Černá kronika SSSR: Podnikatel v Rudé armádě. Falešný plukovník se prokradl až do Berlína
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Z vesnice utekl ve 14 letech. Proč?
Zfalšované dokumenty mu otevřely dveře ke kariéře
. Získal Řád rudé hvězdy. Jak se mu to povedlo?
Jeho „firma“ postavila tisíce kilometrů silnic.
Kdybychom měli shrnout skutky Nikolaje Pavlenka za druhé světové války, dalo by se říct, že se „prokradl“ až do Berlína. Po cestě přitom sbíral medaile i uznání nadřízených, kteří neměli tušení, že vyznamenání udělují falešnému plukovníkovi. Způsob, jakým si přicházel na astronomické částky, byl tak sofistikovaný, až chvílemi nebylo jasné, jestli Pavlenko Sovětský svaz buduje, nebo rozkrádá. Chybělo málo a nosil by generálské hvězdy. Za jiných okolností by se mohl stát manažerem, o kterého by se firmy přetahovaly.
Malý Nikolaj patřil k dětem, o kterých se říkává, že „rostou pro šibenici“, přitom nebyl hloupý, naopak. Prostě patřil k chlapcům, kteří jsou problémoví i inteligentní zároveň. Narodil se v roce 1912 ve vesnici Novi Sokoly v Kyjevské oblasti jako sedmé dítě v rodině sedláka a mlynáře Maksyma Pavlenka.
ČTĚTE TAKÉ: Černá kronika SSSR: „Sedm Simeonů“ uneslo letadlo. Na palubě TU-154 začal masakr
I když rodina byla velká, měla i poměrně slušný majetek, takže bídou netrpěla. Jenže Nikolaji práce na poli nebo s dobytkem nevoněla. Už ve čtrnácti si dokázal opatřit falešné dokumenty, podle nichž byl o čtyři roky starší a z rodné hroudy prostě utekl. Ta slabost pro falšování různých dokumentů mu pak vydržela prakticky celý život.
Tím útěkem si možná zachránil život. Sovětská moc majetek rodiny vyvlastnila, otce zavřeli a ten ve vězení zemřel hlady. To byl osud milionů lidí, kteří se stali oběťmi stalinské kolektivizace a následného hladomoru.
Hladomor 1932 - 1933
Před druhou světovou válkou zasáhly Ukrajinu dva hladomory – první v letech 1921 až 1922 byl následkem občanské války a neúrody. Dopadl také na Povolží a Ural. Podle odhadů způsobil smrt pěti milionů lidí. Rodina Nikolaje Pavlenka se stala obětí hladomoru z let 1932 až 1933. Ten už byl plánovaný a opět zasáhl také Ukrajinu. Stalin se rozhodl definitivně skoncovat se soukromými zemědělci. Konfiskace obilí a dobytka se týkaly rozsáhlých území. Kdo se pokusil ponechat jen nezbytné minimum jídla, aby zachránil rodinu, byl zastřelen. Podle různých odhadů zemřelo šest až osm milionů lidí. Dvě třetiny z nich byli Ukrajinci, proto se někdy hovoří o genocidě ukrajinského národa.
Pavlenko se životem protloukal jako miliony dalších sovětských občanů – střídal různé práce na různých místech. Když to šlo, něco ukradl, když si potřeboval zachránit vlastní kůži, radši udal kolegy policii. Dokonce chvíli studoval na katedře stavby silnic Minského institutu. Jeho cílem bylo přežít v těžké době.
Jednotka číslo 5
Na vojnu Pavlenko narukoval v červnu 1941, tedy prakticky okamžitě po útoku Německa na Sovětský svaz. Jelikož si něco vědomostí odnesl ze studií v Minsku, stal se pomocným inženýrem na silničních stavbách. To ho na jedné straně chránilo před zákopy a na druhé straně mu to otevřelo nové možnosti – na velkých vojenských stavbách se dá ve velkém krást. V té době si našel i manželku. Mladé Zinaidě se představil jako důstojník Rudé armády na tajné misi. Zajímavé je, že v této iluzi žena zřejmě žila až do samého konce manželovy kariéry.
Čtěte také
Zatímco tanky Wehrmachtu se valily lány Ukrajiny, Pavlenko si žil vcelku spokojeně v týlu a měl čas i na večírky. Na jednom z nich si všiml muže, který z nudy a pro zábavu cosi vyřezával ze staré podrážky od bot. Ludwig Rudničenko byl pro další vývoj událostí klíčovou osobou. Když svou práci dokončil, pobavená společnost viděla skoro dokonalé razítko vojenského útvaru. To Nikolaje Pavlenka nadchlo, s takovými razítky by se daly dělat zázraky...
Rudničenko přehnanými morálními zásadami netrpěl a tak vznikla jednotka číslo pět, podléhající podle zfalšovaných dokumentů přímo Stalinovi. Fakticky vzato, armádní zběh Pavlenko se stal majitelem jediné ryze soukromé jednotky v Rudé armádě, organizované na zcela komerčních zásadách.
Aby jeho slovo mělo váhu, povýšil se na majora (později dokonce na plukovníka) a ze svých nejbližších spolupracovníků udělal důstojníky. Jenom „velitelský“ sbor ale věděl, že se jedná o podvod. Prostí vojáci, o které Pavlenko žádal odvodové kanceláře, o ničem neměli tušení. A pokud někoho snad napadlo, že něco není v pořádku, tak ve vlastním zájmu mlčel. Jednotka byla v bezpečí za frontou a o vojáky bylo vzorně postaráno. Časem jejich počet stoupl na 200.
Pavlenko objednával na falešné dokumenty proviant, stavební materiál, nářadí... Dnes je skoro nepochopitelné, že se mu jednotku podařilo začlenit do Rudé armády, aniž by si toho někdo všiml.
Ta kouzla, která to způsobila, byla dvě. Jednak to byly úplatky. Pavlenko všechny problémy řešil penězi, konzervami, luxusními dárky podle toho, koho bylo třeba uplatit. Druhé kouzlo byla práce. Ano, vojáci z jednotky číslo 5 skutečně pracovali. A protože byli motivováni finančně, odváděli práci rychle a kvalitně, takže jejich služby byly od vyšších velitelů žádané. Pavlenko dokonce zcela oficiálně obdržel Řád rudé hvězdy.
Čtěte také
Úplné eldorádo nastalo, když se Pavlenkova jednotka dostala na území Německa. Brát kořist bylo z nejvyšších míst povoleno, a tak si Pavlenkovi vojáci brali. Do Sovětského svazu, samozřejmě za úplatek, putovaly vagony s nově získaným majetkem. Jen jednou došlo k incidentu – a to, když někteří vojáci začali drancovat příliš bezohledně. Pavlenko, který až dosud všechny problémy řešil klidnou cestou, tentokrát ukázal, že umí být i tvrdý. Dva provinilce nechal odvést do lesa a popravit. Kázeň v jednotce byla obnovena.
Pavlenko zakládá novou „firmu“
Pavlenko a jeho soukromá jednotka válku zakončili symbolicky v Berlíně. Otázka zněla – co teď dál? Falešný velitel se zachoval velmi solidně. Co zbylo z kořisti, rozdělil a prosté vojáky, kteří nic netušili, demobilizoval. Na rozloučenou rozdal 230 medailí. Nezapomněl ani na sebe, takže na hrudi se mu v roce 1945 houpaly mimo jiné dva Řády vlastenecké války a Řád rudého praporu. S ostatními vojáky se rozhodl založit novou stavební „firmu“ a opět pod křídly Rudé armády – tak vznikla jednotka číslo 1.
Z Německa se Pavlenkovi „důstojníci“ přesunuli na Ukrajinu. To mělo přinejmenším dva důvody – šéf bandy to tam důvěrně znal. A navíc místní bezpečnostní orgány měly dost práce s likvidací zbytků Ukrajinské povstalecké armády.
Postupně vybudoval organizaci ještě větší, než byla jednotka číslo 5. V letech 1948 až 1952 získal 64 zakázek v astronomické hodnotě 38 milionů rublů. Skoro polovina smluv prošla přes ministerstvo uhelného průmyslu SSSR, aniž vzniklo jediné podezření.
Čtěte také
„Firma“ pracující pod hlavičkou Rudé armády navíc má, stejně jako za války, výsledky. Její sídlo se přesouvá do Moldavska. Pavlenko osobně dohlíží na kvalitu odvedené práce a stavby jsou dokončovány v termínu. Peněz je přitom dost na úplatky, pro Pavlenka i pro jeho „důstojníky“.
Stěžovat si nemohou ani nic netušící podřízení, kteří si vydělají víc peněz než jinde, dokonce třikrát až čtyřikrát víc. Velitel se objevuje na oficiálních akcích lokálního významu, sídlo jednotky číslo 1 v moldavském Kišiněvě vypadá jako každý jiný útvar – před budovou vlaje zástava, u vchodu se střídají stráže, uvnitř se pohybují lidé v uniformách.
Efekt motýlích křídel
Efekt motýlích křídel je teorie, podle které naprostá maličkost může mít dalekosáhlé důsledky. Asi jako když mávnutí motýlích křídel v jedné části světa způsobí o tisíce kilometrů dál uragán. Tentokrát motýl mávl křídly roku 1952 na Zakarpatské Ukrajině. Na policii se tam obrátil člověk, který si stěžoval, že za války byl jako inženýr v jednotce číslo pět a při odchodu ze služby ho tam ošidili o státní dluhopisy za 200 rublů. Zkrátka naprostá banalita. Nicméně policie vznesla dotaz na ministerstvo obrany.
Tam poprvé po deseti letech zjistili, že žádný takový oddíl neexistoval. To vzbudilo další pozornost. Stopy vedly k jakémusi Nikolaji Pavlenkovi. Vyšetřovatelé museli být asi překvapeni, když zjistili, že falešný major nejenže skutečně existoval, ale dokonce povýšil na plukovníka a dál pod křídly armády ve své činnosti pokračuje.
Následovala razie v budově jednotky i u Pavlenka doma. Policie počítala s ozbrojeným odporem, ale nepadl jediný výstřel, ačkoliv banda měla tři kulomety, osm samopalů a 25 pušek s odpovídajícím množstvím nábojů. Kromě zbraní policisté našli také značnou hotovost a starožitnosti. U Pavlenka doma ve skříni navíc visela generálská uniforma. Ano, šéf bandy se právě připravoval na své povýšení. V policejních celách skončilo 400 lidí, včetně 50 „důstojníků“.
Mafián nebo podnikatel?
Případy ekonomické kriminality jsou pro vyšetřovatele ty nejsložitější, protože bývají rozsáhlé a spojené s velkým množstvím dokumentů. Nejinak tomu bylo i v případě Pavlenka, vyšetřovací spis měl 164 svazků. Pavlenkův případ se dvakrát dostal na program jednání Ústředního výboru KSSS. Protože falešný plukovník měl díky štědrým úplatkům konexe i ve stranickém aparátu, dopadl hněv také na pohlaváry ve vedení několika svazových republik.
Nebýt zásahu KGB, měl by problémy i Leonid Brežněv, který tehdy stál v čele Ústředního výboru Moldavské SSR.
Čtěte také
Obžalovaný se hájil tím, že nevystupoval proti Sovětskému svazu, ale naopak v jeho prospěch. Dokonce nabídl své schopnosti k rozvoji země. A vlastně měl pravdu. Jeho firmy postavily několik tisíc kilometrů silnic a řadu mostů, z nichž některé slouží dodnes.
Vděku se za to ale nedočkal, dokonce ani mírnějšího trestu. 4. dubna 1955 nad Pavlenkem soud vynesl trest smrti zastřelením, který byl vzápětí vykonán. Jeho komplicové, včetně Ludwiga Rudničenka, jehož razítko vyřezané z gumové podrážky bylo na začátku příběhu, dostali tresty od pěti do 25 let vězení. Po Pavlenkovi zůstala devětadvacetiletá vdova Zinaida, která se ze dne na den ocitla zcela bez prostředků a musela se postarat o dvě děti.
Vraťme se na začátek k vesnickému dítěti, které bylo tak trochu grázlík, ale chytrý grázlík. Vlastně jsou nám takoví kluci někdy sympatičtí, i když nevíme, co z nich vyroste. Může to být mazaný zločinec nebo schopný podnikatel. Pavlenko byl vlastně obojí.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Kazeťáky vzal čas, místo mobilů se chodilo do budek. Jak se od revoluce proměnila domácnost?
