Jednotky vesmírného nasazení shazují současnou Ameriku i samy sebe

„Prezident chce naprostou dominanci ve vesmíru. Přistání na Měsíci do roku 2024!“ Těmito slovy začíná pilotní epizoda nové satiry Jednotky vesmírného nasazení, která vypráví o nově založené složce amerických ozbrojených sil. Její vedení připadne na čerstvě povýšeného generála Nairda (Steve Carell), jenž spolu s týmem vědců pod dohledem lehce výstředního Dr. Adriana Malloryho (John Malkovich) dostane za úkol dostat americké jednotky zpátky na Měsíc dřív, než se to podaří ostatním velmocím jako Čína nebo Rusko. Jak ale záhy oba zjistí, splnění této mise jim zkomplikuje hned řada faktorů. V čem drahá satira selhává a co vás na ní naopak bude bavit?

Z absurdní představy v realitu

Na úvod je třeba zmínit, že název seriálu odkazuje k nově vzniklé složce amerických ozbrojených sil operující pod názvem Vesmírné síly Spojených států amerických (odtud anglicky United States Space Force). Ta vznikla 20. prosince 2019 vyčleněním z Letectva Spojených států, v jehož rámci existovalo od roku 1982 velitelství pro vesmírný boj. Za utvořením této složky pak stál 45. prezident Spojených států Donald J. Trump, který si podobně jako výše zmíněná postava prezidenta v seriálu přál absolutní vesmírnou dominanci.

Podobné úvahy přitom ještě donedávna byly otázkou spíše fikce než reality – ostatně i proto se zpočátku zdála celá představa tzv. vesmírných sil převážně absurdní. Podobně jako mnoho dalších Trumpových výroků byla často shazována. Jenže právě ona absurdita vedla nakonec ke zrodu myšlenky natočit satirický seriál, jenž by tyto naivní plány přetavil v realitu. Jak by to fungovalo? Na jaké problémy by osoby zodpovědné za takovýto program narážely? Dá se vůbec Měsíc, potažmo celý vesmír, do nějaké míry kolonizovat? V případě Jednotek vesmírného nasazení zůstala bohužel většina těchto otázek nezodpovězených a výsledný pokus o satiru se zarazil někde na půli cesty.

Zvířecí astronauti, parodie kongresového slyšení a nové vesmírné závody

Po sebejistém úvodu a náhlém časovém skoku do blízké budoucnosti, kdy už jsou Vesmírné síly operace schopné a celý tým stojí před první velkou zkouškou – vyslání družice na oběžnou dráhu – začínají tvůrci narážet na první potíže. Situace, jež působí vtipně v reálu, totiž v seriálu nepochopitelně nefungují, místo dotažených vtipů zůstává jen u narážek a nepatrných odkazů, a žánrová nevyhraněnost působí přinejlepším rozpačitě. Příkladem budiž hned druhá epizoda, kdy se pragmatický generál rozhodne pověřit opravou zničeného satelitu šimpanze, který byl vyslán do vesmíru jako součást zvířecího experimentu. Z dosavadní nadsázky se najednou stává regulérní komedie, což by samo o sobě ničemu nevadilo (koneckonců díky povedeným zvratům se nakonec jedná o jednu z těch lepších epizod), kdyby v kontextu zbytku první řady však díl nepůsobil tak nepatřičně. Stylem se totiž naprosto liší od následujících epizod, takže se posléze sami sebe ptáte, v čem přesně spočíval jeho smysl. Podobná situace se navíc ještě několikrát v průběhu seriálu zopakuje a převládající dojem tak je, že ani sami tvůrci nevěděli, co přesně jejich seriál vypráví a jakým způsobem to dělá.

Další problém vzniká v momentě, kdy někteří diváci rázem vypadnou z cílové skupiny. Jakmile se totiž z vojenské satiry přejde na tu politickou či rovnou společenskou, je třeba znát kontext. Lidem, které americká politika nezajímá, sice dojde humor postavený na šimpanzovi ve vesmíru, už si ale nespojí, na koho odkazuje rychle mluvící Latinoameričanka v kongresové komisi nebo proč všichni tolerují zjevného ruského špiona ve svém středu. Jako takový je tak seriál dělán spíš pro americké publikum, ještě navíc liberální, anebo pro lidi, kteří mají o americkou společnost zájem a pyšní se poměrně dobrým přehledem.

O to trestuhodnější je fakt, že ani ti si pak neužijí ono rozpačité pojetí, kdy komedie střídá drama, absurdní situace samovolně přechází do vážných poloh a k tomu se podaří v průměru jeden až dva vtipy na epizodu, zatímco zbytek smutně padá mimo. A když už se povede rozjet zajímavou zápletku jako nové vesmírné závody mezi USA a Čínou, je tomu věnováno jen malé množství času a končí to spíš příslibem, že v budoucnu nás čeká víc. Otázkou je, kdo má na něco takového v dnešní době čas a především taky trpělivost.

Nepřekonatelný Malkovich a vyhlídky na lepší časy

Abychom však nezůstávali pouze u té kritiky. Steve Carell zvládá svoji roli správného vesmírného generála na jedničku a v porovnání s například první řadou Kanclu si jeho postavu oblíbíte prakticky okamžitě. Velkou předností je pak i samotný Malkovich, který už letos jednou dokázal v seriálu Nový papež, že stále patří mezi hereckou špičku. Jeho samotná prezence zde zachraňuje leckterou situaci od vyloženého průšvihu. Z vedlejších postav pak stojí za zmínku ještě Nairdova manželka s tváří Lisy Cudrowové nebo Ben Schwartz jako morálně pochybný PR manažer Vesmírných sil.

Stejně tak seriál funguje v momentech, kdy si opakovaně střílí z Pobřežní stráže nebo se soustředí na rivalitu mezi Vesmírnými silami a Letectvem. Připočítejte těch několik momentů, kdy diváka zahřeje i v těch vážnějších situacích, solidní kulisy, povedené trikové sekvence nebo například sympatický soundtrack. Rázem je tu podívaná, která nikdy úplně nestrhne, ale své diváky si rozhodně najde. A byť je verdikt nad první nejistou řadou spíš palcem dolů, už kvůli samotnému finále bychom se za tu potenciální druhou sérii rozhodně přimlouvali.