SPORTSTAR: Lyžařka Tereza Kmochová se i s hendikepem vyrovnává nejlepším na světě. Zároveň zvládá studium vysoké školy

Tereza Kmochová patří mezi naše nejúspěšnější lyžařky. A to i přes svůj hendikep - od narození trpí stoprocentní ztrátou sluchu. Rodačku z Harrachova se však nenechala odradit od toho, aby na lyžích závodila profesionálně. Domluvit se totiž dokáže perfektně.

„Naučili mě to hlavně rodiče, moje máma, která se mi věnovala odmalička. A pak teta Jitka, která se mnou chodila na logopedii dlouhé roky a ta mě postupně vypilovala. A hlavně jsem vyrůstala mezi slyšícími, kteří mě nutili mluvit úplně normálně,“ vypráví o skvělém přístupu své rodiny Tereza. Kromě češtiny ovládá také angličtinu. „Když ale nevím, o čem je řeč, tak jsem úplně mimo,“ směje se.

A jak vlastně hluchá lyžařka pozná, která vteřina je startovní? „Na závodech většího formátu jsou na startu hodiny, které odpočítávají čas, to je pro mě nejlepší. A na normálních závodech je někdy pípání hodin, které slyším se sluchátkama. Slyším nějaké zvuky a už mám naučený ten rytmus. A když tam nejsou hodiny, tak poprosím startéra, aby mi ukázal, kdy mám jet,“ vypráví o tom, jak se vypořádává se startem závodu.

Tereza Kmochová měla velmi blízko k velkému úspěchu. Dokonce dvakrát, ale musela zkousnout hořkou pilulku. V nominaci na Olympijské hry do Vancouveru skončila na prvním nepostupovém místě. Ani na olympiádě v Pchjongčchangu minulý rok nezávodila, byť byla mezi náhradnicemi.

„Loni s tou olympiádou mě to mrzelo, protože mi chyběl fakt kousíček, ale řikala jsem si - tak co no, svět se nezboří. A jednou na to budu vzpomínat, že jsem měla tu olympiádu takhle před nosem,“ bere lyžařka smolné okamžiky své kariéry s nadhledem. Vzhledem ke svému věku (28) už nevěří, že by měla šanci podívat se na následující hry v Pekingu v roce 2022. „Je to za tři roky a to už je docela dlouhá doba. Mně je 28 let a když závodím mezi holkama, které jsou o 12 let mladší, tak si připadám jako babička,“ vysvětluje s úsměvem.

Jistou účast má ovšem Tereza na Deaflympiádě, což je olympiáda neslyšících, která proběhne letos v prosinci. Na ni se lyžařka už teď připravuje. Svůj náročný trénink musí skloubit se studiem imunologie na vysoké škole. „Já tu školu mám trošku jako zadní vrátka, kdyby se mi náhodou něco stalo a pak bych neměla co dělat. A jsem ráda, že můžu kombinovat lyžování i školu, že mi tam vycházejí hodně vstříc.“ Náročnost kombinace studia a sportovní kariéry dokládají další Terezina slova: „Já se neumím učit po tréninku nebo lyžování. Jsem úplně mrtvá,“ přiznává. Její soupeřky často ani nepoznají a nevědí, že je bez sluchu. O to více je její příběh neuvěřitelný a obdivuhodný.