Máme u nás půl století po sovětské invazi stále cenzuru?
cenzura Zdroj: archiv a pixabay.com
Dnes si připomínáme jednapadesáté výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Následky invaze pocítily i tehdejší sdělovací prostředky, které se teprve nedávno odpoutaly od sovětské cenzury a stranického dozoru, což zastánci starých pořádků neradi viděli.
V důsledku toho rozhodla tehdejší vláda o zřízení Úřadu pro tisk a informace (ÚTI), už tři dny po návratu našich politiků z Moskvy (30. srpna 1968). Tato instituce měla za úkol řídit a kontrolovat činnost tisku, rozhlasu a televize na našem území. Pro tuto činnost nemohl ze začátku najít dostatečný počet zaměstnanců a ani pokus o to, aby se cenzory stali sami novináři, se nesetkal s úspěchem.
Ještě v září téhož roku byly vydány první pokyny médiím. Bylo zakázáno kritizovat země podílející se na okupaci. Bylo zakázáno používat samotné termíny okupant a okupace. V pozdějších nařízeních se zakázalo informovat o počtu obětí a škodách způsobených vojenským obsazením. Poté, co byla zákonem znovu zavedena cenzura, dozvídali se občané z médií jen některá, pečlivě vybraná fakta.
Více než půl století po těchto událostech se setkáváme s názorem, že cenzura stále existuje. Není institucionální cenzura, kterou provádí stát. Tato existuje uvnitř samotných médií a vydavatelských domů a je otázkou, zda lze toto nazvat cenzurou v pravém slova smyslu. Například před rokem odešla reportérka Petra Procházková po 27 letech z Lidových novin, kvůli údajnému vlivu Andreje Babiše na redakci. Je tedy možné, že jsou novináři nuceni provádět tzv. autocenzuru? To znamená, že vědomě korigují svoji práci, která by jinak mohla být považována za kontroverzní nebo nežádoucí z vyšších míst.
Zeptali jsme se na názor dvou odborníků na toto téma.
Vadim Petrov je původní profesí hudebník. V současnosti působí jako předseda Akreditační komise pro vyšší odborné vzdělávání MŠMT a člen Rady pro televizní a rozhlasové vysílání.
„Cenzura je zásah státu. Vyznačuje se tím, že vám předem zakážou něco říkat. Jsem přesvědčený, že taková cenzura u nás není. A pak je tu celé spektrum pojmů jako je autocenzura nebo omezování a nátlak v různých médiích, a to bych jako cenzuru taky nenazýval, protože to je otázka formulování svého marketingového produktu, který chcete dostat ke své cílové skupině. To, co se vymyká předchozím dvěma případům, jsou veřejnoprávní média. Tam je to složité vyjádřit. Ta mají zadání od veřejnosti a od zákonodárců, aby byla maximálně vyvážená a objektivní. Je tu ovšem otázka, jestli takoví jsou nebo nejsou. Jestli u nich funguje autocenzura, nebo zde figuruje nějaká vůle prezentovat informace trochu jinak než by odpovídalo té vyváženosti a objektivitě.
Všechno, co říkáte nebo jak působíte na ostatní, je filtrem a optikou vašeho úhlu pohledu, vašeho zájmu, preferencí, toho, čeho chcete dosáhnout. V případě médií, soukromých i veřejnoprávních, je cílem zaujmout pozornost a oslovit čtenáře. Tomu pak podřizujete nějaký způsob myšlení. Stejně to dělá obchodník, PR manažer i umělec. Když se vás budu snažit o něčem přesvědčit, tak taky budu používat ty argumenty, které budou vyhovovat mému pohledu na věc.
Dříve se říkalo: toto jsou pravicové a toto levicové noviny. A nikdo s tím neměl problém a všem byly jasná pravidla hry. Teď to jasné není a jestli čtete záměr redakce nebo osobní přesvědčení samotných novinářů, názor šéfa nebo editora, nebo zájem obchodníka, který nutí ty lidi psát tak, aby se ty noviny prodaly, tak všechno jsou to legitimní způsoby, jak se na mediálním trhu chovat,“ říká Petrov.
Dalším dotázaným byl redaktor zahraniční redakce Hospodářských novin a předseda Syndikátu novinářů Adam Černý. Ten tvrdí, že:
„Co se týče vnitřních poměrů firem a vydavatelských domů, je jasné, že tu platí nějaká hierarchie. Není vyloučeno, že když někdo řekne, že něco nenapíše, tak nemůže být postihnut. Problém je, že v českém prostředí neexistuje to, co se uplatňuje v evropských vydavatelských domech. Tam existuje takzvaná klauzule svědomí, to znamená, že člověk nemůže být přinucen k tomu, aby napsal komentář, se kterým by on osobně nesouhlasil. To existuje v mnoha zemích na západě. Je ovšem jasné, že to není bez děr a že to neznamená, že si ten člověk může diktovat cokoliv.
Je potřeba rozlišovat dvě věci. To médium může mít nějaké politické zaměření, to není žádná vada. Je běžné, že majitel nebo vydavatel zastává nějaký politický názor. Je potřeba rozlišovat dvě roviny. Komentář, hodnocení věcí, které je záležitostí názoru vydavatelství a zpravodajství, které by nemělo být předpojaté.
Na internetu dnes existuje nepřeberné množství medií různého zaměření. Pokud bude člověk hlásat něco, co se neshoduje s jejich politickou orientací, tak tam může vzniknout kolize. Pokud ale vydavatelský dům funguje normálním způsobem, tak by asi neměl publikovat pouze jednostranně, ale měl by připustit, aby se objevovaly i jiné názory. Ale, jak už jsem říkal, je třeba odlišit dvě roviny. Jedna věc je hodnocení situace, komentář, politická orientace. A druhá věc je nepředpojaté zpravodajství.“
Štěpán Svoboda
