Pevné tlačítko deaktivujcí motor při jeho nepotřebě se z aut pomalu vytrácí a mizí v hloubi palubních menu. Reálný význam systém přitom nemá. Zdroj: Michal Borský
Stojíte v koloně, s autem se pomalu posouváte dopředu. Vždy když zastavíte, motor se vypne, aby se o pár vteřin při pohnutí opět nastartoval. Někoho takový systém rozčiluje do běla a vždy ho po nastartování deaktivuje, jiný si už zvykl a vůbec si vypínání a zapínání motoru nevšímá, protože jeho funkce se stále zdokonaluje a mnohdy je jeho fungování už opravdu neznatelné. Kde se vzal tento, mnohdy domnělý tvůrce nižší spotřeby a emisí?
Majitelé i konstruktéři by jej z aut nejraději vymontovali. Stop–start neprospívá motoru, startéru ani elektrické soustavě v čele s akumulátorem. Přesto je dnes takřka v každém autě, protože bez deaktivace motoru nemohou výrobci ani pomyslet na splnění emisních limitů. Přestože je jeho skutečný přínos pro úsporu paliva sporný, na papíře to funguje, což je to jediné podstatné.
Bohulibá myšlenka
Začalo to docela nenápadně, ještě v dobách, kdy si automobilky nemusely dělat těžkou hlavu z množství exhalací, tedy v 60. letech. První zmínka o vypínání motoru, když auto stojí, padla nejpozději v roce 1969 v populárně-vědeckém americkém magazínu Popular Science. Článek v něm publikoval jistý Fred Kirche.
Americká města včetně New Yorku, odkud pocházel, bojovala už v 60. letech se smogem, neboť tamní osmiválcové koráby běžně konzumovaly 25 litrů benzinu na 100 km a hlavně příslušné množství emisí. Kirchera logicky napadlo, že pokud by motor nepracoval alespoň tehdy, když vozidlo stojí na křižovatce nebo v zácpě, mohlo by to trochu pomoci. Úspora ale byla v té době zcela druhořadým problémem.
První autem vybaveným systémem vypínání motoru byl japonský reprezentativní sedan Toyota Crown. Zdroj: Toyota
První autem vybaveným systémem vypínání motoru byl japonský reprezentativní sedan Toyota Crown. Zdroj: Toyota
Japonci na čele pokroku
Ještě pět let trvalo, než se realizace bohulibého námětu ujala některá z automobilek. Překvapivě ovšem nešlo o žádného amerického výrobce, nýbrž o japonskou Toyotu, která si v té době už začínala budovat velmi silné postavení na západních trzích. Paradoxní přitom je, že pionýrský stop–start systém dostal do vínku model, který se z Japonska nikdy nevyvážel – Toyota Crown.
Vyzkoušel ho tehdy i Bob Dunham, redaktor Popular Science. Systém popsal takto: „Motor vypne poté, co vozidlo sekundu a půl stojí na místě. Agregát se znovu aktivuje sešlápnutím spojky. Koho by tato inovace znepokojovala, ten může pomocníka vypnout tlačítkem pod přístrojovou deskou.“
Zajímavé je, že systém již tehdy zohledňoval mnohé okolnosti. Neaktivoval se například, když byla provozní teplota motoru příliš nízká či vysoká, když vozidlo stálo ve stoupání vyšším než dva stupně, aby se nekomplikoval rozjezd, nebo v případě, kdy auto ve velkém využívalo elektrické spotřebiče. Bylo to tedy už v podstatě velmi podobné tomu, co známe dnes.
Cesta tokijskou dopravní špičkou bez systému stop–start tehdy znamenala spotřebu 15,58 litru, s jeho aktivací klesla na 14,17 litru, což byla úspora zhruba 10 procent.
Ve jménu nižších emisí
K nutnosti nižší spotřeby paliva se v průběhu času přidal i narativ snižování emisí ve vypouštěných výfukových plynech. V roce 1983 představil Fiat Regata ES (Energy Saving). Za jejím vývojem stál Mauro Palitta, který z běžné praxe dojíždění do práce zjistil, že auto ve městě prostojí více času, než se dříve předpokládalo.
V Evropě se stop-start poprvé objevil ve Fiatu Regata z roku 1983 Důvěru zákazníků si ale nezískal. Zdroj: Fiat
V Evropě se stop-start poprvé objevil ve Fiatu Regata z roku 1983 Důvěru zákazníků si ale nezískal. Zdroj: Fiat
Velkou díru do světa ale ekologický Fiat neudělal. Zákazníci měli strach, že motor znovu nenaskočí a dealeři jim tyto obavy nijak nevyvraceli, což se ukázalo být zásadním kamenem úrazu. Je to stejné, jako když dnes anonymní zdroje z jednotlivých dealerství otevřeně hlásí, že zákazníkům rozhodně nedoporučují nákup elektromobilů. Fiat vyrobil jen 5 000 exemplářů, z nichž většina putovala do Švýcarska, které již tehdy vyzývalo řidiče dopravními značkami na křižovatkách, aby během stání vypnuli motor.
Iniciativu přebírá Volkswagen
Italy po malém úspěchu Regaty přešla na ekologii chuť a iniciativy se tedy chytil koncern Volkswagen. Ten se systémem vypínání motoru experimentoval už od roku 1973, ale naostro ho nasadil už v druhé generaci Passatu (B2) s označením Formula E. Tlačítko sloužilo na jeho aktivaci, a ne deaktivaci. Redaktoři německého motoristického časopisu Auto Motor und Sport v testech konstatovali, že vypínání motoru spolu s dalšími úpravami, jako delší převodové poměry a vyšší komprese, přinášejí úsporu až dva litry benzinu.
Technologii Formula E dostaly nakonec Golf, Jetta či Santana. Dalším krokem byl Golf Ecomatic (Economy and automatic) z roku 1993, který zkombinoval atmosférický naftový motor 1,9 D s automatickou spojkou. Toto řešení umožňovalo častější vypínání motoru a také plachtění se zařazeným převodovým stupněm, tedy funkci, kterou obdivujeme u dnešních hybridů.
K masovému nástupu stop–start systému došlo až v závěru první dekády nového tisíciletí, když začaly na automobilky tlačit přísnější emisní normy. Prvním skutečně rozšířeným autem se start–stop systémem se stalo v roce 2007 BMW řady 3 a dnes jej najdeme takřka v každém modelu. Zatímco ale dříve bylo možné systém snadno deaktivovat tlačítkem (u fiatů dokonce jednou pro vždy), dnes už je tato funkce zpravidla ukryta v hloubi palubního menu.
