Habsburky si Češi zvolili za krále v říjnu 1526, ze slibů a dohod toho moc nezbylo
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Bitva u Moháče změnila osud českého trůnu.
V říjnu 1526 stavové vybírali z několika kandidátů.
Proč šlechta váhala nad volbou Ferdinanda I.?
Sliby panovníka vzaly za své už po pár měsících.
Neslavná bitva u Moháče, v níž 29. srpna 1526 nejmocnější sultán Osmanské říše Sulejman I. porazil vojsko českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, měla na české země zásadní dopad. Teprve dvacetiletý Jagellonec při ústupu z bitvy v bažinách poblíž Dunaje utonul, aniž po sobě zanechal potomka. České stavy stály před zásadní otázkou, koho zvolit novým českým králem.
Nebylo nač čekat. Osmanská armáda bez většího odporu táhla Uhrami k Budínu a Pešti, kde uherské stavy tlačily na uprázdněný trůn Jana Zápolského, staršího bratra uherského vojevůdce Jiřího Zápolského. Ten byl mezi téměř 16 000 muži, kteří zahynuli u Moháče.
Čekání na krále
Už 8. října 1526, tedy 40 dnů po tragické bitvě, se v Praze na zemském sněmu sešli zástupci českých stavů, aby vybrali nového krále. Uchazečů bylo několik. Stejně jako v roce 1458, kdy byl na trůn zvolen coby zástupce šlechty Jiří z Poděbrad, se i tentokrát spekulovalo o jménech hned několika českých velmožů. Mělo jít o vnuky krále Jiřího, knížata Fridricha Lehnického a Karla Minsterberského, ve hře ale byli i nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu nebo nejvyšší hofmistr Vojtěch z Pernštejna.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: U Moháče porazil českého krále a málem dobyl Vídeň. Když Sulejman I. zemřel, Evropa si oddechla
Mezi možnými „zahraničními“ kandidáty bychom pak našli saského kurfiřta Jana a jeho syna Jana Fridricha, dále Jáchyma Braniborského, a dokonce francouzského krále Františka I. z dynastie Valois. Reálnou šanci získat český trůn ale měly nakonec jen tři strany – bavorská (vévodové Ludvík a Vilém), polská (král Zikmund I. Starý) a habsburská (Ferdinand I.).
Poláci a Bavoři mimo hru
Jako první ze hry vypadl polský král Zikmund. Přestože byl strýcem Ludvíka Jagellonského, ohlásil kandidaturu až po delším váhání a jeho dopis s přihláškou dorazil do Prahy pozdě. Výběr se tak zúžil na Bavory a Habsburky.
Bavorská strana nechtěla nic ponechat náhodě a vsadila na peníze, když nabídla štědré příspěvky do zadlužené královské pokladny. Znělo to lákavě, koneckonců největšími věřiteli českého království byli právě šlechtici shromáždění k volbě nového krále. Když ale vyšlo najevo, že Bavoři zároveň volitele mohutně upláceli, jejich kredit silně poklesl.
Čtěte také
S tím, jak ubíhal jeden říjnový den za druhým, bylo stále patrnější, že největší šanci na zvolení má Ferdinand I. Habsburský. Nebylo to zas tak velké překvapení – Ferdinand měl za manželku sestru Ludvíka Jagellonského Annu (ano, tu, po níž je pojmenován letohrádek Belveder u Pražského hradu), jejíž nárok na trůn i bez volby uznali zástupci takzvaných vedlejších zemí Koruny české, tedy Slezska, Moravy a Horní i Dolní Lužice. Rozhodující slovo ale stále měl zemský sněm v Praze, kde zasedali i Ferdinandovi odpůrci. Na preferovaném kandidátovi jim vadilo hned několik skutečností.
Bigotní katolík ze Španělska
Ferdinand I. se narodil 10. března 1503 na zámku nedaleko Madridu jako druhorozený syn kastilského spolukrále a burgundského vévody Filipa I. Sličného a kastilské královny Johany Šílené, u níž se postupně natolik rozvinula duševní choroba, že musela být izolována v klášteře. Ferdinand strávil dětství ve Španělsku, kde byl vychováván v přísném katolicismu. Už v roce 1521 ve svých 18 letech ale dorazil do Vídně, aby se ujal dědictví po svém dědovi, Maxmiliánu I. Habsburském.
Právě až bigotní katolicismus byl v očích části české šlechty hlavním Ferdinandovým handicapem, protože Čechy byly v té době výrazně protestantské. Nehledě na jeho cizí původ panovaly obavy i z autoritářského prostředí, v němž mladý Habsburk vyrůstal. Jeho stoupenci naopak namítali, že díky zázemí mocného rodu Ferdinand dokáže oddlužit královskou pokladnu a postavit se Osmanům.
Tvrdá ruka nového krále
Pozitiva nakonec převážila a 23. října 1526 stavové zvolili českým králem právě Ferdinanda I. Habsburského. Nebylo to úplně zadarmo – nový král musel v takzvané volební kapitulaci mimo jiné potvrdit platnost zemských svobod a privilegií.
Ohledy na přání českých stavů zvyklých na značnou míru nezávislosti ale netrvaly dlouho. Za své vzaly nejpozději 1. ledna 1527, když Ferdinand novým dvorským řádem podřídil zemské vlády a úřady dvorským úřadům nově zřízeným ve Vídni. Po své korunovaci v únoru 1527 pak soustředil majetek a finance českého krále do České komory, na kterou už nemohli příslušníci stavů dohlížet.
Čtěte také
Ani po finanční stránce se českým stavům volba Habsburka nevyplatila. Místo aby peníze proudily z jeho držav nebo od jeho bratra, který jako král Karel V. vládl Španělsku v době zámořských plaveb a drancování zlata a stříbra v dolech Nového světa, požadoval Ferdinand I. financování vojenských výprav proti Osmanům nebo jeho uherskému protikandidátovi Janu Zápolskému po příslušnících českých stavů.
Obavy Ferdinandových odpůrců se beze zbytku naplnily, i pokud šlo o víru. Třicet let po svém zvolení pozval v roce 1556 do Českého království členy Tovaryšstva Ježíšova, které známe jako jezuity, s jasným záměrem posílit rekatolizaci země. Byl to začátek konce období náboženské tolerance.
Čtyři století vlády
Jako první panovník z dlouhé linie Habsburků na českém trůnu vládl Ferdinand I. 38 let (1526–1564). Se svou ženou Annou Jagellonskou měl patnáct dětí, včetně následníka trůnu Maxmiliána II., otce Rudolfa II.
Téměř 400letou vládu habsburského rodu nad českými zeměmi ukončila až první světová válka. Poslední Habsburk Karel I. byl 14. listopadu 1918 sesazen nově vzniklým Revolučním národním shromážděním v Praze, svého nároku na český trůn se ale až do své smrti 1. dubna 1922 nevzdal.
MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT: Pět důvodů, proč je neporazitelný Jan Žižka českým Napoleonem
