá krev mu v žilách nekoluje a šance, že by se sám mohl stát českým králem, se rovná nule. Do ponuré domácí politiky ale bajky o kouzelném návratu Království českého přinášejí tolik potřebné letní vydechnutí.
A co na tom, že tento sen je stejně fantaskní jako seriál o Arabele. Televizní princeznu totiž miluje většina národa napříč celým politických spektrem, přičemž Pavel si vlastně nic jiného nepřeje a pouze touží dělat prezidenta v zemi, kde pozitivní myšlení, národní jednota a touha po svobodě vysoce převyšuje všechno to negativní, co je danajským darem každého demokratického systému.
„Pokud by monarchie nezanikla, měli bychom se dnes lépe,“ s takovou formulací souhlasilo neuvěřitelných 42 procent respondentů sociologického průzkumu společnosti SC&C pro Český rozhlas, který proběhl v rámci oslav stoletého výročí založení Československa. Nikdo samozřejmě neví, zda by to mohla být i skutečnost, ale pořekadlo „přání otcem myšlenky“ vzniklo právě proto, že pozitivní emoce a touhy patří do každé lidské duše, hlavu státu nevyjímaje. A Petr Pavel dokonce takovéto emoce a touhy dokáže i sdílet s veřejností.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Vondráček na Hrad? Ideální soupeř pro Petra Pavla, míní Fischer. Vysvětlil, proč nemá šanci
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
