Seriál Slunečná navazuje na tradici uměleckých děl, pod jejichž povrchem je mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Obsahuje totiž množství archetypálních postav a motivů, které tak dobře známe z další popkulturní tvorby. Nabízíme přehled archetypů podle psychologa Carla Junga, který pomáhá vysvětlit, proč je Slunečná divákům tak blízká.
Úspěšný seriál Slunečná sleduje příběh dvou sester, které jsou jako den a noc. S přibývajícím počtem dílů obě řeší jak vztahové trable, tak vzájemné rozpory týkající se plánů s jejich společným majetkem – až magickým statkem Slunečná. Že vám taková premisa zní trochu povědomě? Aby ne, seriál totiž zhusta využívá osvědčených archetypů, které nás nepřestávají fascinovat. O některých příběhových vzorcích jsme psali nedávno a nyní se blíže podíváme na to, jak archetypální leckteré postavy skutečně jsou.
Archetypy podle Junga
Co jsou vlastně archetypy? Podle Carla Gustava Junga, jedné z klíčových postav psychoanalýzy, se jedná o univerzální postavy, které vyvstávají z kolektivního nevědomí, které my všichni sdílíme. Tyto figury jsou středobodem mýtických příběhů, které už stovky let milujeme a toužíme vidět stále znovu a znovu – především proto, že jejich podstatě automaticky rozumíme a nemáme problém se na novou podobu osvědčeného příběhu rychle naladit. Jungovy archetypy v sobě navíc často obsahují až cosi biblického – postavy moudrých starců či temného ďábla mají s náboženskou tradicí, která pomáhala utvářet naši společnost, mnoho společného.
Počet archetypů je v zásadě neomezený, Jung ani jeho následovníci se nechtěli uzavírat novým poznatkům a aktualizacím konceptu. Několik archetypálních postav se však často opakuje a patří mezi nejpoužívanější napříč populární kulturou. Sám Jung byl fenoménem stříbrného plátna fascinován a teoretici umění byli zase na oplátku uchváceni možnostmi, jak propojit Jungovu svéráznou psychologii s audiovizuální tvorbou. Pojďme se podívat na několik klasických jungovských archetypů a jejich aktuálních vtělení v seriálu Slunečná.
Zdravý nebo tragický vývoj
Moudrý stařec a moudrá stařena: Funkční integrace rozličných součástí do jednoho systému vede k poznání a moudrosti. Právě tak lze charakterizovat starce a stařenu, často v umění zastupované v podobě čarodějů, průvodců, učitelů či vědem; rozdíl mezi mužem a ženou je v tomto ohledu malý, snad jen častější u těchto archetypálních žen je vztah se zemí (Matka příroda či všelijaké báby kořenářky), zatímco moudří starci jsou spíše duchovní vůdci.
Ve Slunečné tuto roli zastupuje samozřejmě hospodyně Alžběta, která dokáže nejen moudře poradit, ale i vytvořit teplo domova a díky svým léčitelským schopnostem naplňuje prototyp zemité šamanky dokonale. A zatímco sestry Popelkovy mají Alžbětu, Janek má sekretářku Hanu, jež mu obdobně supluje mateřskou figuru.
Tyto zmoudřelé a ušlechtilé variace mužské a ženské energie mají samozřejmě i své protiklady – stárnoucí muže a ženy, u nichž integrace temnějších částí osobnosti neproběhla zdravě a zanechala na duši až příliš velké šrámy. Proto můžeme sledovat třeba zlé pohádkové panovníky či nepříjemné macechy. Ti všichni závidí mladé generaci potenciál k růstu, který už pro ně není dostupný, a tak zahořklost a závist vedou k házení klacků pod nohy.
Ve Slunečné můžeme takto nešťastný příklad stárnutí vidět v profesoru Kohoutovi, který se kvůli tragédii v minulosti dostal z alkoholu a nedokázal se už vrátit do normálního života. Odlehčený tón seriálu samozřejmě dokáže jeho tragický úděl umenšit, jeho rezignace na život však příliš kladným příkladem není. Obdobně můžeme cílevědomou Lídu považovat za postavu, které jedna vlastnost přerostla přes hlavu a stala se nebezpečně určující pro celou její osobnost. A to nekončívá dobře. Jako další zpodobnění zlé stařeny můžeme chápat Plesníkovou, bývalou tchyni Toma, babičku jeho synů Vojty a Matěje, které se snaží stůj co stůj získat pro sebe a odstřihnout od Toma. Neváhá na něj přitom poštvat sociálku, v čemž je patrný úmysl poškodit Toma, a to bez ohledu na možné dopady na děti.
Hrdinové a jejich problémy
Dostáváme se k snad nejdůležitějšímu a nejčastěji zmiňovanému archetypu – hrdinovi. Jedná se o postavu, která se dokáže postavit zlu a díky odvaze, upřímnosti a vnitřní síle jej překonat. Naprostá většina uměleckých děl má hrdinu, s nímž se čtenář či divák může ztotožnit. Už od dob antické mytologie a hrdinného Hérakla známe podobné figury z kulturní tvorby celého světa. Hrdinova cesta v nás vyvolává jak napětí, tak sympatie, a právě sledování jeho útrap (a samozřejmě i toho, jak je dokáže překonat) nás v příbězích zajímá nejvíce.
V případě Slunečné se nemůže jednat o nikoho jiného nežli Týnu Popelkovou, která není jen hlavní postavou seriálu, nýbrž i moderní hrdinkou v pravém slova smyslu – je odvážná a ve svém boji za zachování statku i zjevně idealistická. Zároveň svými vztahovými patáliemi umožňuje divákům, aby se s ní ztotožnili a sledovali její proměnu a posun v příběhu.
Podvodník či také klaun je postava, která se vzpírá konvencím a vyžívá se v porušování pravidel. Můžeme si ho představit třeba jako Lokiho ze severské mytologie (a samozřejmě komiksového světa kolem Avengers), který na jednu stranu přidělává problémy všem kolem sebe, zároveň však také dává události do pohybu.
Z podobného ranku je i archetyp stínu, který zastupuje něco neznámého, neuchopeného. Obvykle (přestože ne výhradně) se jedná o potlačené složky naší osobnosti, které nejsou našemu vědomí přístupné. To samozřejmě může vést k řadě problémů, především souvisejících s iracionální či pudovou podstatou leckterého lidského chování. Člověk si podle Junga musí přiznat, že v sobě tuto složku má, a ta že nějak ovlivňuje jeho život; jedná se o první krok k budování vnitřní integrity. V umění nemusí jít jen o negativní vlastnost nějaké postavy, s nimiž je potřeba se vypořádat, nýbrž tento princip může být sám vtělen do nějakého charakteru – ten následně představuje nebezpečnou výzvu pro hlavního hrdinu. Stín nemusí potkat v podobě jednoznačného zla, nýbrž na sebe může brát i rozličné podoby a přetvařovat se.
A to je právě případ Sylvy, sestry hrdinné Týny. Je totiž jejím protikladem a ztělesňuje řadu vlastností, vůči nimž se Týna vymezuje – třeba materialismus a sobectví. Sylva vyznává zcela jiné hodnoty než její sestra, přitom obě vyrostly ve stejných poměrech. Jako by se tedy jednalo o jednoho člověka, v němž jsou zastoupeny jak kladné, tak problematické vlastnosti. Obdobnou paralelou je vztah Janka a Romana, společníků ve firmě a bratranců, kteří si pod povrchem nemohou být vzdálenější. Přitom právě integrace všech těchto částí do jednoho celku je klíčová nejen v uměleckých dílech, nýbrž i Jungově teorii.
Jednota jako cíl
Self nebo také bytostné Já označuje v Jungově systému psychickou celost, jakýsi souhrn toho, co jsme skutečně zač. Zatímco vědomé Já si všímá pouze toho, co se dostane do vědomí (tedy toho, co si dokáže „uvědomit“), bytostné Já zahrnuje i nevědomí čili nepřístupné části osobnosti. Dále anima a animus jsou ženský a mužský pól, které se vzájemně doplňují a potřebují. Právě skrze nalezení vlastního protipólu může dojít ke vzniku Self, psychické jednoty. Nejde přitom zdaleka pouze o hledání sexuálního partnera a vytvoření páru, nýbrž zásadní je integrace typických vlastností – muž musí přijmout ženskou stránku sebe sama a naopak.
Úspěšnou integraci genderově opačného pólu vidíme právě u zmíněné Týny, která rozhodně nenaplňuje stereotyp křehké dívky. Dokáže se chopit standardně mužských prací, jež je na statku potřeba zastat, zároveň však nepřichází ani o svou ženskost. Ve vztahové sféře se Štěpánem a Jankem zjišťuje, jaké vlastnosti od svého protějšku chce a jaké naopak nikoli; i proto je vzrušující sledovat postupný vývoj právě této postavy.
Žádný výčet archetypů nebude konečný a uchopení archetypálních konceptů podle Carla Junga samozřejmě není jediným způsobem, jak se na tyto fascinující prvky prorůstající celou naší mytologií a naratologií dívat. Pište do komentářů své názory na to, co mohou jednotlivé postavy v seriálu Slunečná skutečně zastupovat; fantazii se meze rozhodně nekladou.
