Prosím pozor: Právě probíhá šesté vymírání! Opakuji: Právě probíhá šesté vymírání!

Ano, vymírání je sice přirozeným jevem spojeným s evolucí. Pokud se prostředí mění, máte na výběr – buď se přizpůsobíte, nebo vymřete. Dnes však každým dnem z povrchu zemského mizí desítky druhů, které v současných ekosystémech hrají velikou roli.

Co za vymíráním v tak neobvyklém měřítku stojí? Ztráta přirozených habitatů, oteplování oceánů, odlesňování, znečištění, zemědělství, lov i klimatická změna. Všechny činitele však spojuje jeden hlavní: lidé. Právě my stojíme za vymřením více než poloviny zvířat, která kdy tuto planetu obývala.

Vyhynutí se nevyhne žádnému místu ani třídě. Ohrožena je celá desetina hmyzu a více než třetina všech savců. Pro jednu třídu však bude mít zásadnější dopad. Podle studie hrozí vyhynutí až čtyřiceti procentům všech obojživelníků. Pokles jejich počtů můžeme sledovat již více než padesát let, a to především kvůli smrtícímu houbovému onemocnění známém pod názvem chytridiomykóza, které narušuje tkáně zasažených jedinců. Za oběť mu padlo už devadesát druhů obojživelníků po celém světě. Důsledkem jejich smrti je zatím největší známá ztráta biodiverzity.

Za nemoc lidé ale přeci nemůžou, že? Až na to, že právě kvůli nám se toto smrtelné onemocnění rozšířilo mnohem dál, než by samo dokázalo. Částečně za to může i obchod s divokými zvířaty.

Zcela přímým důsledkem lidské činnosti je však ztráta habitatů a nedostatek potravy v těch nejvíce vykořisťovaných oblastech. Papuchalkové chocholatí, zástupci ptačí říše, žijí v Beringově moři na severu Tichého oceánu. Jejich stravu tvoří především ryby, které se živí planktonem. Kvůli stále vyšší teplotě oceánu však planktonu ubývá a některé rybí druhy se proto přesouvají na místa, kde je ho zatím dost. Papuchalkové (i další druhy) proto umírají hlady.V květnu 2019 vědci zveřejnili výsledky svého pozorování ve zdejší oblasti z let 2014-2016. Za tu dobu zde zemřelo až devět tisíc ptáků. Téměř devadesát procent přitom tvořili papuchalkové – jde o celou polovinu současné populace.

Hladovějí ale i kosatky černé žijící u severozápadního pobřeží USA. Zdejší populaci utváří tři stáda: J, K a L. V posledních letech ale jejich počet klesl k sedmdesátce. Jde o nejnižší číslo za posledních třicet let. Mláďat se rodí stále méně a začínají se projevovat známky příbuzenského křížení, které populaci dále oslabuje. Zdejší kosatky se sice již od roku 2005 nachází na seznamu ohrožených druhů, hladoví však dál. Proč? Protože vymírá i jejich hlavní kořist, lososové čavyčové. Tento druh dorůstá až jednoho metru a třinácti kilo a kosatky jich za den sní i třicet. Lov menší kořisti pro ně představuje zbytečně vynaloženou energii. Většina populací čavyčů je však v ohrožení – kvůli nadměrnému rybolovu, oteplování vody i výstavbě přehrad. K hladomoru kosatek přispívají i stále vyšší úrovně podvodního hluku, který je ohlušuje a brání jim v lovu.

Na rychlosti nabírá také vzestup teplot oceánů a jejich okyselování. Na to doplácejí i korálové útesy, které jsou domovem více než pětadvaceti procent mořských živočišných druhů. Dnes korály vymírají po celém světě a fungující útesové ekosystémy se rozpadají. Za posledních třicet let vymřelo více než padesát procent všech korálů na světě a velká část zbytku podlehne během následujícího století. Dopad jejich mizení je poměrně jasně viditelný – dochází k němu totiž při tzv. bělení. Korály bělají, pokud jsou po delší dobu vystaveny příliš vysoké teplotě. V takovém případě se totiž začnou zbavovat barevných řas, se kterými žijí v symbióze. Pokud teplo přetrvává, korál zahyne. Pokud ale teplota vody klesne, korál se dokáže zotavit. Jenže tuto schopnost brzdí znečištění vody. K bělení korálů navíc dochází stále častěji a intervaly mezi jednotlivými epizodami se zkracují. Korály se na světě vyskytují již více než čtyři sta milionů let. Lidská činnost posledních dvou staletí jim ale dala pořádně zabrat a zřejmě nebudou schopny se s jejími následky vyrovnat. Pokud vymizí korály, vyhynou i druhy na nich závislé.

Vyhynutí ale hrozí i našim nejbližším příbuzným. Hned čtyři druhy se nachází jen krok od svého konce. Jde o gorilu západní, gorilu východní, orangutana sumaterského a orangutana bornejského. Zbylé dva druhy (šimpanzi a bonobo) zůstávají v kolonce „ohroženi“. Za jejich neblahým osudem stojí především lov (legální i nelegální) a ztráta habitatu hlavně kvůli odlesňování a stále intenzivnějšímu zemědělství. Tyto druhy jsou tak odsouzeny k životu na stále menším prostoru, v „pralesních ghettech“, jak uvádí primatologové.

Ale nejde jen o druhy na vzdálených a exotických místech. Ohroženy jsou i druhy, které známe z našich vlastních luhů a hájů. Hrdličky, sovy, strnadi či lindušky. To je jen drobný výběr z desítek druhů, které jsou ohroženy u nás. Zemědělské výnosy musí stoupat za každou cenu, a proto se stále častěji hnojí za pomoci chemických látek. A to si vybírá svou daň. Naše hmyzožravce tak může potkat stejný osud jako hladovějící kosatky. Větší či menší měrou jsou ohrožené i všechny druhy obojživelníků, které se na území České republiky nacházejí. Kromě špatného lesnického a vodního hospodaření a intenzivního zemědělství za jejich úbytkem stojí i rostoucí pozemní doprava.

Od padesátých let dvacátého století se naše vlastní populace ztrojnásobila. Jako celek jsme již „vážně pozměnili“ tři čtvrtiny suchozemského prostředí a téměř celou polovinu toho mořského. Celou planetu jsme zaplavili poli, plantážemi a chovy „hospodářských“ zvířat. Podle nejnovějších studií máme ještě zhruba deset let na to, abychom proces klimatické změny a absolutního vyhynutí druhů zvrátili či alespoň zásadně zpomalili. Pokud se nám to ale nepodaří, ani my nebudeme v bezpečí. I když si to často nechceme přiznat, nejsme vládci tohoto světa. Jsme jen jedním kouskem skládačky. A pokud se skládačka zhroutí, jediný kousek nebude znamenat nic.