Dušičky /ilustrační foto/
V pátek si připomeneme Památku zesnulých. O svátku lidově nazývaném Dušičky lidé vzpomínají na své zesnulé blízké, navštěvují hroby, pokládají na ně květiny a zapalují svíčky jako symbol života. Podle průzkumu agentury IPSOS se o nadcházejícím dušičkovém víkendu chystají na hřbitov téměř čtyři pětiny Čechů. S ředitelem Správy pražských hřbitovů Karlem Koblihou probereme i možná rizika tohoto svátku.
Jak vznikl tento svátek?
Pokud vím, původně se jednalo o keltskou oslavu konce roku, známou jako svátek Samhain, který se slavil v noci z 31. října na 1. listopad. V tuto magickou noc mohly duše mrtvých navštěvovat svět živých. S nástupem křesťanství pak byl Samhain nahrazen svátkem Všech svatých. Pohanská oslava, ke které patřila nezřídka i hostina často konaná přímo na pohřebištích, se proměnila na svátek liturgického roku, kdy se věřící modlí za své zemřelé. V této formě se 2. listopadu slaví Dušičky jako vzpomínka na duše v očistci zhruba od 10. století. Svátek všech svatých, který připadá na 1. listopadu, připomíná vysvěcení antického Pantheonu roce 609 a připomíná zemřelé, kteří dosáhli blaženosti.
Co byste doporučil lidem, jak se chovat?
V těchto i dalších dnech doporučujeme především neodkládat návštěvu hřbitovů na pozdní odpolední hodiny. Sice tak jako každoročně prodlužujeme otevírací dobu hřbitovů až do 18 hodin, ale je nutné vždy vzít v potaz, že hřbitovy jsou neosvětlené, a to v případě těch větších, jako jsou 50hektarové Olšanské hřbitovy, Vinohradský nebo příkladně hřbitov Malvazinky představuje vždy především u starších spoluobčanů zvýšené riziko zhoršené orientace a někdy následkem toho i pádu. Přestože je dušičková atmosféra podmanivá, doporučujeme vypravit se na hřbitovy nejpozději v 17 hodin.
Co je vhodné na hroby nosit?
Prakticky jakoukoli výzdobu.
Rozhodně je však třeba neponechávat jakékoli svíčky či lampičky v blízkosti výzdoby, která se dříve či později může stát hořlavou. Jde především o řezané či hrnkové květiny, věnce ze suchých či umělých květin. Pokud dojde k zahoření takové výzdoby, může v krajním případě dojít i k prasknutí krycí desky a škody jdou do tisíců korun. Doporučujeme tedy svíčky ponechávat výhradně v pevně přimontovaných schránkách a nebo pořizovat elektrické napodobeniny svíček, které se běžně pohybují v podobných cenových relacích, jsou mnohem bezpečnější a mají delší výdrž. Nabízejí je dnes prakticky všechna květinářství v blízkosti hřbitovů.
Hrozí i na hřbitovech nebezpečí požáru?
To se vyskytuje poslední roky ve zvýšené míře, nejen v letních měsících. Jedním z důvodů je neodstraňování uschlé výzdoby před umístěním svíček a v neposlední řadě také fakt, že dnes jsou nabízeny v drtivé většině svíčky, jejichž hlavní ingradiencí není parafin, ale palmové a jiné oleje a ty při převrhnutí svíčky, např. větrem, mnohem snadněji zahoří. Krytky těchto svíček, byť prodávaných v líbivých skleněných obalech, navíc nejsou vždy z kovů, bývají často z plastů.
Jak jsou hřbitovy zabezpečeny proti krádežím, co byste doporučil?
V posledních letech rozšiřujeme na našich hřbitovech kamerový systém, o Dušičkách navíc rapidně narůstá i přítomnost strážníků na hřbitovech, ale bohužel ani jedno z těchto opatření není samospasitelné. Nejdůležitější pravidlo je nikdy neodkládat na hřbitově své osobní věci, a to ani v případě, že se od nich vzdálíte jen na několik metrů, například s konví k nejbližšímu hydrantu či se starou výzdobou ke kontejneru .
Jaký způsob pohřbívání dnes převažuje?
V posledních dvaceti letech rapidně převažuje ukládání uren namísto pohřbů v rakvích a tento trend se nijak zásadně nemění, spíše v posledních letech mírně posiluje.
Existují i jiné možnosti?
Už několik let nabízíme na Ďáblickém hřbitově možnost uložení popela zemřelých ke kořenům vzrostlých stromů do takzvaného Lesa vzpomínek. V budoucnosti plánujeme také otevřít o něco sofistikovanější přírodní pohřebiště s parkovou úpravou na Košířském hřbitově. Pracovně ho nazýváme Zahrada vzpomínek.
Kam směřuje pohřebnictví, jak bude vypadat v budoucnu?
Myslím, že české pohřebnictví směřuje především ke komornějším formám pohřbívání, alternativním obřadům posledního rozloučení a v neposlední řadě také k menšímu počtu rozptylů, které podle mého názoru do budoucna nahradí nejen stále více oblíbené vsypy na konkrétní místa, ale také společná pohřebiště. Rozhodně ale cítím, že hřbitovy se už pomalu zbavují svého desítky let zažitého stigmatu a pomalu se začleňují zpátky do života měst. Začínají být častěji navštěvovány veřejností, které slouží už nejen jako místa tiché kontemplace a zármutku, ale také, a to je podle mně velice důležité, jako místa zastavení a příjemného odpočinku při procházce v zeleni a klidu. A jako oázy klidu by hřbitovy měly sloužit především.
