Pět důvodů, proč je neporazitelný Jan Žižka českým Napoleonem
Socha Jana Žižky na pražském Vítkově je třetí největší jezdeckou sochou na světě Zdroj: Profimedia.cz
Neprohrál jedinou bitvu a dokázal si poradit i s mnohem početnějším nepřítelem. Několikrát se ocitl v obklíčení, pokaždé se ale probojoval na svobodu. Jako lapka, žoldnéř nebo člen družiny krále Václava IV. se ale Jan Žižka neproslavil. Jeho chvíle vojenské slávy nastala v době, kdy mu bylo už 60 let. Tehdy se přidal k husitům a před 600 lety pro ně v bitvě na Vítkově ubránil Prahu.
„Kdyby měly velké národy srovnatelného vojevůdce a válečníka, jako byl Jan Žižka z Trocnova, věděl by o něm celý svět, jistě by zastínil krále Artuše či Robina Hooda a byl by srovnáván s Napoleonem,“ prohlásil v rozhovoru pro časopis Interview historik Petr Čornej, autor publikace Jan Žižka (Praha, 2019). Nabízíme několik důvodů, proč byl Žižka geniálním vojevůdcem.
Čtěte také
1. Tady se jim postavíme
Jan Žižka měl zřejmý cit pro význam terénu v bitvě – zvláště, když čelil početní převaze. Prokázal to již u Sudoměře 25. března 1420, kdy s neomylnou jistotou zavedl houf husitů doprostřed mokřin na hráz vypuštěného rybníka Škaredý. Obdobně si terénní výhodou pojistil šance na vítězství o několik měsíců později v bitvě na Vítkově 14. července 1420. Na ploché temeno Vítkova vedla totiž jediná sjízdná přístupová cesta od východu a křižáci museli v případě útoku jet právě tudy.
2. Mistr improvizace
Dlouhá léta lapkovské éry i pozdějšího vojenského života naučily Žižku nedržet se vojenských dogmat. „V jeho taktice najdeme téměř vždy moment improvizace uplatňované se zřetelem k daným podmínkám, především k terénu, ke komunikační síti, a k dostupnosti pevností, kam se mohl v případě nouze stáhnout,“ píše historik Petr Čornej, podle kterého byla schopnost improvizace získaná v předrevoluční době jednou z hlavních příčin, proč Žižka dokázal své nepřátele zaskočit a šokovat.
Čtěte také
3. Město rovná se problém
Žižka rád bojoval v otevřené krajině, kde se snažil najít si nějaký bod, o který se opře (rybník, kostel, tvrz). Nerad se bránil ve městech – hlavně kvůli nedostatečné loajalitě jejich obyvatel – a také města nebo hrady nerad zdlouhavě obléhal a raději na ně zaútočil přímo. „Ať samostatně či v kooperaci s jinými husitskými svazy dokázal Žižka generálním útokem dobýt menší města čítající kolem 1 000 obyvatel, například Prachatice, Chomutov či Jaroměř,“ připomíná Čornej. Větších měst, jako byl Hradec Králové, se zmocňoval vyjednáváním nebo lstí.
4. Vozová hradba i partyzánská válka
Jan Žižka vozovou hradbu nevynalezl, když to ale podmínky umožňovaly, tak ji v bitvě použil (například u Sudoměře). O využití bojových vozů k ochraně převážně pěšího vojska psal už v roce 1405 ve svém díle Belli Fortis česko-německý „inženýr“ Konrad Keyser a vozová hradba se za husitských válek poprvé úspěšně uplatnila v bitvě u Nekmíře v prosinci 1419, tedy několik měsíců před bitvou u Sudoměře. Sám Žižka ovšem na vozy rozhodně nespoléhal. „Zásluhou průpravy v soukromých bojových družinách dokonale zvládl partyzánské formy boje (přepady ze zálohy, rychlé improvizované přesuny, diverzní akce) a zdařile je uplatňoval po celý čas revolučního působení,“ uvádí historik Petr Čornej.
Čtěte také
5. Schopnost uniknout z pasti
Přestože se obvykle snažil vyhnout se pro něj nepříznivé konfrontaci, nepřátelům se Žižku několikrát podařilo zaskočit, pokaždé jim ale unikl. Nejznámějším případem je bitva na vrchu Vladař nedaleko Žlutic v listopadu 1421, kde jeho oddíl asi 1 500 pěších a kolem 400 jezdců obklíčily mnohem početnější jednotky plzeňského landfrýdu, tedy sdružení katolického panstva, nižší šlechty, duchovenstva a měst. Husité na vrcholu kopce postavili vozovou hradbu a po tři dny zdařile odráželi útoky. Když jim začaly docházet potraviny, naplánoval Žižka výpad, díky kterému se husité z obklíčení probili a stáhli se do Žatce.
Jan Žižka zemřel v roce 1424 a pokud by se tak nestalo, nejspíš by tehdy již slepý hejtman vedl husity dál. Před 70 lety byla na pražském Vítkově vztyčena jeho jezdecká socha od Bohumila Kafky, který na ní pracoval už za okupace. Se svými devíti metry na výšku a váhou 16,5 tuny jde o třetí největší jezdeckou sochu na světě.
