Černá kronika SSSR: Falešný novinář ubil páčidlem prominentního viceadmirála a jeho ženu
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
21. července 1983: Dvojnásobná vražda v Moskvě.
Z domu zmizely cenné medaile. Jakou měly cenu?
Na vyšetřování dohlížel sám šéf KGB, Jurij Andropov.
Pachatelé okradli desítky veteránů.
Sběratelství je vášeň, ale zřídkakdy má tragické následky. Padělky, podvody, krádeže... s tím se občas setkat můžeme, ale dvojnásobná vražda? Přesto se viceadmirál Georgij Cholostjakov a jeho žena Natalija obětí takového zločinu stali. I když nevraždil nikdo ze sběratelů, souvislost tu byla. Sběratelství totiž není jen ušlechtilá zábava, ale často to jsou také nemalé peníze.
Ráno 21. července 1983 probudil dvacetiletou Natalii Kunikovovou nezvyklý hluk. Domácnost jejího dědečka, kde nocovala, byla jindy velmi klidná. Ostatně viceadmirálu Georgiji Cholostjakovi už bylo osmdesát let a to člověk už klid ocení. Natalie otevřela dveře, aby zjistila, co se děje. Přede dveřmi do koupelny leželo zkrvavené tělo dědečka, v samotné koupelně pak našla babičku, kterou vrah ubil stejným způsobem. Stopa byla ještě horká. Natalie měla štěstí, že se neprobudila dřív, pravděpodobně by se stala třetí obětí.
ČTĚTE TAKÉ: Královna sovětského podsvětí a donašečka KGB. Kalina chtěla kvůli leukémii unést letadlo
Rodina Cholostjakových žila na Tverském bulváru v centru Moskvy. I když Georgij Nikitič byl už dávno na penzi, patřil k sovětským prominentům. Postavení mu zaručovala vysoká hodnost, které dosáhl u válečného námořnictva, a řada vysokých vyznamenání, která dostal za službu za 2. světové války. Jeho smrt tak nebyla obyčejná vražda, ale případ zvláštního významu. Vyšetřování dostala za úkol skupina těch nejzkušenějších vyšetřovatelů a na jejich práci dohlížel obávaný šéf KGB Jurij Andropov. Detektivnímu týmu dal na odhalení vraha lhůtu do 20. srpna, tedy pouhý jeden měsíc.
Falešní novináři
Na začátku existovalo několik vyšetřovacích verzí, podezření padlo dokonce i na vnučku Natalii. Jiná verze předpokládala politické motivy. Nakonec se vyšetřovatelé přiklonili k myšlence, že by mohlo jít o trochu netradiční, ale v principu obyčejnou loupežnou vraždu. Z domácnosti viceadmirála totiž kromě několika drobností zmizely jeho medaile.
Čtěte také
A jednalo se o vzácné kusy. Byl hrdinou Sovětského svazu. Zlatých hvězd ale stát udělil přes 13 000. Mnohem cennější byly řády Suvorova a Ušakova prvního stupně z platiny. Těch bylo vyrobeno jen několik málo kusů.
Policie už v minulosti obdržela oznámení, že některý z veteránů byl okraden o svá vyznamenání. Jenže kdo by se zabýval vyprávěním staříka, který možná medaile sám prodal nebo zapomněl, kde je má. Tentokrát ale byla situace jiná – došlo k dvojnásobné vraždě a obětí se stal národní hrdina, který patřil k nejvyšším kruhům sovětského námořnictva. Vyšetřovatelé se tak museli vrátit ke starším případům, kterým policie nepřikládala takový význam. A zjistili nápadnou shodu – pachatelé používali vždy stejný způsob, jak se vetřít do domácnosti oběti.
Viceadmirál Georgij Cholostjakov
(2. srpna 1902 – 21. července 1983)
Budoucí viceadmirál začínal takzvaně „od píky“ v řadách Rudé armády. Bylo mu teprve 17 let, když bojoval v občanské válce. V roce 1921 se přihlásil k námořnictvu a začal se vzdělávat. Svou kariéru spojil s ponorkami. Jeho vzestup nebyl překotný, ale po žebříčku hodností stoupal jistě. V roce 1938 se stal jednou z mnoha obětí stalinských represí, ale v pracovním táboře strávil jen dva roky. Podařilo se mu prosadit přezkoumání případu s tím, že výpovědi z něj vyšetřovatelé dostali mučením. Soud ho zprostil obvinění a vrátil mu původní hodnost.
Většinu války byl velitelem námořní základny v Novorossijsku na pobřeží Černého moře. Strategicky důležitý bod ubránil, organizoval vojenské transporty a podílel se na dvou vyloďovacích operacích. V roce 1944 se stal velitelem Dunajské flotily, která se podílela na bojích v Jugoslávii, v Maďarsku, na Slovensku a v Rakousku. Po válce pokračoval v kariéře – dál si doplňoval vzdělání a dál stoupal v námořní hierarchii. Podílel se dokonce na vývoji jaderných ponorek. Do důchodu odešel v roce 1969.
Dvojice pozorně naslouchala a dělala si poznámky. Po chvíli žena odpoutala pozornost starého pána – řekla si třeba o sklenici vody. Ten okamžik stačil k tomu, aby medaile zmizely v kapsách. Následovalo rychlé rozloučení a „novináři“ navždy zmizeli, a s nimi i to nejcennější, co starý voják měl.
Pachatelé byli vybíraví – cíleně šli po majitelích vyznamenání, o která byl mezi sběrateli zájem. Většina medailí, které o státních svátcích zdobily saka veteránů, byla vyrobena v počtech statisíců kusů. Například medaile Za osvobození Prahy bylo uděleno přes 400 000. Řádů Lenina existovalo desetkrát méně. A například Řád admirála Ušakova 1. třídy, který vlastnil i Georgij Cholostjakov, existoval jenom v 47 exemplářích.
Dostat se k adresám obětí bylo ještě jednodušší, než si získat jejich důvěru. Každé město se pyšnilo svými hrdiny. Jejich jména byla na deskách cti, byla v každém regionálním muzeu. A adresa? Někdo si možná vzpomene na telefonní seznamy v Československu před rokem 1989 – kromě telefonního čísla obsahovaly i údaj o bydlišti. A v Sovětském svazu vám za poplatek 30 kopějek u okénka na informacích řekli jméno prakticky kohokoli. Tak prosté bylo najít oběť.
Na návštěvu přišli vrazi
13. července zazvonil v bytě viceadmirála Cholosťakova na Tverském bulváru domovní zvonek. Začátek příběhu už známe – dva mladí lidé chtějí napsat článek. Paní Natalija možná nabídla čaj, starý muž začal vyprávět svůj příběh. Ale v tom se zvonek ozval podruhé. Za dveřmi byl rodinný známý, i on vchází dovnitř. Plán pachatelů se alespoň protentokrát hroutí a rychle odcházejí.
Čtěte také
Jenže kořist, která se v bytě nachází, je příliš lákavá. Medaile mají cenu desítek tisíc rublů, a to jsou v zemi, kde se výplaty pohybují kolem 150–250 rublů měsíčně, představuje úplné jmění. A tak se kolem osmé hodiny ráno 21. července 1983 do bytu vracejí. Záminka dokončení rozhovoru je věrohodná.
Rozhovor pokračuje tam, kde před pár dny skončil. Jenže Nataliji Cholostjakovou jakoby varoval šestý smysl, něco se jí na hostech nezdá, vstane a jde směrem ke dveřím na chodbu. Události dostávají rychlý spád. V ten moment „novinář“ vytahuje z tašky železné páčidlo, dostihne ji a zatlačí do koupelny. Železo dopadá na hlavu ženy. Georgij Nikitič jde ženě na pomoc, ale padá pod smrtícím úderem páčidla do hlavy. Pachatelé v rychlosti berou, co je po ruce – hlavně vyznamenání. Netuší, že v bytě s nimi je ještě dospělá vnučka obětí. Tu probudí až bouchnutí dveří při odchodu vrahů.
Po stopách medailí
Kriminalisté mají motiv, mají dokonce i policejní portrét pachatelů, ale termín, který jim dal šéf KGB Jurij Andropov, už se dodržet nepodaří. Do příběhu však vstupuje policejní štěstí, které přeje připraveným. Policie se velmi intenzivně zajímá o známé překupnické „firmy“. A skutečně u jednoho z obchodníků na černém trhu našli medaili, která nepochybně patřila viceadmirálovi. Každé vyznamenání totiž mělo své unikátní číslo, podle kterého se dalo zjistit, komu bylo uděleno.
Čtěte také
Překupník nezapíral a dal kontakt na dalšího muže z podsvětí, od kterého medaili získal. Ten uvedl jména – Gennadij a Inna Kalininovi z města Ivanovo. Inna byla skutečně studentkou, Gennadije ze studií vyloučili ve třetím ročníku.
Zadržení pachatelů už bylo rutinní záležitostí. Při domovní prohlídce u nich našli další vyznamenání. Ukázalo se, že okradli celkem 39 veteránů v 19 městech Sovětského svazu, mimo jiné i šest hrdinů Sovětského svazu. Celkem si přišli na 40 000 rublů, což byla ovšem jen část ceny vyznamenání, kterou zaplatili sběratelé, protože překupníci, kteří tušili, že medaile pocházejí z trestné činnosti, přizpůsobili výkupní cenu podstoupenému riziku.
Mezi vraždou a dopadením pachatelů uběhly tři měsíce. Bylo to sice víc, než určil šéf KGB Jurij Andropov, ale úkol se podařilo splnit. Soud se konal o rok později. Manželé nezapírali. Gennadij Kalinin, který vraždil, v závěrečné řeči nežádal o shovívavost, jen vyslovil lítost nad tím, že do trestné činnosti zatáhl svou ženu. Podle očekávání si vyslechl rozsudek smrti. Jeho ženu Innu soud poslal na 15 let do vězení.
Vyznamenání, která se podařilo dohledat, policie vrátila pozůstalým. Těm ale zřejmě příliš připomínala krvavé události, a tak je věnovali Muzeu tichomořské flotily ve Vladivostoku, kde jejich dědeček sloužil po válce. Zřejmě bychom je tam ale dnes hledali marně. Měly být opět ukradeny v divokých 90. letech.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT hrůzný případ ze Slovenska: Pohřešovanou dívku měli unést a znásilnit. Věznili ji na půdě.
