Ohořelá pustina, zkroucená těla, trosky plné spáleného masa. Ve chvíli, kdy 9. srpna 1945 v poledne kroužil nad přístavním městem Nagasaki americký bombardér B-29 Bockscar nesoucí atomovou bombu, už bylo pro více než 70 tisíc lidí pozdě. Většina z nich zemřela okamžitě, další v následujících letech. „A my, kteří jsme přežili, budeme jednoho dne všichni mrtví. Musím svůj příběh předat dál. Člověk a jaderné zbraně nemohou existovat společně,“ uvedla ve své zpovědi jedna z přeživších Japonek. Ve spolupráci s organizacemi Nihon Hidankjó a Městským archivem Nagasaki přinášíme zpovědi těch, kteří přežili jadernou apokalypsu.
Paní Sakue Šimohiraové bylo teprve šest let, když došlo k útoku na americký Pearl Harbor a faktický vstup Spojených států do druhé světové války. S každým rokem byl život těžší a těžší, obzvlášť pro děti. Bída, hlad, špína. To všechno bylo pro běžné japonské civilisty každodenní realitou. A takovou ji přijímaly i děti, které se řídily vládním heslem „zapomeňte na svá přání, dokud nevyhrajeme“.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Z lidí visela kůže, hořící děti utíkaly do řeky, líčí přeživší výbuchu atomové bomby v Hirošimě
„Nejtěžší pro nás děti bylo, že jsme neměly co jíst. Do školy jsme musely chodit bosé, neměly jsme boty. Boje postupně sílily a my jsme začaly žít v zemljankách a protileteckých krytech,“ líčila ve své veřejné zpovědi paní Šimohiraová. V osudný den jí bylo teprve deset let.
Když se brzy ráno 9. srpna 1945 začaly ozývat sirény, společně s dalšími dětmi spěchala do zemljanky vzdálené asi kilometr od pozdějšího hypocentra výbuchu. Věděla, co má dělat – nebylo to zdaleka poprvé. Uvnitř temné skrýše se schovávaly další děti. Netrvalo dlouho a po chvilce uslyšely oznámení, že se letecká výstraha ruší. Někteří vyběhli ven, aby se podívali, zda už je opravdu bezpečno.
A vtom se to stalo.
„Objevil se záblesk oslepujícího světla. Po něm se zvedl silný poryv větru, který s námi praštil o skálu. Na chvíli jsem omdlela, než jsem ucítila, že mě někdo plácá po hlavě. Když jsem se vzpamatovala a rozhlédla se, čekal mě šok. Protiletecký kryt byl plný ohořelých či roztrhaných těl. Některým vylézaly oční bulvy z důlků, jiným popáleniny zdeformovaly tělo natolik, že ‚nabobtnali‘. Všude jsem slyšela nářek, lidé po sobě volali, že chtějí vodu,“ zavzpomínala Šimohiraová.
Sama nebyla schopná žádného pohybu, strach ji ochromil. Naštěstí se shledala se svými sestrami, všechny se k sobě schoulily a volaly o pomoc. Ta však nepřicházela.
„Někteří lidé křičeli, ať je někdo zabije. Viděly jsme jednoho z našich starších kamarádů – Sakuraie – jak leží na zemi a z prasklého břicha mu vypadávají střeva. Při čekání na pomoc jsme zvracely. Přišel nás zachránit náš pěstoun. Když jsem se konečně pořádně rozhlédla, opět jsem byla v šoku. V okolí nezůstal stát ani jeden dům. Ani ten náš. Našli jsme ohořelou mrtvolu naší sestry. Tělo matky bylo poblíž ostatků naší sousedky. Na chvíli se nás ujal starší bratr, student medicíny na místní univerzitě. Byl rád, že jsme přežily, ale 11. srpna nás opustil se slovy, že nechce umřít. Pak zchladl jako led,“ popsala paní Šimohiraová smrt sourozence, který doplatil na ozáření.
Spálená pustina. Tak vypadalo japonské město Nagasaki po výbuchu atomové bomby. O život okamžitě přišlo 40 tisíc lidí. Zdroj: Getty Images
Se zbylými přeživšími sestrami se přesunula na venkov, než na popelavé půdě Nagasaki začaly znovu růst domy. Na řadě míst byly stále neodklizené ostatky těch, kteří nepřežili jaderné peklo. „Z kostí mrtvých byla v noci vidět slabá fosforová záře. Ti, kteří se dočkali dalšího dne, neměli možnost žít ani umřít humánním způsobem. Bojovali s neznámou nemocí, bídou, hladem či steskem po mrtvých blízkých. Má mladší sestra se snažila ze všech sil, ale nakonec svůj život ukončila skokem pod vlak. Tváří v tvář volbě, zda najít odvahu zemřít, nebo žít, si zvolila to první. Já to druhé,“ podělila se o bolestivé zážitky.
„Popravdě řečeno, nejraději bych tu bolestnou jizvu zamkla ve svém srdci a už o ní nemluvila. Ale cítím, že svůj příběh musím předat dál. My, kteří jsme přežili atomovou bombu, budeme jednoho dne všichni mrtví. Kdyby k válce nedošlo, nikdy by nebyla svržena ta odporná věc. Naplňuje mě to smutkem. Z celého srdce doufám, že Nagasaki vyslalo lidem do všech koutů světa jasné poselství, že člověk a jaderné zbraně nemohou existovat společně,“ vzkázala na závěr své zpovědi Šimohiraová.
Ženy i děti byly prošpikované střepy
Pan Joširo Jamawaki měl šest sourozenců. Na tehdejší japonské poměry byly početné rodiny docela běžné. Společně s jeho dvojčetem mu bylo 11 let, když se na obloze nad Nagasaki objevil ničivý „Tlouštík“. Tou dobou byl se svým bratrem doma, asi 2,2 kilometru od místa ničivého výbuchu.
Otec odešel do práce v továrně Mitsubishi, matka byla s dalšími čtyřmi sourozenci na venkově. Starší bratr pomáhal v závodě na zbraně v rámci mobilizované studentské síly. Okolo 11. hodiny odcházel Jamawaki a jeho dvojče do obývacího pokoje. Najednou místnost protnulo oslnivé modré světlo. Celý dům se začal třást v základech.
„Lehli jsme si na tatami (tradiční japonské rohože, pozn. red.) a zakryli jsme si svými prsty oči a nos. Tak, jak jsme se to učili. Slyšeli jsme, jak padá omítka a nábytek. Po chvíli otřesy přestaly a vystřídal je nářek a pláč zvenčí. Všimli jsme si, že vidíme na oblohu, tlaková vlna nám odvála střechu. Ostatní domy v sousedství na tom nebyly o nic lépe. Evakuovali jsme se do nedalekého protiletadlového krytu, v praxi to byl tunel ve skále. Byly tam ženy a děti – některé ošklivě popálené, jiné prošpikované střepy. Mezitím se vrátil starší bratr, otec ale ne,“ popsal Jamawaki.
Všichni tři se ho proto vydali hledat. Jak se blížili k centru města, viděli čím dál větší škody. Tehdy neměli ani ponětí, že to vše způsobila jedna jediná atomová bomba. Míjeli ohořelé lebky nešťastných obyvatel Nagasaki, kteří se nestihli skrýt před výbuchem. Těla vypadala spíše jako černé gumové panenky. „Z některých se loupala kůže jako z přezrálé broskve, pod ní byla vidět bílá hmota,“ pokračoval jeden ze zástupců hibakuša, tedy přeživších atomové bomby.
Mrtvoly plavaly i v řece. Z továrny zbyla jen ohořelá směsice sutin a kovu. Když bratři spatřili trojici mužů s lopatami, zeptali se jich, zda nezahlédli jejich otce. „Ten je támhle,“ ukázal jeden z nich směrem k ruinám kancelářské budovy. K radostnému shledání ale nedošlo – děti na místě našly tátovo ohořelé tělo. Chvíli tam stály beze slov, než ticho rozseknul jeden z mužů opodál, který jim poradil tělo zpopelnit. Jelikož byla krematoria rovněž mimo provoz, trojici bratrů nezbylo nic jiného než posbírat kousky ohořelého dřeva, z nichž poskládali jednoduchou hranici.
Spálená pustina. Tak vypadalo japonské město Nagasaki po výbuchu atomové bomby. O život okamžitě přišlo 40 tisíc lidí. Zdroj: Getty Images
„Když jsme pak dřevo zapálili, drželi jsme se za ruce a odříkali za tatínka modlitby. Viděli jsme, jak mu z ohně trčí obě nohy. Byl to pro nás nesnesitelný pohled. Poradili nám, abychom se vrátili pro popel až další den. Přinesli jsme si proto hrnec, který jsme doma našli. Bylo to zvláštní, ale když jsme cestou míjeli mrtvoly, neděsily nás. Překračovali jsme je jako nějaké překážky,“ vylíčil Jamawaki.
Pak ale nastal problém – tělo bylo zpopelněné jen zčásti. Pohled na mrtvolu otce byl pro bratry tak neúnosný, že se chtěli opět vydat domů. Jednoho z bratrů napadlo, že by se doma pokusili zpopelnit aspoň lebku. Když se dotkli hlavy, rozpadla se a obsah vytekl ven. Děti to vyděsilo natolik, že se rozběhly pryč. „A za takových okolností jsme opustili našeho otce,“ dodal smutně. Matce, která se dožila 97 let, nikdy neřekli, co se toho dne stalo.
Prosíme vás, propůjčte nám svou sílu, abychom odstranili jaderné zbraně z povrchu zemského. Aby Nagasaki bylo posledním místem na Zemi, které čelilo atomové bombě.
Společně se svými bratry se snažili žít co nejpoctivěji, jak to jen šlo. Pracovat začali ve svých 15 letech, docházeli také do večerní školy, aby si doplnili vzdělání. V dospělosti pana Jamawakiho dostihly problémy s játry a ledvinami. Později se dozvěděl, že má rakovinu žaludku, načež podstoupil operaci.
„Jeden univerzitní profesor napsal, že atomová bomba zabíjela lidi natřikrát – výbuchem, tepelnou vlnou a radiací. Modlím se, aby už nikdo a nikdy nezažil tak krutou tragédii, jaké jsme byli svědky v 11 letech. Říká se, že na světě existují desetitisíce jaderných hlavic, dokonce silnějších než bomby použité na Hirošimu a Nagasaki. Prosíme vás, propůjčte nám svou sílu, abychom odstranili jaderné zbraně z povrchu zemského. Aby Nagasaki bylo posledním místem na Zemi, které čelilo atomové bombě,“ uzavřel Jamawaki.
Obří štěstí v neštěstí
Čerstvě plnoletý Koiči Wada řídil 9. srpna 1945 tramvaj. Během ranní špičky obdržel zprávu o poškození trati, dostal proto pokyn změnit trasu. Bylo právě před 11. hodinou, vrátil se proto do terminálu Hotarudžaja a postěžoval si sám sobě, že musí kvůli překážce pracovat o něco déle. Tehdy netušil, že mu dopravní komplikace zachrání život. V momentě, kdy ručičky hodinek ukázaly čas 11:02, zahalilo nebe ostré bílé světlo.
Ačkoliv se tramvajový terminál nacházel tři kilometry od hypocentra, Wada měl pocit, jako by dostal přímý zásah. Tlaková vlna jej odmrštila na podlahu, měl temno před očima. Když se mu vrátilo vědomí, ocitl se v obklopení trosek. Měl ale obří štěstí – na rozdíl od jeho kolegů vyvázl s lehkými zraněními. Po chvíli ho vytáhli ze sutin. A byl svědkem obtížně popsatelné zkázy.
„Byla to apokalypsa. Míjel jsem těžce zraněné lidi. Doslechl jsem se, že ve čtvrti Urakami došlo k hroznému neštěstí. V danou chvíli jsem samozřejmě netušil, co se stalo. Modlil jsem se za své kolegy-řidiče, kteří byli zrovna na trase. V dálce jsem viděl moře plamenů. Vydal jsem se domů, ulevilo se mi, že moje rodina uprchla na předměstí,“ zavzpomínal Wada.
Tři dny od výbuchu atomové bomby zjistil, že jeho někdejší spolužák Hisao Tanaka je naživu. Oba pracovali jako řidiči, se svými dalšími kolegy se ho proto vydali navštívit. Když přistoupili k jeho posteli, spatřili Tanakovu znetvořenou tvář. Utrpěl ošklivé popáleniny a byl sotva naživu. Jakákoliv slova útěchy byla zbytečná. „Neudělal jsem nic špatného,“ pronesl šeptem. Nedlouho poté naposledy vydechl.
„Pamatuju si barvu kouře, který stoupal z pohřebních hranic našich přátel. Nebo ohořelá těla malých dětí, která ležela v okolí centra výbuchu jako černé kameny. A taky mrtvoly lidí na břehu řeky, kteří se snažili uhasit žízeň. I když jsem na tom byl zdravotně lépe než ostatní, i u mě se projevily následky radiace. Nikdy jsem si na ně ale nestěžoval ani o nich s nikým nemluvil. Rozhodl jsem se, že na celou tuto kapitolu mého života zapomenu a o atomové bombě neřeknu ani slovo. Až o třicet let později, když se mi narodilo první vnouče, jsem změnil názor. Nechci, aby se podobná zvěrstva opakovala. Nelze mlčet,“ dodal na závěr Wada.
