Ondřejovi se v jednadvaceti letech obrátil naruby Zdroj: Facebook.com/Tichá společnost
Ondřejovi se v jednadvaceti letech obrátil život naruby. Kvůli meningitidě přišel nejen o sluch a už nikdy nebude běhat, ale také o většinu svých přátel. Nic ale nevzdal. Nechal si implantovat kochleární implantát, naučil se odezírat a našel si i práci. Do budoucna by se rád se svou manželkou odstěhoval na Ibizu.
Ondřej se narodil a žil jako úplně normální kluk, který měl spoustu kamarádů a koníčků. Jenže v jedenadvaceti letech mu život obrátila naruby meningitida, která u něj vypukla ze dne na den. „Přišel jsem domů, spadnul na zem a dostal anafylaktický šok, kóma a zápal plic. Odvezli mě do Vinohrad- superinfekčního v ten moment. Člověk se na mě jen podíval a měl tu meningitidu,“ vzpomíná dnes už s úsměvem mladík ve videu pro neziskovou společnost Tichý svět.
Lékaři mu nasadili antibiotika. „Bohužel mi nedali enzym, který se má dávat před antibiotiky, aby to nespálilo uši,“ upřesnil Ondřej s tím, že měsíc byl poté v kómatu. O svém měsíčním spánku mluví jako o proplutí z jedné reality do druhé. To, že neslyší, zjistil tak, že mu z domu přinesli CD skupiny Pink Floid. „Mně se zdálo, že ten první song začíná nějak dlouho. Tak mi došlo, že asi neslyším,“ popsal.
Ondřej: Nikoho na úřadech nenapadlo vzít tužku a papír
V nemocnici ležel skoro rok a další léta pak strávil další rekonvalescencí. Během okamžiku ztratil většinu svých známých, svou práci, zájmy a hlavně přišel o sluch. Rozhodl se ale vzít, co přišlo. Má implantovaný kochleární implantát, naučil se odezírat a absenci bývalých přátel si vynahradil šťastným manželstvím a znovunalezeným vztahem se svým bratrem.
Po nemoci si Ondřej našel zaměstnání v Tiché cukrárně jako pekař a dnes tam pracuje jako administrativní pomocník. Do budoucna má ale jiné plány, třeba odstěhovat se se svou ženou na Ibizu. Ve volných chvílích se zabývá neotřelým koníčkem. Kreslí totiž na zakázku poníky, kteří jsou zcela jasným a viditelným doplňkem jeho zajímavé osobnosti.
Přestože je Ondřej kvůli ztrátě sluchu neslyšící, neumí znakový jazyk a cítí se být na pomezí dvou světů, „světa ticha“ a „normálního světa“. „O neslyšících nevíme nic a hlavně se neví, jak s nimi komunikovat. Přijdu na úřad, na poštu, oznámím, že jsem hluchý a sleduju paniku za okýnkem. Nikoho nikdy nenapadne vzít tužku a papír,“ uzavřel Ondřej.
