Černá kronika SSSR: Znásilnění, které se vymykalo brutalitou i cynismem pachatelů
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
V Leningradě roku 1926 se mladá žena stala obětí brutálního útoku.
Proč se z pouličního násilí stal případ s politickým podtextem?
Jak veřejnost reagovala na otřesný čin a jaký to mělo dopad?
Jaký trest nakonec dostali pachatelé a proč byl tak přísný?
Zatímco Sověti budovali vládu proletariátu, ulicím sovětských měst už vládl lumpenproletariát. Případ hromadného znásilnění Ljubov Bělovové v Leningradě roku 1926 se ale vymykal i tomu, na co byla policie zvyklá. Vymykal se brutalitou pachatelů, jejich cynismem u soudu a nakonec i exemplárními tresty, které dostali. Byl to signál, že sovětská moc už nebude násilí v ulicích tolerovat a že znásilnění od tohoto okamžiku bude patřit mezi nejzávažnější zločiny. Podle místa, kde se zločin stal, kauza dostala název Čubarovský případ.
V roce 1926 byla sovětská moc ještě mladá, od konce občanské války uplynuly pouze čtyři roky. Pokud k revolučním létům připočteme ještě období 1. světové války, tak Rusko žilo v dobách nejistých a krutých dlouhých osm let. V podmínkách, kdy hlad byl všudypřítomný stejně jako vraždění, prožila dětství celá jedna generace. Patřila do ní oběť i pachatelé.
ČTĚTE TAKÉ: Nejdéle vězněný Čech míří na svobodu. Vocáska propustil soud po 38 letech za mřížemi
Dvacetiletá Ljubov Bělovová přišla do Leningradu z venkova. Začala pracovat v továrně na knoflíky a studovala na dělnické fakultě, aby mohla složit přijímací zkoušky na univerzitu. Byla mladá a chtěla změnit svůj život. Netušila, že 21. srpna se to stane naprosto tragickým způsobem.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
V deset hodin večer se Čubarovskou ulicí vracela z práce domů. Koncem srpna jsou slavné bílé noci pryč a v Leningradě se setmělo už před devátou. Čubarovská ulice leží jen pár set metrů od Něvského prospektu, poblíž stanice metra Moskevské nádraží. Čtvrti se podle Ligovského prospektu říká Ligovka. Dnes je to prakticky centrum Petrohradu. V roce 1926 to ale bylo místo nevalné pověsti s továrnami a dělnickými ubytovnami, místo známé řáděním pouličních gangů.
Začalo to nadávkami a strkáním
Na takovou bandu Ljubov osudného večera narazila. Byli to dělníci z nedaleké továrny Rudý kooperátor i nezaměstnaní – proletariát i lumpenproletariát. Možná by se nic nestalo, určitě to nebylo poprvé, kdy je potkala. Na Ligovce se tomu prakticky nedalo vyhnout. Obvykle podnapilí mladíci na procházející dívky pokřikovali oplzlosti, v horším případě je oloupili o peníze, které si vydělaly těžkou a mizerně placenou prací v některé z místních továren.
Ljubov ale něčím upoutala pozornost vůdce tlupy Pavla Kočergina. Ten vyrazil k oběti a začal jí nabízet společnost na nadcházející noc. Ljubov ho odmítla, jenže to už se kolem srotili ostatní členové bandy, kteří mladou ženu obklopili. Následovaly nadávky, strkání, padla i nějaká rána. Nakonec oběti hodili přes hlavu špinavý hadr a odvlekli ji do přilehlého parku nedaleko továrny Rudý kooperátor, který jim k podobnému účelu v minulosti už posloužil.
Leningradské gangy
Pouliční bandy nebyly v Leningradě novinkou. V ruštině se pro tento jev zabydlelo slovo „chuligánství“. Zatímco u nás si pod tím představíme spíš drobnější prohřešky na úrovni výtržnictví, v Rusku zahrnuje i závažnější trestnou činnost spojenou s pouliční kriminalitou. Carský Petrohrad byl pouličními bandami nechvalně známý už na počátku 20. století. Jejich členové se účastnili i nepokojů v roce 1905 a revoluce v říjnu 1917. Nemotivovaly je ideály sociální rovnosti, ale možnost beztrestného rabování.
V sovětském trestním zákoníku bylo chuligánství jako trestný čin zakotveno v roce 1922. V době, kdy se pouliční kriminalita stala prakticky nezvladatelnou. Paragraf byl poměrně „gumový“, aby se jím daly postihovat různé formy protispolečenského jednání. Maximální trest tehdy byl pět let odnětí svobody a s přitěžujícími okolnostmi až osm.
V parku násilníci oběť povalili na zem. Odpor zlomili bitím, prosbám se vysmívali. Opakovaně znásilňovaná oběť několikrát upadala do bezvědomí. Když už to vypadalo, že by mohlo být po všem, procházela kolem banda ze sousedního obvodu. Členové Kočerginovy tlupy nabídli, že se o svou kořist podělí. A znásilňování začalo znovu. Jeden z Kočerginovců začal do čepice vybírat po dvaceti kopějkách. Nově příchozím to přišlo jako dobrý vtip a se smíchem platili. Kolik jich na mladou ženu bylo? Nejméně třicet, i když někteří ruští autoři píší o více než padesáti násilnících.
Čtěte také
Ljubov trpěla skoro pět hodin. Ve tři ráno se bandy rozešly. Na místě zůstali jen dva z násilníků, snad měli dohlédnout, aby oběť nešla na policii. To byl okamžik, kdy kolem parku procházel muž, který v případu sehrál krátkou, ale zásadní roli. Dohledat se podařilo jen jeho příjmení - Něljubšis. Ten správně vyhodnotil situaci a sáhl do kapsy. Předstíral, že v ní má zbraň. Na víc oba hlídači nečekali a zmizeli. Něljubšis pak odvedl Ljubov k nejbližšímu policistovi a následoval výslech na policejní stanici.
Sehrálo roli členství v Komsomolu?
Policisté vyrazili na lov násilníků, v deset hodin odpoledne už byla většina pachatelů za mřížemi. Ti se ani neskrývali, pravděpodobně spoléhali na to, že dívka ze studu celou událost nenahlásí. Ljubov naopak vypovídala. Některé pachatele pravděpodobně znala, bydlela s nimi v jedné čtvrti. Další zas poznali policisté podle popisu, protože se jednalo o „známé firmy“ ze dvou pouličních band.
Podle některých ruských autorů byla Ljubov členkou Komsomolu a právě proto její znásilnění úřady nezametly pod koberec. Jiní to popírají. Členem komunistické mládežnické organizace určitě byl Pavel Kočergin a další členové bandy. Značný vliv ale zřejmě měla publicita případu. Články o brutálním znásilnění se objevily ve všech leningradských novinách.
Veřejnost byla osudem mladé ženy rozhořčena. „My, dělníci Rudého Putilovce, po přečtení článku ve večerních Rudých novinách o případu bestiálního činu chuligánů navrhujeme všem orgánům moci, aby přijaly ta nejpřísnější opatření a trestaly podobné zločiny tím nejvyšším trestem,“ tak zněla jedna z mnoha výzev, kterou sovětské orgány obdržely z leningradských továren. Podepsalo se pod ně přes 50 000 lidí.
Zfilmovaný proces s chuligány
V továrně visí v šatně poslední plášť patřící někomu, kdo měl přijít a nepřijde. V nemocničním pokoji sedí na posteli dívka s prázdným pohledem. A v přeplněné soudní síni ukazuje veřejná žalobkyně směrem k lavici obžalovaných: „Soudruzi, zločin těchto pěti deklasovaných chuligánů – to je jen epizoda v našem měnícím se způsobu života. Ještě jsme se neosvobodili od buržoazní majetnické morálky. Buržoazní majetnický vztah k ženě proniká do dělnického prostředí.“ To jsou ukázky z filmu Soud musí pokračovat, který v SSSR vznikl v roce 1930 právě na motivy případu hromadného znásilnění. Snímek byl ještě bez zvuku a tak projev prokurátorky diváci četli v titulcích.
I když scénárista Vsevolod Pavlovskij naložil s případem velmi volně, vlastně mu jen posloužil jako odrazový můstek pro kritiku takzvané maloměšťácké morálky, film dostatečně vypovídá o dobové interpretaci. Pachatelé hrůzného činu byli vesměs dělníci, tedy podle komunistické ideologie ta nejpokrokovější část společnosti, a co hůř v některých případech dokonce komsomolci. Sovětská propaganda si s tím poradila jednoduše – obvinila buržoazii. Pachatelé se podle filmu neoprostili od takzvaných buržoazních přežitků, neviděli v oběti soudružku, ale jen cíl svého sexuálního chtíče.
Veřejný soud začal 16. prosince. Obžalovaní vystupovali suverénně, netušili, že některé na konci čeká trest smrti. Do té doby se totiž za znásilnění udělovaly tresty velmi nízké – v rozmezí několika měsíců odnětí svobody, pokud se vinu vůbec podařilo prokázat. Ani obvinění z chuligánství nikomu strach nenahánělo. I v takovém případě jim hrozilo jen několik let. Navíc je zastupoval známý advokát Alexandr Bobriščev-Puškin, který se v oboru proslavil už před revolucí.
Jenže došlo ke změně kvalifikace. Obětí byla mladá žena, která se připravovala ke studiu na univerzitě. To už nebyl prostý sexuální útok, podle sovětské justice byl napaden v budoucnosti cenný profesionální kádr. Z vandalismu se stal banditismus s politickým podtextem a za to už hrozil trest smrti.
Sedm trestů smrti
Obžalovaní pochopili, že jim jde o krk. Ve svých výpovědích lhali, ani jeden nevypovídal proti svým kumpánům. Snažili se Ljubov Bělovovou očernit. Tvrdili, že je nevalné pověsti a přivydělává si prostitucí. Argumentovali i tím, že pro ni při znásilňování v parku vybírali po dvaceti kopějkách. Členové bandy, kteří byli na svobodě, zastrašovali svědky.
Čtěte také
Nic z toho nepomohlo. U soudu vypovídala i Ljubov Bělovová. Stačil pohled na zničenou mladou ženu a její prostý popis události. Navíc se našlo dost lidí, kteří se nenechali zastrašit a potvrdili její zcela bezúhonnou pověst. Rozhodování mezi věrohodností bandy násilníků a jejich oběti nebylo složité.
Už 28. prosince, tedy jen dvanáct dní po začátku procesu, padly rozsudky: 7 trestů smrti a 19 trestů odnětí svobody v rozmezí od jednoho roku do deseti let. Dva tresty smrti soud změnil na vězení a pět odsouzených bylo zastřeleno. Jen jednoho z obžalovaných soud zprostil viny.
Bandy z Petrohradu nezmizely
Trest si násilníci odpykávali v pracovním táboře na Soloveckých ostrovech. Tam se s nimi setkal akademik a slavný lingvista Dmitrij Lichačov, který zde skončil za členství v nepovoleném vzdělávacím spolku. Podle jeho vzpomínek tam násilníci měli privilegované postavení. Zřejmě se díky publicitě stali v kriminálním světě celebritami.
Bandy z Petrohradu respektive Leningradu nezmizely, byly tu přítomné po celou dobu trvání Sovětského svazu a zlatá éra je čekala v 90. letech. Další osudy Ljubov Bělovové neznáme. Víme jen, že hromadné znásilnění se neobešlo bez následků – násilníci ji nakazili kapavkou, což bylo před objevem antibiotik fatální onemocnění, které u žen může skončit neplodností a slepotou. Slovo „čubarovščina“ se na dlouhou dobu v ruštině stalo synonymem pro hromadné znásilnění.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Zamčená v koupelně poslouchala, jak bratr vraždí vlastní rodinu. Masakr otřásl Českem
