Žraloci sežrali většinu trosečníků z amerického křižníku, který vezl atomovou bombu pro Hirošimu
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Křižník vezl atomovou bombu, pak ho potopila ponorka.
Z 900 trosečníků přežilo v oceánu jen 316 mužů.
Čtyři dny čelili námořníci útokům hladových žraloků.
Na konci července 1945 se v pustých vodách Tichého oceánu schylovalo ke krvavému dramatu, v jehož důsledku měly zahynout stovky amerických námořníků. Japonská ponorka daleko od jakékoliv souše potopila křižník Indianapolis, z 900 trosečníků ale o téměř čtyři dny později zůstalo ve vodě naživu jen 316 lidí. Do osudu posádky totiž kromě Japonců zasáhla i shoda nepříznivých okolností, a především neutuchající apetit žraloků.
Kapitán ponorky I-58 Močicura Hašimoto nevěřil vlastním očím, když kolem půlnoci z 29. na 30. července sledoval periskopem na hladině oceánu velkou válečnou loď, jak se bez jakékoliv ochrany žene kolem jeho pozice asi 400 kilometrů severně od Palauských ostrovů. Loď plula v přímém kurzu rychlostí 22 km/h a nekličkovala, což bylo jedno z hlavních opatření proti ponorkám. Podle časopisu American Heritage ale bylo tu noc špatné počasí, a to kapitána k opuštění zavedené taktiky opravňovalo.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Pobřežní stráž vylovila zbývající trosky ponorky Titan. Byly v nich i ostatky pasažérů.
I-58 byla velkou ponorkou typu B3 určenou pro dálkové plavby a nesla mimo jiné i řiditelná sebevražedná torpéda Kaiten. K nasazení této nepříliš spolehlivé zbraně ale tentokrát nedošlo. Hašimoto se domníval, že se k němu blíží bitevní loď Idaho, a nechtěl nic riskovat. Nařídil odpálit ve dvousekundových intervalech vějíř šesti konvenčních torpéd, jimž se jeho protivník neměl šanci vyhnout.
Loď se potopila za 12 minut.
Aniž to japonský kapitán tušil, mířila jeho torpéda k těžkému křižníku USS Indianapolis. Dvě z nich loď v 00:15 zasáhla na pravoboku a způsobila vážné škody. Kvůli těžkým dělovým věžím se začal křižník pomalu převracet a už 12 minut po zásahu torpéd plul kýlem vzhůru. Poté vybuchl sklad munice, odtrhla se příď a loď se rychle potopila.
Následky byly více než tragické – spolu s válečnou lodí zmizelo během několika minut pod vodou kolem 300 námořníků. Zbylá část posádky se ocitla na hladině pokryté palivem jen s několika záchrannými prámy, mnozí z nich bez plovacích vest. I-58 se vynořila, chvíli situaci pozorovala a pak se nejvyšší rychlostí vydala na sever. Na často používanou praxi likvidace trosečníků kulometem tentokrát nedošlo.
Jak se mohlo stát, že jen několik dnů před koncem války v Pacifiku přišly Spojené státy o velkou válečnou loď a proč křižník nedodržoval základní bezpečnostní předpisy? Odpověď se ukrývá v tajné misi, jíž se posádka Indianapolisu v čele s kapitánem Charlesem McVayem účastnila.
Oblíbená loď Franklina D. Roosevelta
Těžký křižník USS Indianapolis byl spuštěn na vodu v roce 1931. Jeho elegantní 186 metrů dlouhý trup byl osazen devíti 203mm děly, dále osmi 127mm děly a na konci války už také 24 protiletadlovými 40mm kanony a dvanácti 20mm kanony. Zřejmě i díky jeho rychlosti až 60 km/h si křižník oblíbil prezident Franklin D. Roosevelt a často ho ve 30. letech využíval pro své cesty.
Čtěte také
Během druhé světové války se Indianapolis pohyboval po celém pacifickém válčišti od Nové Guineje na jihu po Aleutské ostrovy na severu. Nejvážnější poškození loď utrpěla 31. března 1945 v bojích u Okinawy. Japonské stíhačce Nakadžima Ki-43 se podařilo proniknout protiletadlovou palbou až k lodi a shodit leteckou pumu necelých osm metrů nad palubou.
Stroj se vzápětí zřítil do vln vedle křižníku, puma ale prorazila palubu, pronikla celou lodí, nakonec prorazila kýl a teprve ve vodě pod křižníkem explodovala. Zahynulo devět mužů, Indianapolis se ale podařilo udržet na hladině, takže se mohl po vlastní ose vydat do válečné loděnice v Mare Islandu nedaleko San Franciska.
Supertajná mise
Pro křižník tím ale válka zdaleka nekončila. Po důkladné opravě dostal 16. července 1945 za úkol dopravit na Tinian tajnou zásilku, kterou doprovázela zvláštní jednotka americké armády. Loď měla plout bez obvyklého ochranného doprovodu a pokud možno co nejvyšší rychlostí.
Kapitán Charles McVay a jeho 1 195 mužů se po nucené přestávce dali do práce a Indianapolis plul přes Tichý oceán tak rychle, že padl dosavadní rekord. Za pouhých 72 hodin křižník dorazil na Havajské ostrovy a už 26. července 1945 zakotvil u americké letecké základny na ostrově Tinian v Severních Marianách.
Teprve tady se posádka dozvěděla, jaký tajný náklad křižník vlastně převážel. Šlo o první atomovou bombu Little Boy, která měla být o deset dnů později svržena na japonskou Hirošimu. V podstatě se na lodi nacházela polovina veškerého obohaceného uranu, který tehdy Spojené státy vlastnily.
Trosečníci na otevřeném moři
Na Tinianu obdržel kapitán McVay nové rozkazy – měl odplout směrem k filipínskému ostrovu Leyte a tam se připojit k lodím určeným pro očekávanou invazi na japonské mateřské ostrovy. Právě na této plavbě došlo k osudovému setkání s japonskou ponorkou I-58.
Bezprostředně po zásahu jejími torpédy a potopení Indianapolisu se přibližně 900 přeživších z jeho posádky octlo ve vodě, kde se křečovitě drželi plovoucích trosek a několika prámů. Mnozí byli vážně zraněni, často měli popáleniny. Ve vodě se ocitli tak rychle, že nebyl čas připravit vodu nebo potraviny. Naštěstí jich kvůli horké noci spaly stovky na horní palubě, což ztráty zmírnilo.
Nejhorší ale bylo, že loď před potopením nevyslala nouzový signál, a protože byla stále svým způsobem na tajné misi, nikomu nedošlo, že zmizela. Když nedorazila na základnu v Leyte, prostě jen přesunuli její příjezd na další den. O katastrofě křižníku Indianapolis tak nikdo nevěděl ještě dlouhé čtyři dny po jeho potopení.
Mezitím se muži ve vodě snažili přežít. Nejbližší ostrov byl 800 kilometrů daleko a trosečníci ani netušili, kolik jich vlastně je. Chaos při opouštění lodi a mořské proudy je rozdělily na menší skupiny, přičemž kapitán McVay se s devíti muži ocitl zcela stranou od ostatních. Zatím byli naživu, to nejhorší ale teprve mělo přijít.
Hostina žraloků
Tu mrazivou scénu ze Spielbergova filmu Čelisti si zapamatuje každý. Jeden z hlavních hrdinů filmu, lovec žraloků Quint, v ní při noční pitce se svými kumpány – oceánografem Hooperem a místním policistou Brodym – vzpomíná na plavbu lodí, kterou na konci války torpédovala japonská ponorka. Stovky námořníků naskákaly do vody, místo pomoci ale dorazili tygří žraloci. A začali hodovat.
Ne každý tuší, že jde o skutečnou událost, kterou prožívala posádka křižníku Indianapolis. Už několik hodin po potopení lodi přeživší bojovali s novým nepřítelem, žraloky. Obrana proti nim téměř neexistovala. Ti, co nebyli ranění nebo vysílení, se snažili křikem a kopáním nohou útočníky odhánět. Používali vesla nebo úlomky dřeva, které teď měly cenu zlata. Jenže žraloci jsou zkušení lovci.
Čtěte také
„Hned první noc jsme přišli o několik mužů. Za svítání jsme spatřili ploutve. Zformovali jsme kruh a snažili se všechny udržet uvnitř. Někteří se však vzdálili. Člověk zaslechl hrůzu nahánějící výkřik a viděl, jak dotyčný mizí pod hladinou. Když se pak vynořil, viděli jsme zase ploutve a člověku došlo, že přišel o nohy – že z něj zbyl jen trup,“ vzpomínal na děsivé okamžiky desátník námořní pěchoty Edgar Harrell, který se ocitl v početné skupině asi 340 trosečníků.
Přežilo jen 316 mužů
Jak hodiny plynuly, začali lidé v horku blouznit. Nebylo se čeho napít a ti, kdo pili mořskou vodu, začali mít halucinace. Do rána třetího dne po potopení křižníku Indianapolis víc než 400 z 900 mužů, kteří unikli z potápějící se lodi, zemřelo.
Teprve tři a půl dne po potopení lodi se na obloze objevil průzkumný letoun PV-1 Ventura a zpozoroval olejovou skvrnu a poté i mávající trosečníky. Na místo hned vyrazil hydroplán PBY-5A Catalina, který přistál poblíž trosečníků a pokusil se 56 z nich naložit. Jenže přetížené letadlo nedokázalo vzlétnout. Na místo ale už mířily eskortní torpédoborce, které z vody postupně zachránily 316 mužů.
Sebevražda kapitána
Tragédie vyvolala rozsáhlé vyšetřování, během kterého byl kapitán Charles McVay obviněn z ohrožení křižníku, protože neplul v klikatém kurzu. Také se mu dávalo za vinu, že nevydal včas rozkaz k opuštění lodi. McVay po válce trpěl psychickými problémy a v roce 1968 se ve svých 70 letech zastřelil.
V roce 1996 ale žák šesté třídy Hunter Scott začal v rámci školní práce z dějepisu pátrat po přeživších účastnících tragédie. Nakonec sesbíral dostatek svědectví, která mluvila v kapitánův prospěch, takže v roce 2000 prezident Bill Clinton kapitána Indianapolisu plně rehabilitoval.
Při potopení Indianapolisu došlo k největším ztrátám na životech v rámci amerického námořnictva za druhé světové války a šlo zároveň o poslední velkou válečnou loď potopenou za války. Vrak nešťastné lodi, ležící v hloubce 5 500 metrů, objevil v roce 2016 tým odborníků vedený Paulem Allenem, spoluzakladatelem Microsoftu. V témže roce měl v kinech premiéru film USS Indianapolis: Boj o přežití, v němž kapitána Charlese McVaye ztvárnil Nicolas Cage.
Bomba, kterou rychlý Indianapolis dopravil na Tinian, dopadla 6. srpna 1945 na japonské město Hirošimu, přičemž bylo okamžitě zabito 80 000 lidí. O dva dny později svrhly Spojené státy druhou jadernou bombu na Nagasaki.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Z nacistické lodi snů hrob pro 9 400 lidí. Sovětský kapitán ani netušil, co poslal ke dnu
