Green Deal podle vesnice: Rudý hadr, říká režisér o experimentu. Zavedl by lidová shromáždění


Green Deal je v české diskuzi o klimatické změně rudým hadrem na býka, řekl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS režisér Jan Látal. Nejnovější film jeho platformy CzeXperiment svedl dohromady osm lidí z jedné vesnice a dal jim jasný úkol: během jednoho dne přijďte s vlastním návrhem Green Dealu, na kterém budete mít jednomyslnou shodu. Jak to dopadlo? A proč by Látal na základě tohoto experimentu zavedl v tuzemsku lidová shromáždění?

O čem váš film je?
My jsme si vědomi toho, že témata, jako je Green Deal, Ukrajina nebo školství, jsou předmětem velkých společenských diskuzí a že společnost rozdělují. Řekli jsme si, že zkusíme udělat experiment – vezmeme vesnickou hospodu, osm místních obyvatel a pokusíme se místo hádky docílit toho, aby došli ke shodě. Věříme, že když se ten proces vede a že když lidé dostanou dostatečný prostor pro vyjádření svých emocí a postojů, tak je to možné. Rozhodli jsme se tedy udělat tři experimenty a Green Deal po našimu je jedním z nich.

ČTĚTE TAKÉ: Altman jako manipulátor a obnažený Zuckerberg. Nové filmy cupují technologické magnáty

Co bylo hlavním cílem filmu? Co jste tím chtěli ukázat?
Chtěli jsme ukázat ten proces, jak se dá k poučeným rozhodnutím dojít i s lidmi, kteří třeba nemají takový vědomostní background. Že se i tak dá dojít ke shodě. Zatím to totiž, díky politice a sociálním sítím, vypadá, že shoda možná není. My jsme si řekli, že to zkusíme.

Zmínil jste, že lidé mohou dojít k „poučeným rozhodnutím“. Co jsou to poučená rozhodnutí, jak je definujete?
Definoval bych je jako rozhodnutí, která jsou opřená o nějakou znalost tématu a o názory skupiny. Není to jen můj názor, ale je to rozhodnutí, které reflektuje i názory ostatních.

Možná se hodí doplnit, že experiment začíná faktickou přednáškou o klimatické změně. Co ale podle vás tento film říká o naší české diskuzi o klimatu?
Že tomu spousta lidí nerozumí. Green Deal je vlastně takový rudý hadr na býka, kterým se často mává, ale nikdo moc neví, co to znamená. Výsledek, ke kterému naši účastníci došli, je Green Dealu vlastně docela podobný. Myslím si, že ta nejdůležitější věc, na kterou tam lidé přišli, bylo uvědomění, že se s tématem globálního oteplování nese také pocit viny. Ukázalo se, že to lidem není příjemné a že abychom byli akceschopní, tak vinu cítit nemůžeme. Protože když se cítíme vinni, jsme uzavření do sebe a nechceme spolupracovat, paralyzuje nás to.

Další „o nás bez nás“?

Dalším zajímavým zjištěním byla dle mého názoru důležitost slov. Účastníci dali jasně najevo, že jim není příjemné, když na ně někdo ve spojitosti s klimatickou změnou tlačí, že něco „mají“, nebo dokonce „musí“ udělat. Ve společném prohlášení tak místo věty, že s klimatickou změnou „musíme“ něco udělat, uvedli: „Pojďme s tím něco udělat.“ Jsou slova opravdu tak důležitá?
Já si myslím, že slova rámují motivaci a přístup. Náš svět se skládá ze slov a ta jsou hrozně důležitá. Ačkoli to tedy bylo slovíčkaření, tak i ve slovech je ukrytý princip celé té motivace. Když vám někdo řekne, že něco „musíte“, nechce se vám. Ale když někdo řekne „pojďme“, je to mnohem svobodnější a radostnější rozhodnutí.

Je to podle vás vzkaz politické reprezentaci, nebo i odborníkům, jak by měli podobná témata směrem k veřejnosti komunikovat?
Ano. A myslím si, že to souvisí s velkou kritikou, která během experimentu na adresu Green Dealu zazněla – je úplně oprávněná a tvrdí, že byl Green Deal špatně komunikovaný. Že se o něm mluvilo jako o úřednickém nařízení, které má tisíce paragrafů a vět, kterým nikdo nerozumí. Myslím si, že na to jsou lidé alergičtí, protože to nevnímají jako něco, co je jejich. Je to něco, co si někdo vymyslel o nich bez nich, a teď se to implementuje násilím. Účastníci také říkali, že kdyby bylo na nich, snažili by se to představit lidským způsobem a že by do toho rozhodnutí chtěli zahrnout i ostatní. To je také důležitá zpětná vazba.

Zaujalo mě to „o nich bez nich“. Green Deal ale přece vzešel z Evropské unie a její fungování zásadně ovlivňujeme i my – volbami do Evropského parlamentu. Je to tedy i na nás, jak Green Deal vypadá.
To určitě, tam ale narážíme na problém zastupitelské demokracie, která počítá s tím, že si zvolíme své zástupce, ti za nás rozhodnou a my už na těch rozhodnutích nijak aktivně neparticipujeme – a vlastně jim ani nerozumíme. Proto se v zahraničí vyvíjí formát, kterému se říká občanské shromáždění. Desítky až stovky lidí zahrnuje do několikaměsíčního procesu, kdy se lidé každý víkend scházejí a mají za úkol rozhodnout o nějakém tématu. Ukazuje se, že když se sejdou různorodí lidé, dostanou čas, prostor a informace, tak z nich po několika měsících intenzivní facilitační práce vypadne velmi poučené a někdy i odvážné rozhodnutí. Je to nový druh demokratického nástroje, u kterého si lidé mohou na to rozhodnutí sami sáhnout a zjistí, že to není lehké. Všichni nadávají na politiky, ale když si to potom mají sami zkusit, zjistí, že to není tak jednoduché, jak si mysleli. Je to nová cesta, která rozvíjí náš vějíř různých demokratických institutů a nástrojů. A za mě je to nástroj velmi důležitý.

Režisér Jan Látal a platforma CzeXperiment

Jan Látal (* 25. srpna 1980 v Praze) je český dokumentární režisér, kameraman a scenárista. V současnosti působí na platformě CzeXperiment, která zpracovává sociální experimenty do audiovizuální tvorby, a to zejména na YouTube. Cílem projektu je ukázat divákům „sondu do duše českého národa“. CzeXperiment má na kontě nespočet experimentů, které prověřují mimo jiné to, jak by se Češi zachovali v konkrétních situacích.

Vraťme se teď ještě k vašemu filmu. Účastníci nakonec, i přes rozdílné názory, došli ke shodě. Čemu to přikládáte? Nemohla svou roli sehrát i skutečnost, že je natáčely kamery?
Určitě to tím také bylo a je to v pořádku. Myslím si, že motivace byla nevypadat jako pitomec, ukázat, že jsem schopen se domluvit. Když se účastníci dohodli, zasadili společně strom, takže i to mohlo fungovat jako jistá motivace – lidé cítili, že když se to povede, přijde odměna. Ale to jsou všechno věci, které by se do správných diskusí měly zařadit.

Na mě celý film působil primárně jako výzva k nějaké celospolečenské diskuzi. Green Deal je poměrně silně polarizujícím tématem, často u něj rozhodují emoce. Co můžeme dělat pro to, aby ta debata byla racionálnější?
No, asi bych zmínil to, co říká na konci filmu jeden z našich účastníků: „Nebojte se slyšet jiný názor. To nejhorší, co můžete udělat, je, že svůj názor změníte, anebo nezměníte. Ale když má někdo jiný názor, tak to neznamená, že je horší než vy, nebo že je to pitomec.“ Podle mě je důležité vnímat tu diskuzi s větším odstupem, to vždycky pomáhá. Důležité je také vedení, protože ve chvíli, kdy by se o Green Dealu měli dohodnout lidé v hospodě, aniž by je někdo vedl, je velká pravděpodobnost, že se jenom pohádají. Když je tam někdo, kdo tu diskuzi řídí a dává lidem hlas, debata vypadá úplně jinak.

V rámci vašeho experimentu se této role ujal facilitátor Martin Nawrath. Zaujalo mě, že pokaždé, když byl během debaty někdo v úzkých, on mu přišel na pomoc. Přijde mi, že když někdo ve veřejné diskuzi o Green Dealu vyjádří obavy, třeba z jeho ekonomických či sociálních dopadů, často není vyslyšen. Nechybí nám tedy ve veřejné diskuzi právě ten facilitátor, který by na obavy některých občanů poukazoval a říkal: „Ano, to je legitimní, pojďme se o tom bavit.“?
Ano, to je vlastně dobrá poznámka. Na sociálních sítích vidíme buď zastánce, nebo odpůrce, a většinou se jedni smějí druhým a druzí se smějí těm prvním. Ale bylo by super, kdyby tady byl někdo, kdo by se snažil ukazovat na oba tyto tábory a říkal by: „Pojďme si poslechnout ty i ty a buďme k jejich názoru všímaví.“ Druhým dechem mě teď napadá, že je to role, kterou jsme tímto filmem chtěli zastávat my. Ten film může být takovým facilitátorem té diskuze, protože skrz něj lidé zjistí, že to téma nemá jenom jednu, nebo jenom druhou stranu, ale že má obě.

Chybí někdo, kdo by spojoval

Takže souhlasíte, že nám chybí facilitátor?
My se o to snažíme. Ale ve společnosti jako takové obecně chybí nějaký hlas, který by lidi spojoval a nerozděloval – na tom rozdělení totiž vždycky nachytáte silnější vítr do plachet, protože z něj vznikají silné emoce. Takže ano, chybí někdo, kdo by spojoval. Myslím si, že by tuto funkci měl mít prezident, ale jinak v politice nevidím nikoho, kdo by takovou funkci měl.

Vaše zmiňovaná série se jmenuje „Lidové sněmy“. Chtěli jste ukázkou tohoto principu nástroj lidových shromáždění podpořit? Měli bychom něco podobného v Česku zavést?
Já si myslím, že určitě. Už několik let probíhají velké snahy, aby se uspořádalo velké občanské shromáždění. Důležité je, aby lidé měli záruku, že když něco schválí, tak se to taky stane. Vláda se tak musí shodnout na tom, že když něco takového vznikne a když se tam o něčem rozhodne, vláda to bude respektovat. Pro všechny strany je to velký závazek, proto je tak těžké to udělat, a proto to tak dlouho trvá. Ale myslím si, že by bylo skvělé, kdybychom takovýto nástroj měli.

Dá se ale předpokládat, že bychom se na některých polarizujících tématech, jako je třeba právě Green Deal, jako společnost shodli? A i když ano, zaručuje nám to, že ta řešení, ke kterým dojdeme, budou efektivní a budou fungovat?
V případě našeho experimentu šlo jen o jednodenní ochutnávku tohoto principu, to vážně nejde rozlousknout za jeden den. My ale věříme, že když lidé mají informace a fakta, tak skrze ně mohou dojít k tomu poučenému rozhodnutí. Je to takový trojlístek – lidé dostanou informace, kterým důvěřují, je vyslyšen jejich názor, nejsou potlačováni ani zesměšňováni, a nakonec na základě té skupiny třeba i poupraví své vlastní přesvědčení. Je potřeba, aby byli lidé ochotní prozkoumat i názor protistrany, třeba na něm něco uznat a nějak se hýbnout.

VIDEO: Podívejte se na celý film ve videu níže:

Omlouvám se, že se vracím k těm poučeným rozhodnutím. Napadlo mě ale, jestli toto sousloví nemůže na část společnosti působit jako pověstný rudý hadr na býka. Nepůsobí to trochu paternalisticky?
Ano, určitě. Já to říkám, protože jsem nenašel žádné jiné slovní spojení. Ale možná by se něco mělo najít, možná že existuje ekvivalent, který bude daleko přiléhavější.

V rámci lidových sněmů už jste natočili tři filmy: o Green Dealu, o školství a o podpoře Ukrajiny. Co z toho vám jako režisérovi přišlo nejzajímavější či nejdůležitější?
Mě osobně se nejvíce dotýkala Ukrajina. Je to velké téma války, strachu z války, a je to blízko, nějak se nás to dotýká. Hodně se mě dotýká i školství, protože mám dvě malé děti, i ten Green Deal. Ale Ukrajina byla nejsilnější.

Co si z podobných setkání, jako je to, které jsme viděli ve vašem filmu, může vzít veřejnost nebo i naše demokracie?
Myslím si, že je důležité slyšet tu facilitovanou debatu. Dát prostor názoru protistrany, nevysmívat se mu, vyslechnout si ho a zjistit, odkud pramení. Často totiž pramení z emocí. Ve filmu o Ukrajině jsme měli paní, která byla hodně ostře proti podpoře Ukrajiny, a pak se ukázalo, že za tím stojí její strach z války. V této emoci se vlastně všichni účastníci sešli a mohli na tom začít stavět.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Příživnictví i pobuřování. Havel seděl pět let, zneužívané paragrafy trefně glosoval