U Moháče porazil českého krále a málem dobyl Vídeň. Když Sulejman I. zemřel, Evropa si oddechla
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Sulejman I. vládl Osmanské říši dlouhých 46 let.
Bitva u Moháče změnila mapu střední Evropy.
Sultán ovládl Středomoří díky pirátské flotile.
Kde přesně skončilo srdce obávaného panovníka?
Nejmocnější sultán Osmanské říše Sulejman I. vládl dlouhých 46 let. V krvavé bitvě u Moháče 29. srpna 1526 na hlavu porazil českého, uherského a chorvatského krále Ludvíka Jagellonského, který v osudné bitvě zahynul. Obléhal ale i Vídeň nebo Maltu, vyhnal křižáky z Rhodu a obsadil Bělehrad a Bagdád. Z vůdce berberských pirátů Hizira Barbarossy udělal velitele svého loďstva a společně s jeho korzáry terorizoval Středomoří.
Být sousedem Osmanské říše nebylo na počátku 16. století rozhodně snadné. Osmané, kteří ještě před rokem 1300 byli jen jedním z turkotatarských kočovných kmenů centrální Anatolie, se o 150 let později zmocnili Konstantinopole a pronikali do Srbska, Uher a Sedmihradska, kde jim jako jeden z mála velitelů té doby – dokud v roce 1456 nezemřel na mor – úspěšně čelil sedmihradský vojevůdce Jan Hunyady.
ČTĚTE TAKÉ: Snětivý: Karel IV. byl největší osobností našich dějin. Z Prahy chtěl nový Řím.
Sulejmán I., zvaný Nádherný nebo také Zákonodárce, nastoupil na trůn v roce 1520 ve svých 26 letech jako desátý sultán stále silnější Osmanské říše. Byl básníkem, plynně hovořil pěti jazyky včetně latiny a francouzštiny, studoval historii, přírodní vědy, literaturu a filozofii. Byl to on, komu Turci téměř o 500 let později věnovali seriál Velkolepé století (Muhteşem Yüzyıl).
Vzdělaný Sulejman I. se ale nehodlal do historie zapsat jen milostnými verši nebo filozofickými disputacemi a hned v prvním roce své vlády s mohutnou armádou, čítající 250 tisíc mužů, dobyl Bělehrad. Významnou pevnost na Dunaji poté Osmané s krátkým přerušením ovládali téměř dvě století, než jim ji v roce 1717 vyrval geniální stratég Evžen Savojský.
Pád ostrova křižáků
Jeho dalším cílem bylo východní Středomoří. V roce 1522 Sulejmán I. Nádherný vytvořil mohutnou flotilu válečných lodí, které v červnu téhož roku opustily bezpečné vody Bosporu a vydaly se dobýt Rhodos. Ten byl Osmanům trnem v oku od chvíle, kdy se stal základnou řádu křesťanských rytířů, kteří si říkali johanité (dnes známí jako Řád maltézských rytířů).
Rytířů bylo jen 500 a spolu s 1 500 místními řeckými žoldnéři se s Osmany nemohli měřit. Po téměř šesti měsících obléhání došly obráncům zásoby jídla a munice, a neměli jinou možnost než se vzdát.
Vítězní Osmané rytířům zaručili bezpečný odchod z ostrova. Ti se tak na Nový rok v plné zbroji za doprovodu vlajek a bubnů vydali na pochod z města do přístavu, kde spolu s tisícovkami obyvatel Rhodu nastoupili na lodě poskytnuté sultánem a odpluli do exilu.
Bažiny u Moháče
Své první skutečně významné bitvy se Sulejman I. dočkal v roce 1526, kdy v čele 55 tisíc vojáků včetně obávaných janičářů táhl do srdce Uherska a mířil do střední Evropy. Asi šest kilometrů jižně od uherského města Moháč se osmanskému vojsku blízko vydatnými dešti rozvodněného meandru Dunaje postavil český a uherský král Ludvík Jagellonský.
Čtěte také
Křesťanské vojsko bylo o polovinu slabší, disponovalo ale obrněnou jízdou, největší silou končícího středověku. Výzvy adresované v předchozích měsících Ludvíkem Jagellonským evropským dvorům vyslyšeli nemnozí. Z 25 tisíc křesťanských bojovníků, kteří se 29. srpna 1526 v promáčeném terénu šikovali proti osmanské armádě, drtivá většina pocházela z Uher.
Přesto se za 25 tisíc zlatých dukátů zaslaných papežem podařilo českému králi najmout 1 300 moravských žoldnéřů a dorazila i papežská pěchota. Do bitvy se chystalo také 1 500 polských jezdců a žoldnéři ze Španělska, Itálie, Německa a Chorvatska. Proti nim kromě asi 10 tisíc příslušníků nepravidelné jízdy stála především elitní janičářská pěchota rekrutovaná z křesťanského obyvatelstva Osmanské říše, tvořící první stálé profesionální vojsko Evropy.
Tříhodinový boj
Bitva začala až odpoledne, když se jako první dala do práce uherská děla. Jejich úkolem bylo narušit sevřené šiky osmanské pěchoty pomalu sestupující z mírného návrší na jižní straně bojiště. Díky vyvýšenině získal Sulejman I. dokonalý přehled o uherském vojsku a rozhodl se na rovině pod ní vybudovat opevněné ležení chráněné děly vzájemně pospojovanými řetězy.
Jeho trumfem byla jízda v počtu asi 10 tisíc mužů, kterou už ráno vyslal, aby velkým obloukem objela pravé křídlo křesťanské bitevní linie. Tito jezdci se objevili na scéně ve chvíli, kdy se pravé křídlo vysunulo proti osmanským jednotkám. V nastalém boji se uherské oddíly vzájemně pomíchaly a jízda se vzdálila pěchotě. Uherští velitelé vrhali do bitvy další a další jednotky včetně posledních jízdních záloh, ale marně.
Za necelé tři hodiny bylo po všem a uherská armáda prchala ve zmatku na sever. Osmané ji nepronásledovali, sami utrpěli značné ztráty. O krutosti střetu svědčí fakt, že na obou stranách padlo shodně kolem 16 tisíc mužů, z nichž mnozí se utopili ve zdánlivě nekonečných bažinách Dunajské nížiny. Byl mezi nimi i král Ludvík Jagellonský, který bojoval se svou družinou v řadách těžké jízdy.
Přes Budu a Pešť k Vídni
Smrt Ludvíka Jagellonského na bojišti měla dalekosáhlé následky pro české království i pro Uhry. V Čechách na uprázdněný trůn nastoupil rakouský arcivévoda Ferdinand I. Habsburský, čímž se Habsburkové na mnoho století stali nejen českými vládci, ale také hlavními hráči evropské politiky. Kromě krále v bitvě padlo i množství šlechticů včetně nejvlivnějšího uherského magnáta Jana Zápolského nebo zakladatele Jáchymova Štěpána Šlika z Holíče a Pasounu.
Čtěte také
Sulejmanova armáda poté obsadila velkou část Uherska včetně Budína a Pešti, a v roce 1529 jejích 140 tisíc mužů obklíčilo Vídeň. Tu bránilo kolem 17 tisíc německých, českých a španělských žoldnéřů natolik efektivně, že se Sulejmanův velkovezír Ibrahim Paša po půl roce rozhodl ustoupit.
Tlak na Habsburky tím ale nepolevil. V následujících desetiletích Sulejman I. vybojoval několik dalších vítězných bitev, upevnil svou moc ve středním Podunají a nakonec získal i Sedmihradsko.
Flotila korzárů
Sulejmanovy armády postupovaly i na protilehlé straně Osmanské říše, v Asii a na Blízkém východě. Jejich kořistí se stala Mezopotámie včetně Bagdádu i Arabský poloostrov.
Středozemní moře se stále více stávalo mořem osmanským. Sulejman věděl, že jeho říše potřebuje silné námořnictvo, a to zase schopného velitele, který dokáže vést flotilu k vítězství. Proto se obrátil na jednoho z nejslavnějších mužů, kteří kdy křižovali Středomoří – na Hizira Barbarossu, mladšího z dvojice legendárních pirátských bratrů.
Berberští korzáři ze severní Afriky terorizovali pobřeží Španělska a Itálie neustálými nájezdy na města a vesnice, obsazováním lodí, drancováním ostrovů a psychologickým zastrašováním obyvatel křesťanského Středomoří. Byli početní, rychlí a na moři se výborně orientovali.
Flotily berberských korzárů, mezi nimiž vynikali bratři Oruč a Hizir Barbarossové, měly na své straně džihádisty z řad Maurů, kteří osídlili přístavy na pobřeží severní Afriky. Byli to uprchlíci, kteří se po pádu Granady v roce 1492 stali oběťmi etnických čistek s cílem vyhnat muslimy ze Španělska. V jejich podání byl boj proti křesťanům mstou a svatou válkou zároveň.
Předchozí sultánové ze spolupráce s piráty, jako byl Barbarossa, dlouhodobě těžili, ale Sulejmanovo jmenování Hizira velkoadmirálem flotily v roce 1534 posunulo toto spojenectví na vyšší úroveň. Hizir připojil svých 200 galér k 220 lodím sultánského námořnictva a v čele nejmocnějšího loďstva, které kdy brázdilo zdejší vody, se vydal srazit křesťanskou Evropu na kolena. Na dalších 30 let se Osmané stali pány Středomoří, dokud jejich moc nepokořila v bitvě u Lepanta spojená křesťanská flotila.
Velké obléhání Malty
Skutečně déjà vu pak zažili křižáci vyhnaní z Rhodu, kteří se mezitím usadili na Maltě. Není běžně známo, že to byli vynikající námořníci, jejichž galéry opatřené černou plachtou se z bitev ve Středomoří málokdy vracely bez přinejmenším jedné dobyté a ukořistěné nepřátelské lodě.
Maltézští rytíři, jak si teď říkali, vždy počítali s možností dalšího Sulejmanova útoku a ostrov horečně opevňovali. Když se ale v květnu 1565 u Malty objevilo asi 140 osmanských galér s 35 tisíci muži na palubě, které vedl zkušený osmanský generál Mustafa Paša, nebyla opevnění zdaleka dokončena.
Čtěte také
Ostrov navíc bránilo jen kolem 550 řádových rytířů – včetně několika z Čech – a dalších 8 500 žoldnéřů, služebníků řádu a obyvatel Malty. Obraně velel zkušený 70letý velmistr řádu Jean Parisot de La Valette, který obratně využil chyb Mustafy Paši a dokázal proti zdrcující přesile odolávat až do září, kdy na Maltu dorazily ze Sicílie vyprošťovací síly v počtu 11 tisíc mužů.
V té době už ostrov aktivně bránilo jen kolem 800 obránců, zbytek byl pobit nebo vážně zraněn. Přesto se podařilo Osmany zaskočit a zahnat k lodím, takže po téměř čtyřech měsících obléhání ve zmatku ustoupili a odpluli.
Zemřel tak, jak žil
Bylo to poslední velké vojenské dobrodružství sultána Sulejmana I. Nádherného. O rok později se v uherském Szigetváru poblíž dnešních hranic s Chorvatskem účastnil bitvy s habsburským vojskem. Místní pevnost pod velením Nikoly Šubiče Zrinského bránila osmanským vojskům v postupu na Vídeň. Pevnost nakonec padla a obě strany zaznamenaly těžké ztráty. Mimo jiné v bitvě zahynuli oba nejvyšší velitelé – Zrinski v boji a sultán Sulejman 5. nebo 6. září 1566 z přirozených příčin.
Sulejman zemřel tak, jak žil – tedy během vojenského tažení. Jeho nabalzamované tělo bylo převezeno do Istanbulu a uloženo do hrobky na zahradě Sulejmanovy mešity. Jeho srdce a další vnitřnosti by ale v horkém počasí převoz nepřežily, proto byly pohřbeny na neznámém místě u Szigetváru. V roce 2015 maďarští archeologové oznámili, že na kopci nad městem objevili základy čtvercové budovy, která byla nejspíše tajnou sultánovou hrobkou.
Nejslavnější osmanský vládce Sulejman I. chtěl sjednotit Východ a Západ do jednoho velkolepého chalífátu s centrem v Istanbulu. I když se mu nepodařilo tuto vizi uskutečnit, rozprostírala se Osmanská říše v době sultánova skonu od Maďarska po Perský záliv a zabírala plochu kolem 2,25 milionu kilometrů čtverečních. Střední Evropa, jejíž mocenskou mapu svým vítězstvím v bitvě u Moháče pomohl zásadním způsobem proměnit, se už nemohla cítit bezpečně.
MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT: Pět důvodů, proč je neporazitelný Jan Žižka českým Napoleonem
