S OMODOU po památkách: Rodinná idylka bez velkého plánování u romantické ruiny Belveder

Výběr redakce


I cesta může být cíl. S tímto heslem jsme v pořadu Prima Česko vyrazili na další výpravu za poznáním. Tentokrát jsme se rozhodli vyrazit bez předchozích dohod a rezervací. Nasedli jsme proto s manželem a pětiletým synem do OMODY9 a vyrazili směr Kutná Hora, kde na nás čekala romantika u ruiny letohrádku Belveder.

Přiznáme se bez mučení, jednou z prvních vychytávek, které jsme po nasednutí do vozu vyzkoušeli, byly masáže. Ty umí jak sedadlo řidiče, tak i spolujezdce, stačí si zvolit jeden z pěti módů:

  • Jave

  • Catwalk

  • Cross

  • Relieve

  • Jump

My, kteří jsme v průběhu života plynule přešli z kočičího opatrovnictví do rodičovství, jsme si pochopitelně vybrali catwalk. V tu chvíli se auto rozdělilo na dvě pomyslné části — v přední se do ticha (velká přednost hybridu) ozývalo jen spokojené mručení, ze zadní se nesly nespokojené dotazy, proč že pořád není nic cítit. Holt, na některé věci je třeba si počkat (a odrůst z autosedačky s izofixem). 

Na staré dobré „rodičovské uplácení“ ale velmi dobře zafungovala panoramatická střecha. Skrz ni syn pozoroval oblohu, která se nám v den natáčení dokonale vybarvila. Je ovšem fér podotknout, že stížnosti vystřídala jedna z mnoha denních sérií „Jé, mami, tati, koukejte, co vidím!“ 

Mimochodem, díky vynálezci klimatizace, která i v parném dni udržela teplotu v autě tak akorát. Jak známo, cesty s dětmi se umí proměnit v pořádné dusno.

Hurá na Belveder!

V dobrém rozmaru z neplánovaného dobrodružství jsme začali řešit, jak se asi k Belvederu dojíždí. Jak známo, k ruinám obvykle asfaltové cesty nevedou. Nakonec jsme se rozhodli plně důvěřovat slovům Jakuba Kučmaše, sales operative manažera společnosti OMODA & JAECOO Czech Republic: „Dvacetipalcová litá kola jsou velkou výhodou a ani pohon 4x4 vás určitě nenechá ve štychu. Takže s OMODOU může vyrazit kamkoli, kam to dovoluje zákon, klidně i na polní cestu a nemusíte se přitom bát zhoršených podmínek, když sněží nebo prší.“

To nám nehrozilo a jak jsme záhy zjistili, starosti skutečně nebyly třeba. Cesta skončila na přírodním parkovišti, k Belvederu jsme museli pěšky. Nicméně vzhledem k původním odhadům překvapivě po asfaltce, která mírně stoupala a dopřávala nám příjemný rozhled na rozkvetlé louky a střechy vzdálených obcí. Kýč jak bič, řečeno současnou mluvou, ale kýč rozhodně vítaný a malebný.

Zhruba po půl kilometru jsme z asfaltu přešli na lesní cestu, která nám záhy odhalila, za čím jsme přijeli. Samotný Belveder. Z letohrádku po požáru v roce 1834 zbylo oprýskané obvodové zdivo, atmosféra starých časů a jakýsi závan tajemna. Ten určitě umocňuje i fakt, že lidí tu moc nepotkáte. Za dvě hodiny natáčení se tu kromě nás mihli tři turisté z Německa a jedna rodina. Jinak tu kromě nás zněl jen ptačí zpěv a šumění lesíka kolem. „Stromů je tu dnes hodně, v době stavby tu ale žádné nebyly. Původně se uvažovalo o jejich pokácení, ale tu zůstaly,“ vykládá nám později při natáčení pořadu Prima Česko místopředseda spolku Belveder Petr Portl. Ještě že tak! I v parnu je díky nim kolem bývalého letohrádku příjemný chládek. 

Letohrádek nechal na konci 17. století vystavět hrabě František Antonín Špork. Na svoji dobu to byla stavba mimořádně multifunkční, nacházela se v ní kaple sv. Jana Křtitele, poustevna pro mnichy i prostory pro panstvo a velkolepé hostiny. Zajímavostí je, že ačkoli byl dost zámožný, peníze, z nichž stavbu platil, vyhrál v kartách při lázeňském pobytu v Karlových Varech. 

Mezi stromy je navíc pro příchozí připravené posezení i několik poznávacích prvků pro děti — dřevěné sochy i tabule s obrázky zvířat a QR kódy, díky nimž o uvedených druzích zjistíte vše podstatné. Na rovinu ale přiznáváme, že to, co syna bavilo nejvíc, byla ruina samotná. Pobíháním mezi zdmi strávil většinu času a my s ním, protože v některých částech se výšková úroveň terénu dost liší a nechtěli jsme riskovat. V tomto případě je opatrnost na místě.

Staré časy ukryté v detailech

Ať už budete Belveder poznávat v jakémkoli tempu, všímejte si detailů na zdech. „Vidíte ty kousky?“ ukazuje nám Petr Portl pozůstatky omítky na stěnách směrem na jih. „V této části byla udělaná krápníková výzdoba, můžeme vidět zbytky krápníků a barev.“

Při vstupu ze západní strany nám zase ukazuje stopy po dávném schodišti. „Tady bývaly dřevěné patky, na nich dřevěný ochoz, z něhož se chodilo do jednotlivých místností. Celý objekt měl tři vchody, jediná neprůchozí byla kaple.“ 

Spolek pojmenovaný podle památky se ruiny ujal v roce 2010. „Rozhodli jsme se založit spolek s cílem zachránit stavbu. Ne, že bychom ji chtěli dát pod střechu nebo ji úplně obnovit, ale spíš jsme ji chtěli zachovat a zabránit tomu, aby se dál rozpadala. Tehdy byly všechny klenby polorozpadlé, některé visely na poslední cihle. Korunu stavby bylo tedy nutné přestavit, protože z ní vyrůstaly dvoumetrové stromy, byla prolezlá kořeny. Finance na opravu jsme získávali devět nebo deset let. Přispěl městys Suchdol, obce Miskovice a s dotací nám pomáhalo Ministerstvo kultury,“ vykládá Petr Portl.

A vyplatilo se. Snahu přivítali nejen památkáři, kteří zachránce bývalého letohrádku ocenili Zlatou cihlou za nejlépe provedenou záchranu památky, ale také filmaři. V roce 2023 tu hollywoodští tvůrci natáčeli film Ballerina s Keanu Reevesem coby Johnem Wickem. 

Je to místo, které má své kouzlo, ačkoli nejúchvatnější pohled na něj je z ptačí perspektivy. Právě na ten narazíte, pokud si název bývalého letohrádku zadáte do vyhledávače. Mimochodem, za návštěvu stojí i přilehlá rozhledna. Výhled z ní je parádní, ale korunu Belvederu z ní přes stromy neuvidíte. 

Nastal čas se s Belvederem rozloučit a vydat se zpět k OMODĚ na cestu domů. Ta byla příjemně tichá a umožnila nám zpracovat dojmy z návštěvy památky. Budou v nás ještě nějakou chvíli dozrávat. Stejně jako zážitek z cesty, na kterou nás vyvezlo více než 500 koní (přesněji kombinace 1.5 benzínového motoru a tří elektromotorů). „Je to kombinace spalovacího motoru a elektromotoru, plug-in hybrid, nicméně jeho obrovská výhoda je ta, že se nemusí nabíjet. Pokud dojde elektrický pohon, tak se elektromotor nabije ze spalovacího motoru, který funguje jako generátor. Což umožňuje mnohem delší dojezd, takže i když nenabíjíte, protože k tomu nemáte možnosti, jste schopni s vozem najet i přes 1000 kilometrů,“ uvádí Jakub Kučmaš.