Tělo zetlí, památka přetrvá věky. Před 110 lety se Češi loučili s Františkem Josefem I.

Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst

  • Císař František Josef I. zemřel před 110 lety, 21. listopadu 1916. Vládl 67 let a bylo mu 86 let.

  • Když zesnul, nekrolog v deníku Právo lidu konstatoval, že prožil feudalismus, kapitalismus i socialismus.

  • Poslední slova panovníka zněla: Ano, je to dobré.

  • Válka z let 1914 až 1918 si vyžádala až 300 tisíc obětí z českých zemí.

Více

Za burácející bouře padl kormidelník, který přes 60 let pevnou rukou vedl koráb. I tato slova zazněla v nekrologu deníku Právo lidu, když v úterý 21. listopadu 1916 ve 21 hodin a 5 minut zemřel císař František Josef I. A něco na tom bylo, neboť tento panovník je v našich zeměpisných šířkách dodnes vnímán převážně pozitivně. Smrt monarchy, jenž seděl na trůnu od roku 1848, zasáhla před 110 lety na 53 milionů obyvatel Rakouska-Uherska žijících na ploše 676 615 kilometrů čtverečních. Od Terstu až po dnešní Lvov.

„Miliony a miliony věrného lidu sklánějí se v teskném bolu, roní hořké slzy a lkajíce žehnají slavné, zářící, věčné památce vznešeného, šlechetného, velkého vladaře,“ napsaly pražské Národní listy ve středu 22. listopadu 1916. Deník Národní strany svobodomyslné čili mladočechů, přičemž vůdce této strany Karel Kramář v listopadu 1916 pobýval ve vězení a čekal na vykonání trestu smrti. Za údajnou velezradu a vyzvědačství.

Úplně nejlepším panovníkem tedy František Josef I. nebyl, což uznal i jeho nástupce a prasynovec Karel I., když Kramářovi i dalším zavřeným českým politikům v létě roku 1917 udělil amnestii.

DÁLE ČTĚTE: Habsburky si Češi zvolili za krále v říjnu 1526, ze slibů a dohod toho moc nezbylo

Katolický deník Čech to vzal za jiný konec provazu než Národní listy. První nekrolog v těchto novinách nebyl až tolik zaměřen na miliony truchlících obyvatel monarchie, jako spíše na věčnou památku zesnulého vladaře. A na jeho nebeskou slávu. „Je sice pravda, že tělesné pozůstatky císaře a krále sklesnou do podzemní hrobky u Otců Kapucínů a že během let zetlí i zde všecko lidské, avšak památka jeho panování překoná věky.“

Jisté je, že v našich zeměpisných šířkách se na císaře Františka Josefa I. díváme mnohem laskavěji než třeba na Adolfa Hitlera nebo Klementa Gottwalda. „Ačkoli z rodu habsburského mnoho bylo panovníků výtečných, tož císař František Josef v mnohém ohledě převýšil všecky. Proto též památka jeho přetrvá věky,“ pokračoval nekrolog v konzervativním katolickém deníku Čech.

František Josef I. ale například notně přispěl k vypuknutí první světové války, když v reakci na atentát na následníka trůnu v Sarajevu vypověděl válku Srbsku, načež se lokální konflikt začal měnit ve světový. V letech 1914 až 1918 muselo rakousko-uherskou uniformu obléknout devět milionů vojáků z celé monarchie, z nichž se přibližně 1,1 milionu nevrátilo. Počet mužů mobilizovaných ze zemí Koruny české do císařské armády bývá odhadován na 1,4 milionu, přičemž padnout jich mělo nejméně 140 tisíc, některé statistiky uvádějí až 300 tisíc obětí.

Císař průkopníkem socialismu

I císař zahynul během první světové války, byť smrtí přirozenou. „Za burácející bouře padl kormidelník, který přes šedesát let pevnou rukou vedl koráb přes všechna úskalí a nebezpečí,“ uvedl v prvním nekrologu z 22. listopadu 1916 sociálnědemokratický deník Právo lidu. V jiné části nekrologu pak sociální demokraté děkovali panovníkovi za jeho práci pro zlepšení životních podmínek dělníků, a vlastně ho obrazně zařadili i k průkopníkům socialismu: „Málokomu ze smrtelníků pro krátký věk lidského života bylo popřáno, býti současníkem, svědkem, a účastníkem tak ohromných tří epoch, jaké vyjádřeny jsou slovy: feudalismus, kapitalismus, socialismus!“

Cenzuře to nevadilo. Snad i proto, že deník Právo lidu v nekrologu zdůraznil: „Demokracie za vlády císaře Františka Josefa razila si v Rakousku neoblomně cestu kupředu.“ A slovo „d e m o k r a c i e“ bylo vysázeno výrazným, takzvaným „prostrkaným“ písmem, tedy s mezerami mezi písmeny. A tento císař svoji monarchii skutečně již v roce 1907 dovedl až ke svobodným parlamentním volbám.

„Politické organizace českého dělnictva dožily se ohromného rozmachu. Československá sociální demokracie stala se za panování císaře Františka Josefa nejsilnější politickou stranou českou,“ zdůraznil socialistický list v nekrologu za Františka Josefa.

Vstával již o půl čtvrté

Co vlastně předcházelo císařově smrti? Na počátku listopadu 1916 zatím nic nenasvědčovalo tomu, že se 86letý císař František Josef I. nedožije konce měsíce. Mocnář totiž denně vstával před čtvrtou hodinou a někdy již v sedm ráno uděloval první audience. Stále bystře uvažoval a s návštěvami poklidně hovořil. „Jeho Veličenstvo císař přijal dnes odpoledne španělského velvyslance dona Antonia de Castro y Casaleiz v delším zvláštním slyšení,“ informovala císařská kancelář v pondělí 6. listopadu 1916.

V sobotu 18. listopadu se ale panovníkovi přitížilo, o čemž vídeňský zpravodaj pražských Národních listů telefonicky informoval mateřskou redakci: „V sobotu zaznamenáno horečnaté zvýšení teploty až na 38 stupňů. Noc na neděli strávil císař dosti dobře a zdá se, že mu spánek posloužil.“ V neděli 19. listopadu sice „císař jevil poměrně dobrou chuť a jedl pravidelně“, ale večer stoupla teplota na 37,7 stupně. Monarchův osobní lékař dr. Kerzl přesto v pondělí 20. listopadu hovořil o malém zlepšení: „Císař vstal jako obyčejně v polovině čtvrté hodiny ranní. Neměl žádné potíže při dýchání. Byl v dobré náladě.“

Poslední slova: Ano, je to dobré

Ale pak se to přece zvrtlo a smrt vešla do komnat vídeňského Schönbrunnu. „Veliká, svrchovatě smutná zvěst letí světem, ohromuje národy habsburské říše, otřásá jejich nitrem a naplňuje jejich duše nevýslovným žalem. Císař a král František Josef I. zemřel,“ oznámila vídeňská c. k. korespondenční kancelář. „Zesnul klidně v Pánu v 9 hodin večer v zámku schönbrunnském,“ dodala agentura. Teprve 5. prosince 1916 pak dvorská kancelář upřesnila čas smrti na 9 hodin a 5 minut. A dodala, že i poslední den své pozemské pouti vstával císař o půl čtvrté ráno a ještě v 11 hodin dopoledne ujišťoval následníka trůnu Karla s chotí, že pro samou práci „nemá kdy churavět“.

Po obědě 21. listopadu se panovníkovi přitížilo a ve čtyři hodiny odpoledne naposledy vlastnoručně podepsal jeden z připravených dokumentů. „O 5. hod. pojedl císař u spacího stolku něco z přinesených jídel,“ upřesnila dvorská kancelář. V šest hodin večer se pomodlil, načež ulehl. „O půl čtvrté,“ připomněl ještě monarcha komorníkovi, kdy se bude vstávat. Krátce usnul, ale po chvíli se opět probudil a žádal sklenku vody. Když se napil, komorník se zeptal, zda leží dobře. „Ano, je to dobré,“ měl odpovědět císařpán, což byla zřejmě jeho poslední slova.

Vyrůstal v jasu a štěstí

Všechny noviny a časopisy vzápětí zaplavily procítěně psané nekrology, v nichž byl osud panovníka Františka Josefa I. líčen výhradně v dobrém. A třeba v časopise Český svět začínal nekrolog dojemným popisem císařova dětství: „V jasu a štěstí plynulo dětství našeho zesnulého panovníka.“

Budoucí mocnář se narodil 18. srpna 1830 a jeho děd, císař František I. (1768 – 1835), měl z činorodého a údajně krásného kloučka obrovskou radost. Sám byl totiž otcem poněkud vyšinutého, a hlavně neplodného Ferdinanda (1793 – 1875), jenž se sice v roce 1835 stal panovníkem coby Ferdinand I. Dobrotivý, ale dlouhodobě monarchii řídit nemohl.

Také druhý Františkův syn František Karel (1802 – 1878) se pro trůn nehodil, neboť ani on nebyl zrovna pronikavě inteligentní a státnicky prozíravý. Coby milovník umění se tak do dějin zapsal především jako otec budoucího císaře Františka Josefa I., kterého zplodil s dcerou bavorského krále Žofií. „Vznešený děd císař František, následkem bezdětnosti syna svého Ferdinanda i jisté idylické uzavřenosti syna Františka Karla, nalezl v milém vnoučeti záruku štěstí a přilnul ke krásnému modrookému dítěti,“ shrnul problémy v habsburské rodině týdeník Český svět.

Letem světem císařskou érou

Na trůn usedl František Josef I. za revoluce v roce 1848. Císařský dvůr tehdy kvapem uprchl z Vídně do olomoucké pevnosti, neboť zradikalizované vídeňské davy věšely nepřátele na lucerny – takto neslavně skončil třeba rakouský ministr války Theodor Latour. Rozhořčená veřejnost chtěla politické změny a dvůr jí chytře nabídl nového panovníka, který měl být kompromisem pro zastánce občanských reforem i konzervativce. K předání moci došlo 2. prosince 1848 v olomoucké arcibiskupské rezidenci, kde se Ferdinand I. Dobrotivý bodře naklonil ke svému synovci, vřele ho objal a pošeptal mu do ucha. „Bůh ti žehnej! Buď hodný a Bůh Tě vždy ochrání!"

Nový císař pán ale při krocení revolucionářů příliš hodný být nemohl. Napřed vládl přísně až totalitně jako neoabsolutista (Češi mu třeba nemohli zapomenout deportaci spisovatele Karla Havlíčka Borovského do vyhnanství v Brixenu), monarchii však s pomocí bohatnoucích průmyslníků rychle modernizoval. A když se v roce 1854 oženil s Alžbětou Bavorskou zvanou Sissi, přijel ji na Moravu i do Čech ukázat v císařském vlaku, tedy v nejmodernějším dopravním prostředku. Souprava vyrazila z Vídně přes Břeclav do Brna, kde mu věrní Moravané předali jako svatební dar láhev vzácného bzeneckého vína ročník 1746 a panovník jim poděkoval ve vznosné češtině: „Děkuji Vám, milí venkované, za Vaše přání. Ono mne těší tím více, an Vy jste vždy hodní a Mému Domu věrní poddaní byli.“

Monarchovy milenky

Citový život císaře byl do jisté míry tuctový. Ohromné vzplanutí k Sissi brzy vyhaslo a vladař se začal ohlížet za jinými sukněmi. Když v létě 1863 odjel na prázdniny do Bad Ischlu, prý se zapomněl na horské salaši se sedmnáctiletou Theresií Pointinger, z čehož byla velká láska a údajně čtyři levobočci.

V roce 1875 se zamiloval do patnáctileté kupecké dcery Anny. Dlouho se soudilo, že se jmenovala Anna Nahowska, ale její deníky zveřejněné až v roce 1986 prozradily, že byla dcerou obchodníka Franze Nowaka. Vztah trval léta a deníky o něm vyprávějí roztomilé detaily. „Kdykoli mu pomáhám při oblékání, říká: – Jen se moc nedívají na šatstvo, všechno obnošené a staré, věci nosím dvacet i třicet let,“ zapsala si Anna o šetrném císaři. A i z tohoto milostného bláznění se měla zrodit nemanželská Helena.

Na Světové výstavě ve Vídni v roce 1885 se panovník zamiloval do herečky Kateřiny Schratt a tenhle vztah vydržel až do jeho posledních dnů. A když byl v roce 1898 spáchán atentát na císařovnu Sissi, léčila ho herečka z prožitého traumatu a vztah se ještě utužil.

Franzovo národní obrození  

Víc času než ženám však panovník věnoval monarchii. I když někteří historikové politiku Františka Josefa po roce 1848 popisují jako téměř reakční, ledy se pozvolna uvolňovaly a Říjnovým diplomem z roku 1860 změnil císař pán dosavadní totalitářské moresy za konstituční monarchii a zřídil parlament čili Říšskou radu.

O sedm let později pak Češi přivítali poměrně demokratickou Prosincovou ústavu, kterou panovník zaručoval základní lidská práva občanů i nezávislost soudů. V roce 1873 zavedl přímé volební právo do říšské rady a v roce 1907 dokonce všeobecné, tajné, rovné a přímé hlasovací právo. Dařilo se i svobodě slova, tedy pokud někdo neurážel přímo Jeho Veličenstvo.

„Za císaře a krále Františka Josefa dokonáno bylo velkolepé dílo našeho národního obrození,“ zaznělo také v nekrologu, který ve středu 22. listopadu 1916 vyšel na titulní straně Národní politiky. V deníku, který se při svém vzniku v roce 1883 deklaroval jako „nepolitický list“.  Jen na stavbu Národního muzea v Praze třeba Franz Josef čili „Starej Procházka“ věnoval ze své kapsy ohromující částku 100 tisíc zlatých.

„I když císaři a králi nebylo dopřáno, aby za jeho panování bylo vykonáno vše, čeho se dožadovalo právo a význam národa českého, přece celá řada velkých a ušlechtilých činů jeho zachová mu pro vždy hlubokou vděčnost všeho lidu českého,“ zazněla v Národní politice i lehká kritika. Zklamáním pro Čechy bylo především takzvané rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867, kdy Maďaři dostali značný díl samostatnosti a vlastní vládu, zatímco Čechům bylo totéž jen přislíbeno. A zatímco v Maďarsku se František Josef I. nechal korunovat na uherského krále, v Čechách stejný obřad neustále odkládal.

„Národ náš však přece od roku 1860 vyrostl pod žezlem svého krále jak mohutný kmen, kořeny i větvemi stále šíře, hloub a výše se rozkládající,“ shrnula Národní politika, jak se ušlápnutí Češi proměnili za panování císaře v sebevědomou komunitu. V hrdý národ, který si během první světové války řekl o samostatný stát, a vítězní Spojenci mu ho roku 1918 opravdu darovali.

Napřed nový panovník, pak pohřeb

Když František Josef I. zemřel, ujal se druhý den dle zvyklostí na habsburském dvoře moci nový císař. Tím byl Karel I., jenž v proklamaci Mým národům slíbil mnoho nadějného: „Svým národům chci být spravedlivým a láskyplným knížetem. Chci jejich ústavních svobod a jiných práv vysoko si vážiti.“ Ano, politici toužili po svolání parlamentu a obnově ústavní demokracie, kterou v létě roku 1914 značně omezilo vypuknutí světové války. Ale prostého občana trápila hlavně válka, v níž denně padly stovky vojáků, jejichž pohřbívání se odehrávalo bez císařských ceremoniálů. Často těla padlých jen rozložili červi přímo na bojištích. „Chci činiti vše, aby hrůzy války byly co nejdříve zažehnány,“ slíbil nový císař Karel.

Pohřeb Františka Josefa I. se konal ve čtvrtek 30. listopadu ve vídeňské katedrále, a to za přítomnosti 43 poslanců za Království české do rakouského parlamentu. U rakve tak stál třeba Bohumír Šmeral, pozdější první předseda Komunistické strany Československa. „Opětně proveden byl výkrop Nejvyšší mrtvoly, pak byla rakev vyzdvižena a za smutečních modliteb a svitu pochodní vnesena do hrobky,“ telefonoval z Vídně zpravodaj Národních listů.

S pamětníkem císařova pohřbu

Nakonec osobní poznámka. Od smrti Františka Josefa I. vlastně neuteklo až tolik vody, jak by se mohlo zdát. A ještě nedávno žili i pamětníci, kteří se zúčastnili panovníkova pohřbu. Když jsem v září 2008 připravoval ve Zlíně reportáž o Baťových závodech, narazil jsem na předválečného konstruktéra gumárenských strojů Jana Bezděka, tehdy mu bylo 97 let.

Původem vídeňský Čech se narodil v roce 1911 a v pěti letech ho otec vzal na poslední rozloučení s císařem pánem. „Viděl jsem pohřeb Františka Josefa I., seděl jsem tátovi za krkem, abych mohl všechno sledovat. A jako dnes si vybavuji ten nádherný pohřební průvod, vyzdobená koňská spřežení, stovky šlechticů i zástupce panovnických rodů z celé Evropy. Všude černé prapory a hořící pochodně,“ vzpomínal dojatě Jan Bezděk na 30. listopad 1916. A jeho výpověď potvrzuje i dobový tisk. „Těžké černé prapory vějí ze štítů paláců a vysoko šlehají plameny,“ popisovaly císařův pohřeb Lidové noviny z 1. prosince 1916.   

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Václav Klaus měl nad slušňáčkem Havlem nekonečnou převahu, vzpomíná Pithart v rozhovoru