reklama
Reality show Too Hot to Handle
Reality show Too Hot to Handle
Foto: Netflix

Fenomén reality show: Proč milujeme obskurní seriály o zoufalcích

Reality show o seznamování jsou v posledních měsících milovaným fenoménem, stejně jako trampoty jednoho nerozvážného milovníka koček. Co mají seriály Too Hot to Handle, Láska je slepá, Experiment 21 a Pán tygrů společné?

Tenhle fenomén posledních měsíců jste určitě zaznamenali. Opětovný rozmach reality show zasáhl audiovizuální svět, a v době, kdy se nemohlo do kin, zažily rozmanité pokusy o vykreslení bizarní reality kolem nás doslova renesanci. Reality show jsou v podstatě nedokonale prováděné experimenty z ranku sociální psychologie, jejichž cílem však není posunutí lidského vědění, nýbrž „jen“ zábava. Karanténní opatření, která zasáhla velkou část světa, nás přikovala k obrazovkám a servírovala nám jeden šílený zážitek za druhým. Co nás na fenoménu reality show doopravdy láká? Samozřejmě vedle nabízející se paralely, že vinou koronavirové pandemie jsme se pod zámkem na nějakou dobu ocitli tak trochu všichni…

Vztahové reality show Láska je slepá a Too Hot to Handle z produkce Netflixu tematizují problematiku seznamování v tinderové době. Experiment 21 z dílny Prima COOL sledoval důležitost všedních věcí a jejich vztah k naší intimitě. A konečně i netflixovský Pán tygrů sice mezi reality show úplně nespadá, ale divácký zážitek nabízí velmi podobný. Všechna tato díla totiž spojuje nadhled a všeprostupující ironie, kdy si z jednotlivých postav dělají legraci střídavě tvůrci i samotní (anti)hrdinové. Pokud si stále nejste jisti, o jakých hitech poslední doby mluvíme, podívejte se do následující galerie, kde jsou představeny tyto čtyři seriály, které nás zaujaly:

K tématu

Zlomyslná zábava pod rouškou vzdělání

Proč tedy milujeme obskurní seriály? Podstatnou je zdánlivá edukativnost, jež však bývá spíše zástěrkou pro zlomyslnou zábavu. Divák se samozřejmě může po zhlédnutí pořadů zamyslet nad tím, jakým způsobem si sám vybírá partnery, jestli by dokázal žít bez většiny svých věcí anebo jak tragický je úděl zvířat chovaných v zajetí; jenže ve skutečnosti je jádrem ujištění, že jsme o něco lepší lidé než ty prapodivné figurky na obrazovkách.

Většina této seriálové tvorby totiž ukazuje vyprázdněnou morálku, ať už ve specifických odvětvích lidského zájmu (Pán tygrů), či společenských fenoménech, jako je seznamování (Too Hot to Handle). Například podnikatel s šelmami říkající si Joe Exotic je sice bohatý a žije si na vysoké noze, je však typickým zástupcem vrstvy nouveau riche – rychle zbohatlých lidí, kteří na majetek nejsou zvyklí po celý život a pocházejí ze slabších sociálních vrstev; z toho důvodu mají tendenci k ostentativnímu zdůrazňování svého bohatství a vulgaritě nekorespondující s aktuální příslušností k vyšším ekonomickým třídám.

Vedle morální nadvlády však můžeme s nebožáky na obrazovkách i soucítit. V mnoha případech se totiž jedná o lidi, kteří si extravagantním životním stylem kompenzují zjevné vnitřní nejistoty. Možná se nikdy příliš nezabývali svými emocemi, a především strachem a zranitelností. S těmito tématy se většina z nás celoživotně vypořádává, ovšem strategie psychicky zdravé populace mají do demonstrativní sexuality či okázalé excentričnosti daleko. Antihrdinové reality show jsou zjevně velmi citliví a vztahovační, ovšem své vnitřní pochody dlouho nedávají na odiv; jakkoli o nich vnímavější divák nemá pochyby. I proto je tak snadné se na jejich trable naladit a své nově objevené virtuální přátele blahosklonně poplácat po ramenou.

Smyšlené postavy, či skuteční lidé?

Důležitým prvkem utvářejícím popularitu reality show je také typologizace postav, díky níž se dokážeme rychle napojit na jakékoli sledované dílo. Například v případě Pána tygrů můžeme sledovat, jak se tvůrci snaží vzbudit divácké sympatie vůči protagonistovi. Ten je navzdory svým nesporným charakterovým vadám místy vykreslován jako sympatický starší brácha, který sice tropí hlouposti, ale je v jádru dobrák. Při takovém vykreslení snadno zapomeneme na to, že Joe Exotic je sice zábavný jakožto fiktivní postava, ale nesporně zavrženíhodný jako skutečný člověk. Podobně jeho úhlavní soupeřka Carole Baskin je prezentována jako náročná a odtažitá matka, vůči níž máme tendenci se bouřit.

Obdobně můžeme v Too Hot to Handle pozorovat, jak rychle se jednotlivé postavy začnou škatulkovat do stereotypních rolí – od slušňáckého Angličana přes hloupou protivnou blondýnu a rozvernou horkokrevnou Italku až po velmi uměle naroubovaného Ježíše. Díky této typizaci nám stačí pár desítek minut k pocitu, že vlastně všechny hrdiny dobře známe.

Nabízí se tedy už trochu zprofanovaný termín exploatace, který provází dějiny audiovizuální tvorby téměř od počátku. Snaha šokovat, využít líbivého tématu a nabídnout bulvární pohled na jinak vcelku složitou problematiku – to jsou základní rysy fenoménu exploatace, který zhusta vídáme i v současných reality show; a to výrazně častěji než v hrané tvorbě. Množství tradičnějších reality show se zaměřuje na sociálně slabé, kteří byli následně terčem výsměchu za to, že se jim nedařilo dosáhnout změny – takříkajíc překročit vlastní stín a stát se někým lepším.

Na těchto principech stojí i výše zmíněné pořady, ovšem s jedním bonusem navíc. Nyní totiž sledujeme atraktivní či bohaté lidi, takže ty, jež dle měřítek naší společnosti považujeme za úspěšné. No a v těchto pořadech vidíme, že i tito „skvělí“ lidé selhávají, nedokážou navzdory své kráse navazovat smysluplné vztahy či s širokými možnostmi, které finanční zajištěnost přináší, nezvládají rozumně investovat; namísto toho jsou taženi životem vlastními slabostmi a nedostatky. S o to větším gustem si na nich jako nekompromisní kritici lidského počínání smlsneme a s oddechem se utvrdíme v tom, že náš život na gauči u televize je vlastně docela v pořádku.

K tématu