Recenze The Last of Us 2: Proč si zahrát nejlepší film roku?

Od vydání první hry uběhlo dlouhých sedm let. Mezitím se vývojáři z Naughty Dog pod vedením kreativního šéfa společnosti Neila Druckmanna věnovali jiným projektům a na The Last of Us se na nějakou dobu zapomnělo. Pro leckoho ani nebyl důvod, proč se k postavám Ellie a Joela vracet. Komorní, zhruba patnáctihodinový děj odvyprávěl de facto uzavřený příběh stárnoucího pašeráka, jenž měl za úkol dostat cizí holku přes půlku země. Hráč se s postavami ocitl v postapokalyptickém světě dvacet let poté, co byl zdevastován globální pandemií. Ta způsobila, že se nakažení lidé proměnili ve vysoce agresivní mutanty, a jelikož se žádné ze světových mocností nepovedlo vyrobit vakcínu, svět – tak, jak ho známe – v podstatě zanikl. A pak přišla Ellie.

Čtrnáctiletá dívka v původním příběhu představovala určitou naději. Joelovi byla představena jako jediný známý případ člověka, který byl pokousán a neproměnil se. Na začátku tak existovala velice nepravděpodobná šance, že by dívka mohla být klíčem k výrobě vakcíny, a tudíž záchraně světa. Tato šance se pak s přibývajícím časem stávala reálnější a reálnější. Jenže když na konci hráč/Joel zjistí, že výroba vakcíny, jež by mohla zachránit miliony, by zároveň znamenala Ellieinu smrt, učiní rozhodnutí, které jej bude pronásledovat až do konce života. Ellie je zachráněna, jenže všichni, kdo při tom stáli Joelovi v cestě, jsou mrtví. Hra končí Joelovou lží Ellie, že její imunita nic neznamená a jejich předchozí snaha byla zbytečná. A přesně na tomhle místě se ke známým postavám v novém – daleko ambicióznějším –pokračování vracíme.

Vzhůru do Seattlu

Na úvod bych rád řekl, že následující řádky nebudou obsahovat dějové spoilery. Jsem přesvědčený, že pro maximální zážitek z hraní je třeba do toho takříkajíc jít naslepo. Zároveň s tím bych doporučil se nejprve seznámit s první hrou, než se pustíte do jejího pokračování, není to však povinnost. Úvodní pasáž hry funguje jako klasická filmová expozice, hráči jsou představeny důležité postavy, plynule se vrací do známého světa, seznamuje se s ovládáním, a následně přijde hlavní katalyzátor příběhu. Poměrně šokující a násilná událost posléze vede k tomu, že se hráč – tentokrát ovládající postavu o čtyři roky starší Ellie – vydává za pomstou.

Děj se tak po pár hodinách přesouvá na severozápad USA do města Seattle, kde se záhy s Ellie ocitáme uprostřed nelítostného konfliktu mezi dvěma znepřátelenými frakcemi soupeřícími o nadvládu nad městem. Hratelnost se podobá prvnímu dílu, na úvod máte jen pár zbraní, které lze později vylepšit. Množství munice a materiálů k výrobě se pak odvíjí od toho, do jaké míry prozkoumáváte tentokrát podstatně otevřenější svět. V tom pak pochopitelně narazíte kromě lidských nepřátel i na ty nelidské, kteří občas vyžadují o něco kreativnější přístup.

Grafické podání je bezkonkurenční. Ať už jde o mimiky postav, jejich pohyby nebo třeba kapky deště, rozbitá skla či rovnou obří celky, jako polorozpadlé mrakodrapy v centru města a nádherná panoramata všude kolem – míra detailů se zdá skoro až neuvěřitelná. Z tohoto hlediska se tak jedná o jednoznačný vrchol současné konzolové generace. S tím se ale pojí jistý problém. Čím reálněji hra vypadá, tím horší morální dilema představuje její obsah.

Zlo plodí zlo

Násilí ve hrách existovalo odjakživa. Jenže zatímco v klasickém Super Mariovi maximálně někoho rozšlápnete a on se rozpadne na pixelové kostičky, násilí ve druhém Last of Us představuje někdy až odpudivou záležitost, a to jak fyzicky, tak psychicky. Ne snad, že by každá smrt neměla ve hře své opodstatnění. Přesto, například takové zabíjení psů nebo následné kvílení jejich majitelů těsně předtím, než jim zarazíte nůž do krku, protože výstřel zbraně by mohl upozornit na vaši pozici, rozhodně nebude pro každého.

Záměrně pak neuvádím ještě daleko horší příklady násilí, kterého se ve hře buď aktivně účastníte, nebo jste alespoň jeho svědky. Jak už jsem ale řekl, každá smrt je opodstatněná, co víc – díky pozdější změně hráčské postavy (ve hře jich vystřídáte několik) a spolu s tím i nové perspektivě dostane každá smrt další význam. Morální štít kolem Ellie, která do té doby mohla své činy dejme tomu snadno ospravedlňovat, je pryč a vám jako hráči nezbývá nic jiného než jednotlivé postavy, jejich činy i celý dosavadní děj začít vnímat v novém kontextu.

S přibývající stopáží (příběh má okolo pětadvaceti hodin) pak začíná být jasné, že násilí, jeho opakování a jak jeden skutek může spustit řetězec událostí mimo číkoliv kontrolu, je hlavním tématem celé hry. Pokaždé, když si však myslíte, že hra nevyhnutelně míří do svého konce (už tak dost náročného na zpracování), se příběh vydá novým, odvážným směrem, který opět zamíchá vaším pohledem na jednotlivé události. Nejednoznačnost, konfliktní emoce i tematický přesah jsou díky tomu všemu jednou z největších předností celé hry, která tak nenápadně vybočuje z mainstreamu a raději se soustředí na něco dosud neviděného.

Pětice nejočekávanějších her, které vyjdou do konce roku 2020

Gaming

Letošek znamená konec jedné éry videoher. A rozhodně to není konec chudý. Ještě předtím, než se na podzim po dlouhých sedmi letech představí nová generace populárních konzolí PlayStation a Xbox, můžou se hráči těšit na grandiózní odcházení generace současné.

Citlivé zpracování

O tom, jak úmorné je občas hraní The Last of Us Part II, by nemělo být pochyb. Jenže přesně na to tvůrci sází, a tak zatímco ve hře, ať už za Ellie, nebo za někoho jiného, pokračujete v boření mýtu černobílého světa, servírují vám přitom dostatek nostalgických flashbacků, menších dojemných momentů či jen nádherných scenérií, aby vám připomněli, že i v tomhle krutém světě může existovat něco pěkného. Něco, kvůli čemu se vyplatí bojovat o holý život.

Scénář pracuje s emocemi skutečně na jedničku. Zejména ve výše zmíněných flashbacích ale vězí snad jediné výraznější mínus tohoto příběhu, a to tempo. Po náročných střetech (dlouhých akčních sekvencí nabídne hra požehnaně) se pochopitelně chcete v příběhu posunout, koneckonců to je hlavní důvod, proč se urputně probíjíte přes vlny nepřátel nebo čistíte patro po patru od nakažených, abyste dospěli do cíle. Jenže aby hra naplnila svoji ambiciózní komplexitu, musí vás i záměrně zpomalit. Místo umělého natahování však každá pomalejší sekvence vede k nějakému důležitému sdělení, takže v závěru (v tom opravdovém závěru) nemůže být žádných pochyb o tom, že to od začátku muselo dopadnout přesně tak, jak to dopadlo.

Citlivé poselství je ale v tomhle případě umocněno víc než jen scénářem. Velký aspekt hry tvoří hudba geniálního Gustava Santaolallyho, jedním z motivů je však i slib, který dal Joel Ellie během první hry, a to že ji naučí hrát na kytaru. Tak se i stalo a během procházení Seattlu (kromě dalších míst, kam vás hra zavede) tak máte možnost několikrát něco málo zahrát. Tyhle chvíle jsou o to vzácnější, že na ně nemusíte vždy narazit, když se to ale podaří, stojí to za to.

Hrát, či nehrát?

Web Empire v roce 2013 zveřejnil článek o tom, jak se první hra stala nejlepším filmem roku, který ani nebyl filmem. Platilo to tehdy, a o to víc to platí i dnes. Druhý díl ten první překonává snad ve všech aspektech s výjimkou jediného – utvoření si citů k hlavní dvojici postav. Na Joelovi a Ellie vám po přehrání jedničky skutečně záleželo. Pokračování ale vypráví jiný příběh, jsou zde jiné motivy, jiná témata – místo budování vztahů sledujeme postupné ničení psychiky a často i lidskosti jednotlivých postav, až do bodu, kdy jim oprávněně přestáváte fandit. Způsob, jakým to však hra dělá, je stejně tak dechberoucí a oslnivý, jako děsivý.

Abych se vrátil ke své předchozí myšlence – hraní The Last of Us Part II je jednoznačně vysilující záležitost. Zároveň je to zážitek nesrovnatelný s jakýmkoliv jiným dílem, ať už herním, nebo filmovým. Nabízí dilemata, která spousta hráčů prvního dílu nečekala, a jako takové je zákonitě bude mít problém docenit. Jakmile se ale oprostíte od všech představ a nároků, které u vás mohly během toho sedmiletého čekání vzniknout, čeká vás brutální, emotivní a po všech stránkách strhující příběh, který stojí za to prožít. Ať už s ovladačem v ruce, nebo jen na gauči při sledování vaší drahé polovičky.