VÁNOČNÍ POVÍDKA: Zaručeně vánoční kapr

Na Vánoce pro rybáře jít koupit kapra, to je hanba. Sedne si do pramičky, jen trochu co se rozední a z Vltavy, jde ještě mlha a pára. Párkrát zaveslí, aby se dostal do velké vody, a tam to začne. Pradávné drama lovce a ryby.

Pod Čeháčem, u Štefánikova, Mánesova nebo pod Karlovým mostem – rozseté postavičky v lodičkách, schoulené v mrazu a mlze do vaťáků. Dva pruty, mohly by jich být víc, ale to je proti předpisům. Mezi pruty problikne občas kužel světla baterky na „policajty", jestli se dole něco neděje. Nic, nic...

Dýchne se do dlaní, do rukavic a trochu zasní o řece mezi skalami, pražskými paláci a hrady, na jejichž výčnělcích, rampách, římsách, chrličích se zabělal poprašek vatového prašánku.

„Řek a je už zase čistá. Ryba má už přece jen zase primovou chuť," libuje si rybář.

„Taky je nás o generaci míň," odplivne druhý do vody, Mlčí a civí někam dál přes pruty, protože na vodě se toho moc nenamluví.

Samotáři a fandové. Ale i ti, co mají kapsu děravou, nevlastní chatu, zato mají fůru klidu. Pro ně je pražská rybařina dobrá.

„Je to sport na nervy. A pro ty, které manželka nepotřebuje nebo oni nepotřebují ji," zdokumentoval rybařinu kámoš od ryb.

Píchne v kloubech, píchne v ledvinách a starý vltavský vlk ví, že odpoledne se změní počasí. Ryba přesně změnu vyčíhne. Stahuje se, zaleze pod kameny, je ve větší hloubce. Tam má škebličky, potápky, šneky... a člověk má co dělat, aby na ni vyzrál. Zkouší to s vařenými kolínky, pečlivě uváleným těstíčkem, pak navlékne rybičku nebo zase rousnici...

Jak, kdy a jak na co. Ale když je změna počasí, potvora nezabere třeba deset dní, V zimě se stahuje – dole je jí tepleji. V létě naopak je spíše u povrchu. A když nebyly Slapy, tak to bylo úplně jinak.

„Hlavně, že se dá jíst. Že u Národního to už nevypouštějí... nebo fuj u Botiče, fuj to byly splašky, řekl ten kámoš od ryb.

„Od Tróje dolů, třikrát fujtajbl," usekl zase druhý, čuměl dál do vody a hejl mu visel od nosu jako žárovička. Nadlouho se odmlčel, pak se zeptal: „Máš rum?"

Pro změnu nemluvil první rybář, jen sáhl do vaťáku, nahmatal lahvičku, kterou přiložil k ústům a zubama přidržel špunt. Ten mlaskl, butelku podal vedle do pramice. Kámoš si lízl a zakloktal douškem v ústech. Oba se podívali na stejné místo, kde plavalo prasklé umakartové umyvadlo. Bylo nové a najednou vypadlo staře, ošuntěle, nepotřebně. Oba cítili to plovoucí stáří – na vodě je ho vidět habaděj. Řeka je nosí do nenávratna.

„Tedy nejsi starej," zachroptěl první. Jen si tak zafilozofoval o skutečnosti plovoucí na vodě.

„Hm," mínil jeho kámoš. Asi ho to vůbec nezajímalo. Ale ten první musel myslet na to, že se děláme starými my sami. Že na sebe strašně spěcháme, nemáme na sebe čas a zakopáváme se lopatama do hrobu dříve, než tam vlastně ještě patříme. Jedině na řece to jde. Ten první rybář to tak cítil. Nikdo ho u vody nikam nehoní, žádný šéf mu neukazuje hodinky, že přišel pozdě, žádná zdravotní sestra mu nevyčte, že se pomočil do postele a že stejně zabírá lůžko mladým. Na vodě, když se mu chce, tak do vody pustí. Když bude muset vypustit duši, tak na prámu mezi loďkami a sádkami s násadou. Nikdo na něj nebude pospíchat. A co, kdo po něm zdědí? Jedině úvaziště, starou loďku a pár dobrý prutů.

„Ustaranej...," všiml si kámoš.

„Ne," nechtěl mluvit ten první. A říkal si pro sebe: asi proto ten druhý tolik nemluví, že cítí to, co on. Podal znovu butelku.

Lovili na místě, kde je velká voda a museli dávat pozor, když jel šíf s pískem. Šífaři se s nimi znali, ale neměli se rádi. Rybáři vždycky odveslovali kousek dál, kde se začal dělat vracák. Pro kanoisty na vodě spásná věc. Pro rybáře pod Karlovým mostem ale hotové neštěstí. Vracák sebou bere písek, bahno zeminu nanáší všechno ke břehu. Tam kde dříve bylo metr a půl hloubky, se začíná dělat ostrůvek bahna. Řeka se úží, a nejezdí už bagry, aby ji čistily. A ryb je málo, i když se vysazují.

„Kdyby pustili pod Karlovými lázněmi zase vodu, tak je to jiný kafe. Ne, oni se s tím mažou dvacet let," zanadává první rybář.

„Prej se lázně sesouvají," vysvětluje druhý.

„Dobrej revír je nad Cindou. Voda je tam čistší a u lahvic dokonce pstruhová. To je balada," tvrdí první a představuje si, jak vesluje tu štreku nahoru Vltavou kolem Císařské louky, zasypané idylky Mlejnku nebo barrandovského koupátka s jedním z vůbec prvních skokanských můstků v Praze, který tam dosud v rumišti trčí výhružně jako prst.

Ještě, že je ta řeka čistší. Snad se za pár let ve Vltavě v Praze vykoupeme a pražští kluci budou vystavovat na odiv dívkám opálená těla, než skočí z mostu. Tak to dělali jejich dědové, kteří čekali, až přijde strážník. A když už byl na dosah, tak hop... roztáhli ruce a plachtili vlašťovkou k hladině. Ti odvážnější skočili lomeňáka nebo dokonce někdo dokázal rozbalit salto. Po nohou, to byla srabařina.

„Stejně u nás pod mostama je to dobrý,"povídá druhý kámoš. „Kapři, líni, štiky, parmy i ten pstruh shora, se sem občas zatoulá. Nedávno jsem chytil čtyřiceticentimetrovýho. Ani na Slapech tolik nechytnou. Jedeš a utratíš za benzín a nic."

„Občas stačí obyčejná bělice. Když ji uděláš na rožni, je vynikající, „ olízne se první rybář.

„Nemluv," vyčte mu druhý a blikne baterkou na „policajty".

Nic, nic...

Postavičky sedí ve vaťácích, dýchají si na ruce a do rukavic. Sní.

Je prosinec – Vánoce, to je rozhraní. Rybář je sentimentální jako řeka, která ztichla a ztmavla. Jen rackové se bělají. Pravda ještě i labutě. Dřív v Praze nebývaly. Jsou tu už léta a rybáři jer musí trpět a říkají: „Je to špatný, že se s nimi nic nedělá. Je jich moc. Při březích žerou trávu as všechno, co je živé, a to do hloubky, kam jim až dlouhý krk dosáhne. Ryby pak při břehu nenaleznou potravu."

Rybáři opakují: Je to špatný..."

A myslí na rovnováhu přírody. Rybařina v Praze je snad jediná možnost, kdy žijete s přírodou, kdy ji více vnímáte. Podle ryb se ví, že bude pršet, že se chystá zima a ryby berou jako divý, protože se futrujou. V zimě je to těžký, kapr se však chytne. Ale i štika na rybičku, královně Vltavy chladná voda nevadí.

Pro rybáře je to čas, kdy si dává do pořádku náčiní, pruty. Po Novém roce si jde koupit nový rybářský lístek. O to víc se o Vánocích rybář s rybou pere. V zimě, ve větru, fujavici, ve slotě, ve vodě. Na štědrovečerním stole musí být vlastnoručně chycený kapr! Celá rodina otevře pusu a řekne: „ Přeci jen ten budižkničemu je k něčemu."

A všechny pozdní příchody se odpustí. A jelikož je to obyčejně poslední chycená ryba v roce, je to i loučení. Rybář je naměkko. Nejraději by se s tím kapříkem pomazlil a pustil jej zpátky na svobodu do řeky.

Ale pořád nic, nic. Ti dva tam sedí, civí do vody a v šeru baterkami kontrolují „policajty".

„Mám v bedně pěknýho," řekne první rybář.

„Hm," otráveně odfrkne ten druhý. A člověk neví, jestli si také neschoval do zásoby v bedně kapříka, kdyby se přece jen nic nechytlo.

První rybář sevře rty a čtyřikrát krátce z nich vypustí horký vzduch. Potom jednou vdechne venkovní ledárnu a znovu vydechne. A ještě dvakrát dlouze vydechne z duše. Nad vodu se rozezní sváteční, ale melancholická melodie: „pur-pu-ra-na-o-kně-vo-ní..." Pak znovu, ale dvakrát hlasitěji. To druhý kámoš neodolal a ono slovo „purpura" zní i v to m mrazivém dechem pilovaném vzduchu tajemně.

„Těšíš se na jaro?" nadhodí první rybář, když dopískají. Pokračuje sám. Ví, že ten druhý mluvit nechce. „Zjara zaveslujeme pod Letenské sady. Až rozkvetou akáty, tak potáhnou úhoři."

Tohle oba vědí a těší se na to. Blaží je rybí cestovatelství, kdy najednou objevíte v tišině nad Štefánikovým mostem horského lipana, který se sem dostal ze Šumavy. Nebo lahvovitého pstruha. Úhoř je všechny přetrumfne! Odkud pluje? Jak ví, že tu v Praze kvetou akáty a jejich květy padají na hladinu? Nasměruje si to ke Kampě, kde se v klidu malostranského zákoutí vytře, a pak hajdy pryč. Je to největší tulák. Rybáři se pěkně zapotí, než ho chytnou. Je to litý boj a tihle lovci přísahají, že chtli úhoře, jako ruka velkého.

Je to roztodivný svět pod Karlovým mostem. V létě jej můžete pozorovat na mělčince pod „Katovnou", jak se tu sluní a vyhřívá. Nevadí mu lodě, ani hřmot tramvají nebo pod dnem duní metro. Ryby si zvykly.

Celý tento svět se na zimu schová do velké vody. Slapy spodem pouštějí teplo. Jen nahoře je zima a postavičky ve vaťácích si dýchají do dlaní a do rukavic. Jsou to svědkové, že dole se něco děje, a odtud vzhůru k obloukům mostů, ke skalám hradů, paláců vzlíná pára a mlha.

Ti dva tam sedí, tiše klejí. Potom mrzutě veslují ke svému úvazišti a z bedny tahají před týdnem chycené kapry. Pak doma, to bude ten zaručeně vánoční kapr.

(Povídka vyšla v roce 1989 v příloze Československého sportu a byla prvním digitálním textem, který šel přímo do sazby v tiskárně. Sazeči to tehdy těžce nesli, neboť se báli, že přijdou o práci.)

Mirko Radušević