REPORTÁŽ: Kolik leží na českých hřbitovech mrtvých? Spočítali jsme to, statistika zaujme
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Od roku 1785 do roku 2025 zemřelo v českých zemích 39 628 783 lidí
V tuzemsku nyní umírá v průměru jeden člověk každých zhruba 5 minut
Na hřbitově v ostravských Michálkovicích je i hromadný hrob obětí hornického neštěstí
Lidé po pohřbu havířů v roce 1919 věřili, že oběti klepou na víko hrobu
Obrovský kamenný anděl smrti střeží zesnulé a pozůstalí kladou k hrobu svíce a věnce. Reportér CNN Prima NEWS procházel o dušičkovém víkendu jeden z tisíců hřbitovů v České republice a porovnával údaje na náhrobcích se statistikami. Kolik leží na českých hřbitovech mrtvých? A kolik osob zemřelo třeba za posledních 100 let? I když Český statistický úřad (ČSÚ) takovýto údaj neuvádí, redakce ho na základě ročních statistik spočítala. Od 1. ledna 1926 do 31. prosince 2025 zemřelo na území dnešní České republiky 12 076 547 osob. A za první dva kvartály roku 2026 přibylo dalších 57 564 zesnulých.
Miliony věnců a svíček, tisíce hřbitovů. Otvírám bránu jednoho z nich, nevelkého pohřebiště v ostravské čtvrti Michálkovice. Krchov byl založen v roce 1897, což potvrzuje i letopočet vytesaný do velkého kamenného kříže uprostřed areálu. Michálkovický hřbitov je unikátním místem náboženské tolerance, neboť má katolickou, evangelickou i židovskou část. Židovské hřbitovy totiž v té době vznikaly spíše úplně odděleně a katolickou a evangelickou část pohřebišť oddělovaly zdi.
Pod křídly anděla smrti
Procházím mezi hroby a přemítám, kolik tu asi leží mrtvých? Na michálkovickém hřbitově se pohřbívá 129 let, a to už musí být hodně dlouhý seznam. A kolik zesnulých odpočívá na všech českých, moravských a slezských pohřebištích? A kolik lidí zemřelo v českých zemích třeba za posledních 100 let?
MOHLO VÁM TO UNIKNOUT: Kubišovou znechutila politika: V Česku vznikl obrovský příkop. Nenávist přitom nikam nevede
Patří k nim i František Pazdera, jehož jméno si vybírám ze seznamu zemřelých uvedených na jedné z nejkrásnějších hrobek na tomto hřbitově. Tvoří ji rozměrné sousoší s andělem smrti, který s obrovskými roztaženými křídly klečí pod křížem. „Už jako malou holku mě ta socha velmi zaujala,“ svěřuje se asi třicetiletá rodačka z Michálkovic.
František Pazdera se narodil 6. srpna 1923 a zemřel 19. ledna 1928, nedožil se tedy ani pátých narozenin a našli bychom ho ve statistice zemřelých za rok 1928. Tehdy na území dnešní České republiky zesnulo 147 064 osob, přičemž zde žilo 10 549 221 obyvatel. Dnešní Česko má 10 903 655 obyvatel (k 30. červnu 2026).
Za 100 let zemřelo v Česku 12 milionů lidí (přesně 12 076 547) a vzpomíná na ně 11 milionů pozůstalých (přesně 10 903 655). Vzpomíná se i na hřbitově v ostravských Michálkovicích. Na snímku celkový pohled na střed hřbitova s křížem z roku 1897. Zdroj: Ivan Motýl
V Česku se umírá každých pět minut
Český statistický úřad (ČSÚ) eviduje počet zemřelých vždy jen za konkrétní rok. Kdo například hledá celkový počet zesnulých za posledních 100 kalendářních let, má smůlu. Statistici ho neuvádějí, nicméně stačí sečíst mrtvé za jednotlivé roky. Napřed proto tato čísla sázím do kalkulačky, pro jistotu ale součet nechávám prověřit i umělou inteligencí. Výsledné číslo mě překvapuje tím, že se blíží celkovému počtu současných obyvatel republiky.
Od 1. ledna 1926 do 31. prosince 2025 zemřelo na území dnešní České republiky 12 076 547 osob. A za první dva kvartály roku 2026 přibylo dalších 57 564 zesnulých, přičemž čísla za letošní červenec až říjen zatím ČSÚ nezveřejnil.
Umírá se samozřejmě dál. Smrt klepe na dveře každý měsíc, týden, den, hodinu a přibližně každou třetí minutu. V České republice nyní umírá v průměru asi 310 osob denně. Den má 1 440 minut (24 hodin × 60 minut), takže průměrně každých 4,6 minuty opouští tento pozemský svět jeden občan, v průměru zhruba 0,22 člověka za minutu. Dohromady loni zesnulo 113 337 obyvatel ČR.
Čtěte také
Maximální paměť pozůstalých: 100 let
Na svátky Všech svatých (1. listopadu) a na Dušičky (2. listopadu) pak na blízké zesnulé „oficiálně vzpomínáme“. Především na ty, které jsme osobně poznali. Časový úsek „živé paměti“ ale není nikterak dlouhý a v extrémním případě trvá maximálně jedno století, pokud si třeba senior či seniorka ve věku 105 let pamatují na předka, který zemřel právě před 100 lety. Možné to je, ve věku pěti let se už může navždy vrýt do paměti i dědův, pradědův nebo třeba prastrýcův velký pohřeb, na kterém slzy tekly proudem.
O dušičkovém víkendu dál procházím hřbitovem v ostravské městské části Michálkovice, abych čísla ze statistik oživil konkrétními jmény. Hned poblíž vchodu mě zaujme mohutný žulový pomník s nápisem „rodina Frankova“, na kterém je do kamene vytesáno 10 položek. Seznam začíná jménem Rudolf Frank, jenž zesnul 17. prosince 1925. Teoreticky je tedy možné, že někdo ve věku 105 let si může matně pamatovat Frankův funus. V České republice ovšem nyní žije jen 26 osob ve věku 105 let, takže je to málo pravděpodobná možnost, bez setkání se všemi stopětiletými ji ale nemohu vyloučit.
Hrob pěti obětí hornického neštěstí z 2. října 1919. Za 100 let zemřelo v Česku 12 milionů lidí (přesně 12 076 547) a vzpomíná na ně 11 milionů pozůstalých (přesně 10 903 655). Vzpomíná se i na hřbitově v ostravských Michálkovicích. Zdroj: Ivan Motýl
Šance na dožití 38 let
Rudolf Frank se narodil 20. listopadu 1888 a zemřel 17. prosince 1925. Dožil se tedy jen nízkého věku 37 let. Dnes by se dokonce řeklo, že zesnul velmi předčasně, téměř jako mladík. Frankův věk však odpovídal dobové statistice. Podle publikace s názvem Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754–1914 (vydala Československá akademie věd v roce 1965) byla naděje na dožití (střední délka života) u mužů narozených v roce 1888 pouhých 38 let a 40 let u žen. Chlapec narozený v roce 2026 má mnohem lepší vyhlídky, jeho střední délku života statistici stanovili na 78 let a u děvčat na 83 let.
Postupuji hřbitovem. Ludmila Galičáková se narodila 14. září 1928. Naději na dožití (střední délku života) pro narozené v tomto roce stanovil ČSÚ na pouhých 53 let u mužů a 57 let u žen. Paní Galičáková zemřela 31. července 1982, tedy nedlouho před oslavou 54. narozenin.
Nutno však připomenout, že statistickou průměrnou naději na dožití v roce 1928 výrazně snižovala kojenecká úmrtnost, tedy počet zemřelých dětí před prvními narozeninami na 1000 živě narozených. V roce 2025 byla kojenecká úmrtnost spočítána na 2,51 dítěte, ovšem v roce 1928 umíralo do roka po narození hned 127 dětí na 1000 živě narozených. Kojenci předčasně umírali především kvůli absenci antibiotik, nejmenší populaci decimovaly infekční nemoci typu záškrt, spalničky, spála, ale i dětské průjmy či nemoci dýchacích cest.
Martička žila jen 12 dnů
Dětských hrobů, které potvrzují statistiku, nacházím dost i na michálkovickém hřbitově. Na náhrobku označeném jako „rodina Děrglova“ je dlouhý seznam, z něhož si opisuji jméno Marta Kellerová. Narodila se 3. května 1930 a zemřela 15. května 1930, takže si na tomto světě odžila jen 12 dnů.
Dříve to bývalo ještě horší. Nejstarší údaje o kojenecké úmrtnosti v českých zemích ve statistikách ČSÚ pocházejí z roku 1809, kdy do roka umíralo 282 dětí na 1000 živě narozených.
39,6 milionu mrtvých od roku 1785
Mezi hroby hřbitova v ostravských Michálkovicích si s nadsázkou říkám, že na 12 milionů zesnulých, kteří zemřeli za posledních 100 kalendářních let, vzpomíná 11 milionů pozůstalých. Opakuji si ta čísla i v přesném výčtu. Od 1. ledna 1926 do 31. prosince 2025 zemřelo na území dnešní České republiky 12 076 547 osob. A za první dva kvartály roku 2026 přibylo dalších 57 564 zesnulých, takže je přičítám a dostávám číslo 12 134 111 osob. K 30. červnu 2026 žilo v České republice celkem 10 903 655 obyvatel.
Přesný počet zemřelých na území dnešní České republiky začaly úřady zaznamenávat v roce 1785, tedy v éře osvíceného císaře Josefa II., který statistiku miloval a považoval ji za klíčový nástroj pro moderní a efektivní řízení státu. Český statistický úřad (ČSÚ) sice zveřejnil údaje o počtech zemřelých od roku 1785 do roku 2025, ale opět izolovaně za jednotlivé roky. Sečetli jsme tedy údaje za statistiky a zjistili, že od 1. ledna 1785 do 31. prosince 2025 zemřelo v českých zemích 39 628 783 osob.
Čtěte také
Komplikace ve statistice
Důvody, proč ČSÚ počet zemřelých uvádí jen za jednotlivé roky, ale nesumarizuje je do časových řad, jsou různé, mimo jiné historické a geografické. Počet zesnulých z let 1785 až 2025 sice na základě ročních údajů tvoří přesné číslo 39 628 783 osob, ale to by mohlo mít i jinou podobu. Sčítat zesnulé v historických českých zemích (Čechy, Morava a Slezsko) totiž není úplně jednoduché.
Problémem jsou například historické změny státních hranic, neboť třeba dnešní Hlučínsko patřilo v letech 1742 až 1920 k Prusku a později k Německému císařství a po roce 1918 k takzvané Výmarské republice. Hlučínsko tvoří 27 měst a obcí v dnešním okrese Opava, přičemž zesnulí z tohoto regionu byli do roku 1920 zařazováni do statistik Německého císařství a těsně po první světové válce do statistik nově zřízené německé republiky. Logicky proto tito zesnulí scházejí ve statistikách zemřelých pro české země.
Válečný masakr u řeky San
Pokračuji v dušičkové procházce michálkovickým hřbitovem. Tento ostravský obvod leží na území historické části Slezska, která se od takzvaných Zemí Koruny české nikdy neoddělila. A všichni, kdo na tomto pohřebišti založeném v roce 1897 sní svůj věčný sen, jsou i součástí statistik zesnulých na oficiálním webu Českého statistického úřadu (ČSÚ). Tedy například i Marie Albertiniová, před jejímž hrobem právě stojím. Narodila se v roce 1877 a zemřela roku 1916, takže v poměrně nízkém věku 39 let.
Albertiniová zemřela ve třetím roce první světové války. A právě za Velké války, jak se tehdy globálnímu konfliktu říkalo, umíralo i nadprůměrné množství obyvatel českých zemí. Češi v uniformách rakousko-uherské armády houfně hynuli už hned od vypuknutí bojů v létě roku 1914 a v dešti kulek umírali až do 11. listopadu 1918, kdy válka skončila příměřím.
„Vzpomínáme našeho šlechetného tatínka a dědečka Antonína Bartečka, odborného učitele, který padl v I. světové válce u Sandoměře, dne 24. září 1914,“ čtu si na dalším žulovém náhrobku na michálkovickém hřbitově. Učitel Bartečka zahynul již na samém počátku takzvané Druhé bitvy o Halič, která se kolem dnešní polské řeky San u města Sandomierz odehrála od 22. září do 23. října 1914. Rakousko-uherští vojáci zde drasticky krváceli pod ruskými zbraněmi a celou bitvu nazývali „peklem na Sanu“, přičemž rakouské vojenské úřady zaznamenaly 110 900 mrtvých a zajatých. A mezi ně byl zařazen i učitel Antonín Bartečka z Michálkovic.
Hrob pěti obětí hornického neštěstí z 2. října 1919. Za 100 let zemřelo v Česku 12 milionů lidí (přesně 12 076 547) a vzpomíná na ně 11 milionů pozůstalých (přesně 10 903 655). Vzpomíná se i na hřbitově v ostravských Michálkovicích. Zdroj: Ivan Motýl
Celkem v roce 1914 zemřelo 188 838 obyvatel českých zemí a v posledním roce války jich bylo ještě více, neboť v roce 1918 zesnulo 236 036 osob. Kromě války k nadprůměrné statistice přispěla i pandemie španělské chřipky, která v tehdejší Evropě zahubila několik desítek milionů lidí. „České země byly chřipkou zasaženy poprvé v říjnu 1918, a zatímco v předcházejících čtyřech letech připadalo na tento měsíc asi 14 tisíc zemřelých, v říjnu 1918 zemřelo 43 tisíc a v listopadu dalších 28 tisíc lidí,“ popisuje tehdejší řádění španělské chřipky Český statistický úřad.
U rovu zadušených horníků
Michálkovice byly v roce 1918 samostatným hornickým městysem, který byl k Ostravě připojen až v roce 1941. Památkou na hornickou éru je zde dodnes stojící Důl Michal, jenž byl prohlášen za národní kulturní památku, která se zachovala v původním stavu z roku 1915. I na tehdy nejmoderněji zařízeném dole se umíralo, jak dokazuje hromadný hrob obětí hornického neštěstí na michálkovickém hřbitově, u kterého právě stojím.
„Památce zemřelým v plnění povinností svého povolání dne 2. října 1919 na jámě Michal v Michálkovicích,“ čtu si už notně zašlá slova na náhrobku. Od neštěstí uplynulo 107 let, na tyto mrtvé už si nikdo živý nemůže pamatovat, takže hrob působí opuštěně a zrovna tu nehoří ani jedna svíčka, i když několik vyhořelých vidím. Pohřbeno je tu pět havířů, kteří zahynuli v důsledku otravy důlními plyny. Zadusili se oxidem uhelnatým v hlubokém černém podzemí, mezi nimi například Josef Glet narozený 31. ledna 1898, šachta ho tedy zabila ve věku 21 let.
Hrob pěti obětí hornického neštěstí z 2. října 1919. Za 100 let zemřelo v Česku 12 milionů lidí (přesně 12 076 547) a vzpomíná na ně 11 milionů pozůstalých (přesně 10 903 655). Vzpomíná se i na hřbitově v ostravských Michálkovicích. Zdroj: Ivan Motýl
Když mrtví měli klepat na hrob
Michálkovická obecní kronika vypráví o pohřbu těchto horníků i jednu doslova halloweenskou strašidelnou historku. Hned po obřadu na hřbitově se totiž v Michálkovicích rozšířila fáma, že tragicky zesnulí horníci v hrobě ožili a z podzemí začalo být slyšet klepání. V Archivu města Ostravy jsem si nalistoval i příslušný zápis k této duchařské historce: „Nebožáci tito hned po pohřbu opředeni byli legendou, že v hrobě oživli, a že z hrobu ozývá se klepání. Neuvědomělý lid shromažďoval se na hřbitově a chtěl hroby otevříti. Ale četnictvo této pověře rázem udělalo konec a lid ze hřbitova vyvedlo.“
Mě zatím nikdo z michálkovického hřbitova nevyhání. Pětice udušených havířů z Dolu Michal ale zřejmě mohla šichtu ve zdraví přežít, kdyby uposlechla havíře Grochola, který zaznamenal vyšší obsah oxidu uhelnatého ve 4. sloji šachty a vyzval přítomné horníky, aby se přemístili do bezpečnější 2. sloje. „Tito však mu odpověděli, že po chvíli odpočinku půjdou pracovat dále. Grochol však již se jen s velkou námahou do 2. sloje dostal a tam řekl havířům, že ve 4. sloji je nebezpečí, že sotva se odtamtud dostal a že jsou tam ostatní havíři, kteří nechtěli s ním jíti,“ uvedl svědectví havíře Grochola časopis Horník z 24. října 1919. Odmítli radu zkušenějšího a zemřeli. Kdyby nezahynuli, byla by jiná i celá statistika zemřelých za rok 1919, která uvádí, že zesnulo 177 428 osob. Mohlo jich být jen 177 423.
Zápis z kroniky o pěti obětech hornického neštěstí z 2. října 1919. Za 100 let zemřelo v Česku 12 milionů lidí (přesně 12 076 547) a vzpomíná na ně 11 milionů pozůstalých (přesně 10 903 655). Vzpomíná se i na hřbitově v ostravských Michálkovicích. Zdroj: archiv města Ostravy
Rozchod i nové shledání na hřbitově
Nad hroby michálkovického hřbitova bych mohl ke statistikám ČSÚ přidávat konkrétní osudy mrtvých ještě hodně dlouho. Jistý Josef Mojžíšek z Michálkovic zemřel 20. dubna 1956, ten rok na území dnešní České republiky zesnulo jen 93 526 osob. V Česku v posledních letech umírá přibližně 112 až 113 tisíc obyvatel ročně, proč se tedy před 70 lety umíralo méně?
Některé náhrobní desky připomínají v Michálkovicích například i nezvěstné legionáře a v židovské části pohřebiště zase oběti holocaustu. A jak vlastně statistiku zemřelých proměnila druhá světová válka? Napadají mě desítky dalších „dušičkových“ otázek, ale už krchov pomalu opouštím.
Jisté je, že smrti se nikdo nevyhne a jméno každého nového zesnulého zpravidla po určitý čas ozdobí hrob či urnové místo na hřbitově. Přibližně asi na 100 let po smrti, někdy i déle, ale i mnohem kratší dobu, záleží na okolnostech spojených s pamětí a vůlí pozůstalých. „Rozchod naším údělem, shledání naší útěchou,“ čtu si na jednom z rovů, než za sebou přibouchnu vrátka michálkovického krchova. Je to tedy jen dočasný odchod, jednou na některý hřbitov v České republice přivezou i moje kosti nebo popel.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Zpěvák Dalibor Janda o zákulisí slavíka, rivalitě s Gottem a honorářích. Nuly ani neuměl spočítat
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
