Sbohem, už nemůžu. Japonci si na podání výpovědi najímají speciální agentury
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Kleknutí na kolena nemusí znamenat svolení k odchodu.
V Japonsku stále žije tradice sararimanů.
Mladí odmítají karóši a po dnech volna dostávají gogacubjó.
Tvrdost firem naráží na realitu pracovního trhu.
Poválečné Japonsko vyrostlo na kultu takzvaných sararimanů – celoživotní loajalitě zaměstnanců, neplacených přesčasech a představě, že firma je víc než rodina. V zemi, kde dobrovolná změna zaměstnavatele dodnes hraničí se společenskou zradou a nadřízení odmítají výpovědi přijmout, hledá nastupující generace, jak z této „pasti“ ven. Mladí často volí radikální řešení – platí si specializované agentury, které se šéfem skoncují za ně.
Ída padl na kolena a poklonil se tak hluboce, až se čelem téměř dotkl země. V kanceláři svého nadřízeného provedl mladý muž dogezu, tedy nejponíženější omluvu za závažné provinění. Jeho přečinem bylo podání výpovědi. Po chvíli tíživého ticha však zaslechl zvuk, který nechtěl. Přímo před ním totiž šéf roztrhal jeho žádost na kusy s jasným vzkazem: „Nikam nepůjdeš!“
ČTĚTE TAKÉ: Nobelovka pro Trumpa? Letos zase ne, míní šéf norského institutu. Naznačil, kdo ji dostane
Jde o jeden konkrétní příběh, kterým magazín Metropolis popsal strašáka mnoha Japonců. Ten vychází z tradice takzvaných sararimanů – řadových zaměstnanců, symbolu střední třídy. V této kultuře se bere rezignace jako závažná zrada firmy i kolektivu. „V poválečném Japonsku bylo naprosto běžné celoživotní zaměstnávání. To už dnes prakticky neplatí, protože podíl lidí pracujících pro velké korporace klesl z někdejších více než padesáti procent na dnešních zhruba pětadvacet,“ popsal exkluzivně pro CNN Prima NEWS Michal Kolmaš, přední český japonolog z Metropolitní univerzity Praha. Staré normy však přežívají. „Byť lidé chtějí žít volněji, společenský tlak zůstává. Když chtějí skončit, firmy jim to často zkrátka nechtějí dovolit,“ zmínil.
Nikdy neodcházet před šéfem
Poválečný japonský hospodářský rozmach stál na principu, že podniky nabízely nebývalé zázemí za totální odevzdání. „Od zaměstnanců se očekávalo, že budou žít ve firmě jako v rodině. Dostali byt i auto, ale museli například jezdit s kolegy na dovolené, chodit s nimi pít po pracovní době a nikdy neodcházet domů před šéfem,“ přiblížil Kolmaš.
Japonská generace Z přemýšlí výrazně jinak. Mezi její aspirace patří hlavně živit se vlastním podnikáním a plně rozhodovat o svém volném čase. Z japonského slovníku by nejraději vymazala slavný termín karóši, označující smrt z přepracování. Dvanáctihodinové směny jejích rodičů, přísná firemní hierarchie a rigidní tabulkový kariérní postup by nejraději pohřbila v minulosti, stejně jako pawaharu (japonský výraz pro bossing) a black kigjó, což jsou firmy cíleně zneužívající stážisty a mladé zaměstnance k neplaceným přesčasům.
Čtěte také
Jenže když se mladí Japonci ocitnou v prvním pracovním kolektivu, zjistí, že normy se tolik nezměnily. Stát sice zavedl stropy na přesčasy a pracovní týden zkrátil na pět dní, ale realita je podle Kolmaše složitější: „Mnoho lidí zůstává v kanceláři kvůli sociálnímu tlaku déle, než je nutné – klidně deset až dvanáct hodin denně, aniž by to měli zaplacené. Neznamená to, že by byli efektivnější, často jen zabíjejí čas na sítích, ale bojí se odejít, aby to neviděli nadřízení.“
Rychlá cesta ven
Zlomem ve firemní kariéře bývá gogacubjó neboli květnová deprese. Přichází každoročně po takzvaném Zlatém týdnu, což je série státních svátků na přelomu dubna a května, která bývá pro mnoho Japonců nejdelším obdobím volna v roce. V této době si uvědomí, jak jsou vyhořelí. „Dojde jim, co všechno by mohli dělat se svým časem, ale společnost jim to prostě neumožní,“ přiblížil Kolmaš.
Čtěte také
Stalo se to i pětadvacetileté Mari, kterou šéf zavaloval úkoly. „Pak se mě obvykle zeptal, proč mi jejich dokončení trvá tak dlouho, a když měl pocit, že jsem udělala chybu, tak třeba předstíral, že mi dá pěstí do obličeje... Byl to jednoduše bossing,“ popsala pro The Guardian. Představa, že bude muset řešit svou výpověď právě s ním, však pro ni byla noční můrou, obzvlášť když tušila, co ji čeká. Podle průzkumu společnosti Mynavi je skoro polovina žádostí o ukončení pracovního poměru v Japonsku zaměstnavatelem jednoduše odmítnuta.
Nakonec využila služeb jednoho z nejrychleji rostoucích odvětví v Japonsku – rezignačních agentur neboli taišoku daikó. První začaly vznikat po roce 2000, ale skutečného rozkvětu se dočkaly až na začátku dvacátých let. Dnes je jich více než stovka a podle Mynavi jejich služeb využil každý pátý mladý Japonec, přičemž se podíl neustále zvyšuje.
Kreativní názvy výpovědních agentur
| Japonský název | Překlad |
| Mómuri | Už nemůžu |
| Saraba | Sbohem |
| Oitoma | Už půjdu |
| Jamerundesu | Dávám výpověď, tečka |
| Torikeši | Storno |
| Jamedoki | Pravá chvíle odejít |
| Wataši Next | Moje další kapitola |
Jejich popularita je pochopitelná. Stačí vyplnit potřebné formuláře, zaplatit kolem 35 tisíc japonských jenů (zhruba 5 tisíc Kč) a agentura vyřídí všechny záležitosti výpovědi za vás, abyste do budovy zaměstnavatele už nemuseli ani vkročit. Přesně tak to udělala i Mari, která se obrátila na jednu z nejpopulárnějších agentur Mómuri, jejíž název by se dal přeložit jako „Už nemůžu“. „Byla jsem tak šťastná, že už druhý den nemusím do práce. Jako bych dostala druhou šanci,“ popsala s tím, že se celá skutečnost podepsala na jejím fyzickém i duševním zdraví. Doteď cítí kulturně zakořeněnou vinu, že to vzdala.
Odpověď firem a realita trhu
Rozmach výpovědních agentur však nezůstal bez odezvy byznysu. Podle průzkumu Tokyo Shoko Research přes 30 % firem odmítá s agenturami jednat a odvolává se na legální šedou zónu, v níž agentury operují. Při nabírání nových zaměstnanců se rovněž snaží zjistit, za jakých podmínek odešli z předchozího zaměstnání. Polovina firem uvedla, že je při náboru nevýhodou, když kandidát v minulosti využil služeb takové agentury, čtvrtina pak uvedla, že takového člověka jednoduše nezaměstná. Oficiální existenci blacklistů vylučuje japonský zákon o ochraně osobních údajů (APPI).
Jelikož však země čelí rekordnímu stárnutí populace a drastickému nedostatku pracovních sil, nutí to podniky zakopat válečnou sekeru. Napětí na trhu práce hraje ve prospěch zaměstnanců. Firmy si nemohou dovolit pověst toxického pracoviště a musejí lákat spíše na flexibilitu a přívětivost. „Mladí Japonci dnes mají podobné životní nároky jako v západních zemích, a je logické, že tímto směrem se postupně vydá i celá jejich společnost,“ shrnul Kolmaš.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Francií otřásají násilné protesty. Ve městech hoří školy, zasedla krizová skupina
