Ukrajinský vojenský kaplan: Bůh je silná zbraň, na frontě mu přisuzujeme zázraky
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Polní kaplan Serhij Vakulenčik od vojáků v první linii často slyší, že Bůh je pro ně stejně důležitý jako zbraně.
Ukrajinští vojáci čtou v zákopech i modlitební knihy, ateistů je prý na bojišti jen velmi málo.
Návrat do civilu komplikuje posttraumatický stres.
Proč veteráni považují armádu za svou první rodinu?
Když ukrajinští vojáci v obrněném transportéru projeli v noci přes neznámé pole a ráno se chtěli vrátit zpět stejnou cestou, chytli se za hlavu. „Zjistili, že v noci projeli úplně zaminovaným územím, přesto nic nevybuchlo. Podobné zázraky se na frontě často přisuzují Bohu,“ vypráví pro CNN Prima NEWS Serhij Vakulenčik, ukrajinský vojenský kaplan z první linie. „Bůh se v bojích považuje za podobně důležitou sílu jako zbraně,“ dodává kaplan, který s vojáky rozmlouvá přímo na frontě, v lazaretech i nemocnicích poblíž bojišť.
Každý den se na bojištích odehraje zázrak. Vlastně pokaždé, když ukrajinští vojáci přežijí střet s nepřítelem, který se zdál už předem prohraný. „Vojáci mi třeba vyprávěli, jak se jen ve třech dostali do obklíčení celou stovkou orků. Nějak ale vyvázli a přežili, což považovali za zásah Boha,“ vzpomíná 34letý ukrajinský polní kaplan Serhij Vakulenčik (Сергій Вакуленчик) na to, co také slyšel na frontě. Orkové, to je přezdívka pro ruské vojáky, která byla inspirována skřety z Tolkienova díla Pán prstenů.
Zázraky na frontě a nepochopení doma
Polní kaplan tlumočí i další svědectví o zázracích, když třeba vojáci v noci přejeli v bojovém transportéru jedno velké pole. Když se pak ráno chtěli vrátit zpět stejnou cestou, zděsili se: „Zjistili, že v noci projeli úplně zaminovaným územím, celým velkým polem, přesto nic nevybuchlo. Takové zázraky se na frontě úplně samozřejmě přisuzují Bohu.“
Serhij Vakulenčik vyráží na frontu v plné polní. A s nápisem kaplan (капелан) na uniformě, dobře viditelnými žlutými písmeny přímo na hrudi. „I když je to dobrovolnická práce, v tu chvíli jsem jedním z vojáků. A pokaždé po návratu do zázemí cítím, že jsem se sice fyzicky vrátil, ale duchem stále zůstávám na frontě s těmi kluky,“ vypráví. Prožívá totožné pocity, s jakými se musejí vyrovnávat tisíce veteránů na opušťáku nebo vyřazených z bojů. A někdy se s kontrasty bojiště a civilu prostě nevyrovnají.
Následky ruských útoků na Kramatorsk (červenec 2026) Zdroj: Profimedia.cz
„S tím, kdo válku nezažil v první linii, najednou veteráni nemohou najít společnou řeč. Ať už jde o partnerku, rodinu, kamarády, sousedy anebo i o náhodné známosti,“ pokračuje kaplan. Věda tohle trauma popisuje jako součást každého vojenského konfliktu, jde o posttraumatické stresové poruchy, které jsou způsobeny emocionálním odpojením od běžného života. A jsou spojené s pocity neustálého ohrožení, nadměrnou podrážděností i agresivitou.
Zákopová víra
Na frontě se polní kaplan pohybuje vždy týden v měsíci, přičemž do lazaretů, špitálů a zákopů přináší Boží slovo i přiváží modlitební knihy. „Víra je pro drtivou většinu vojáků strašně důležitá a modlitby je posilují,“ tvrdí. Pro žurnalistu z nejvíce ateistické země na světě je to trochu překvapení. Podle statistiků se jen 30 procent obyvatel České republiky hlásí k věřícím, přičemž jiné průzkumy udávají ještě nižší číslo. Změnila by se ale statistika v případě války?
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: V krytu pod školou, kterou zničila ruská raketa. Při poplachu se tu učí 1 350 dětí
„Na frontové linii sice občas potkám ateisty, ale spíš se stává, že se po hrůzyplných zkušenostech začnou k Bohu obracet i oni,“ zjistil kaplan. „Ukrajina je nábožensky založená země,“ míní. K Bohu se přitom tento stát obrátil až po rozpadu Sovětského svazu, který uznával jen víru v komunistické zítřky, ovšem skutečná náboženství tvrdě potlačoval.
Bůh silnější než zbraně
Na Ukrajině jsou statistická čísla opačná než v Česku, takže více než 75 procent Ukrajinců se považuje za věřící, většinou za pravoslavné či řeckokatolíky. „Já sice zastupuji ukrajinskou protestantskou církev, konkrétně baptisty, ale všichni jsme křesťané a vyznáváme stejného Boha,“ vysvětluje polní kaplan Serhij Vakulenčik, který je přesvědčen, že od počátku ruské invaze v únoru 2022 počet věřících prudce stoupá.
Z pozice reportéra to mohu potvrdit, na Ukrajině jsem potkal již několik konvertitů, kteří vyprávěli, jak je tahle strašná válka proměnila. A z bezvěrců se najednou stali vášniví křesťané. „Mnozí vojáci mi dokonce říkají, že na frontě je na Boha větší spolehnutí než na samotné zbraně,“ vypráví polní kaplan. Nemyslí to úplně doslovně, je to spíše působivé podobenství o tom, jak důležitou roli má víra v první bojové linii.
Vojenský kaplan Serhij Vakulenčik působí u Pokrovsku, Kramatorsku, Slovjansku i jinde v první linii. Na snímku je v zázemí, v západoukrajinském Lvově. Zdroj: Ivan Motýl
Nejpřednější je rodina z fronty
Kaplan na počátku války jezdíval na frontu například k dnes už ztracenému městu Kurachovo v Doněcké oblasti, které nyní drží ruští okupanti. „Teď pracuji v bojových zónách v oblasti měst Pokrovsk, Kramatorsk nebo Slovjansk,“ prozrazuje polní kaplan.
V hovorech se zraněnými se často ptá, zda se po vyléčení vrátí ke svému mužstvu. „Odpovědi jsou různé, ale pro většinu vojáků je armáda druhou rodinou,“ tvrdí Serhij Vakulenčik. Vlastně spíš první rodinou, ta pokrevní je často až na druhém místě. „Mnozí chtějí zpátky na frontu za každou cenu,“ říká kaplan. Dokonce i vážně zranění, na které rodina doslova křičí, že jsou idioti, pokud se nevzdají další služby. A že jako invalidé by mohli v poklidu vycestovat do zahraničí.
„Jiní veteráni se do bojů v žádném případě nechtějí vrátit, je to individuální. Co ale mohu potvrdit, je, že v těch brigádách na frontě cítím něco jako silné bratrství. Drží je obrovská vzájemná důvěra, jsou mezi sebou nesmírně otevření a váží si každé minuty života, je tam doslova obrovská víra v život jako takový,“ vypráví vojenský kaplan o atmosféře na bojišti, načež trochu zahrozí do zázemí: „Když přijedu z fronty domů, tak mě až děsí, jak lidé ten drahocenný pobyt tady na zemi nesmyslně promrhávají. Jak si neváží času a nesmyslně jím mrhají.“
Čtěte také
I my jsme teď v zázemí fronty, rozhovor s kaplanem vzniká ve Lvově, kam Serhij Vakulenčik přijel na setkání, jež zorganizovala brněnská Nadace Partnerství. A tady na západní Ukrajině a kousek od Polska se na válku myslí jen málo, tady na řvoucí poplašné sirény téměř všichni kašlou. Cílem setkání ve Lvově je také větší zapojení České republiky do programů pro ukrajinské veterány, město Lvov už přitom ve spolupráci s nadací podpořilo vznik terapeutické zahrady pro válečné invalidy.
Němé děti a neznámá letadla
Když není zrovna na frontě, pracuje vojenský kaplan Serhij Vakulenčik pro radnici ve městě Korostyšiv u Žytomyru, 90 kilometrů od Kyjeva. Je to slepenec téměř 30 obcí, které obývá asi 30 tisíc obyvatel, a kaplan má v městské radě na starost práci s dětmi a mládeží, vzdělávání a sport.
„Na frontě jsem s vojáky, v zázemí převážně s dětmi, pro které už je válka realitou. Ale teď mě překvapilo, že když naši nejmenší školáci odjeli do zahraničí, ukazovali na letadla a ptali se, co to je.“ Nad Ukrajinou už totiž čtyři a půl roku nelétají civilní stroje, zato vzduchem přilétá smrt. „Jedna ruská raketa nám ve městě kompletně zničila čtyři domy a dalších 60 poškodila.“
Ne všichni školáci z Koroštynu si ale na válku zvykli. „Kluk jednoho mého kamaráda má panický strach při každém poplachu a dítě jiného přítele po útocích na naše město postupně přestalo mluvit. Prostě mlčí.“ Je tedy na čase, aby na Ukrajině už konečně zmlkly sirény, které ohlašují rakety a drony, a nahradil je pouze veselý dětský křik.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Vraha z Českého ráje neuspokojily zděděné miliony. Zabíjel dál, u soudu překvapil svého obhájce
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
