Tereza Schillerová Zdroj: archiv Terezy Schillerové
Tereza Schillerová před čtyřmi lety onemocněla rakovinou mízních uzlin, takzvaným non-hodgkinovým lymfomem. Nemoc, kterou trpěl také Karel Gott, porazila, ale její další život to neodvratně poznamenalo. Svůj příběh a pocity sdílí na svém blogu Deník raka a mimo to ještě píše knihy. Poukazuje na to, že rakovina neovlivní člověka pouze po fyzické stránce, ale především po té psychické.
Jaké byly vůbec první příznaky nemoci, které vám napověděly, že se něco děje?
Asi rok před propuknutím nemoci jsem byla velmi často nemocná. Prodělala jsem chřipku, angínu, a to pořád dokola. K tomu se přidala obrovská únava. Byla jsem věčně oslabená a vyčerpaná. To se promítlo i do psychiky. Pak se u mě objevil syndrom horní duté žíly, to znamená, že krev špatně proudila do horní části těla. Měla jsem naběhlé žíly na krku, v obličeji jsem byla zarudlá a paže jsem měla takové mramorové. Při sebemenším předklonu jsem cítila veliký tlak v hlavě. Špatně se mi dýchalo a trápil mě dávivý kašel.
Jak probíhala následná léčba, když u vás lékaři objevili rakovinu mízních uzlin?
Léčba začala velmi brzy po důležitých vyšetřeních, protože jsem trpěla agresivní formou nádoru. Lékař mi předepsal šest cyklů imunochemoterapií (kombinace chemoterapie a biologické léčby). Všechny jsem úspěšně podstoupila. Ozařování nakonec nebylo nutné.
Jak nemoc ovlivnila váš život - a tím myslím nejen co se zdraví týče, ale i priorit, osobní život - co všechno se tím u vás změnilo?
Došlo mi, že nejsem neprůstřelná a nesmrtelná, což mi dříve na denní bázi nedocházelo. Člověk bere život až příliš automaticky. Byla jsem v zajetí stresující práce a vlastních myšlenek. Celkově jsem byla nešťastná a nedovedla jsem z toho začarovaného kruhu vystoupit. Když jsem seděla v Motole na nemocniční posteli krátce po oznámení diagnózy, tak jsem věděla, že chci strašně moc žít, a hlavně úplně jinak. Pochopila jsem, že chci žít pro sebe, nikoliv pro ostatní. Strašně jsem kvůli tomu tehdy brečela. Nevěděla jsem, jak přesně začít. Statečně jsem přečkala léčbu a pak jsem se postupně začala prokousávat k sobě.
Jakými fázemi si člověk, který prodělá takto vážnou nemoc, musí projít? A jak se naučit vrátit do „starých kolejí"?
První fáze u mne byl obrovský šok. Nečekala jsem, že se dozvím tak vážnou diagnózu. Po šoku přišel zkrat a pak nervové zhroucení. V další fázi jsem se vzchopila a dala jsem hlavu vzhůru. Snažila jsem se být statečná a silná. Ale i to mě doběhlo, protože ono to vždycky nejde. Někdy si člověk potřebuje pobrečet nebo se i politovat, aby zase druhý den mohl vstát a vrátit se zpět na trať.
Nejtěžší pro mě byla postfáze - po nemoci. Máte za sebou masakr zvaný rakovina, a co teď? Postupně jsem sbírala odvahu k tomu udělat důležitá rozhodnutí. Dala jsem si do pořádku vztahy, opustila jsem práci, která mne nebavila, opustila jsem toxické lidi a během toho všeho jsem o sobě začala zjišťovat různé věci a to, kdo vlastně jsem. Prošla jsem si určitými osobními krizemi a také jsem absolvovala ještě nějaké úniky, během kterých jsem našla vlastní identitu a věděla jsem, kde mám své hranice.
Dneska jsem o poznání šťastnější, protože se už více věnuji věcem, které mě opravdu baví, naplňují, a to se pak člověku úplně jinak žije. Nejsem svázaná žádnými pravidly, které mi nesedí. Jaké si to udělám, takové to mám. Myslím, že pokud se vám zdá, že byste měli ve vašem životě něco změnit, tak se vám to nezdá. Důležité je tu změnu opravdu udělat a nebát se toho, co bude. Bude to totiž jedině lepší. Po překonání nemoci jste začala psát blog Deník raka. Jak vás to tehdy napadlo?
Blog jsem začala psát v době, když už jsem byla zdravá, asi 8 měsíců od poslední chemoterapie. Potřebovala jsem se ze všeho vypsat a k některým situacím se vrátit, prožít je znovu. Pomohlo mi, že jsem se mohla podělit o své prožitky s ostatními. Také jsem tím chtěla pomoci ostatním lidem, kteří prožili nebo prožívali něco podobného, aby věděli, že v tom nejsou sami.
Rakovinu jste porazila. Ale život poté už není stejný, je to tak? Jak jste se vy vrátila do běžného života?
Málokdo to pochopí, ale návrat do běžného života byl pro mě hrozně těžký. Cítila jsem se velmi zranitelná a křehká. Najednou jsem už nebyla středem pozornosti, naopak se ke mně několik lidí obrátilo zády. Přišlo mi to tehdy dost drsné. Trpěla jsem úzkostmi, nespavostí, pronásledoval mě strach z případného návratu nemoci. Bojovala jsem se závislostí na uklidňujících lécích, které začaly působit přesně opačně. Byla jsem fyzicky vyčerpaná a nevěděla jsem, jak žít, aby mě to nepoložilo hned ze začátku. S partnerem jsme řešili jednu hádku za druhou. Nebyla jsem psychicky v pohodě. Rozhodla jsem se svěřit se do psychologické péče, protože jsem to přestala zvládat.
Co všechno se vám tehdy honilo v hlavě?
V hlavě mi jela minulost, nevyřešené konflikty, nebo pocity viny za některé situace. Vyčítala jsem si, že jsem špatná matka, která pro svého syna nebyla leckdy dobrým příkladem. Vyčítala jsem si úplně všechno. Tím jsem si vše ještě zhoršovala. Je to velmi špatný zlozvyk, kterého jsem se naštěstí v průběhu let od uzdravení zbavila. Výkyvy nálad během léčby byly nepředvídatelné. Byla jsem i agresivní, vzteklá anebo smutná. Připadala jsem si jako blázen. Do toho jsem přestala spát, až jsem nakonec nebyla schopná usnout bez prášku na uklidnění. Byly ale i dobré dny, kdy jsem se cítila dobře a vyrovnaně. O to horší byly ty propady. Trápily mě i domněnky z toho, co bude. Bála jsem se, že nějak selžu. Byl to strašný zmatek v mé hlavě.
Mnoho lidí si myslí, že si za rakovinu mohou sami. Často nás k tomu vedou i různé statistiky, které říkají, že kuřáci mají vyšší sklony k rakovině a tak dále. Jaký je váš názor?
Rakovina je obestřena celou řadou mýtů. Bohužel jsem jim zpočátku propadla také. Hodně jsem během léčby nahlížela do sebe a chtěla jsem najít jednoznačnou odpověď na to, „proč já a rakovina“. Brala jsem ji jako trest a myslela jsem si, že si za to můžu sama tím, jakým způsobem jsem přemýšlela a jak jsem žila.
Kolem mě se vyrojilo i hodně rádců, kteří mi tvrdili, že to mám z jídla, z antiperspirantů atd. Vyslechla jsem si celou řadu teorií. Nejvíce mne šokovala věta, že příroda si rakovinu vymyslela proto, aby se zbavila přebytečných lidí. Musela jsem se hodně držet, abych po tom člověku neskočila. Ale dneska už vím, že lymfomy opravdu nejsou tak záludné a ani nemají iluze. To vše je jen v našich představách. Moje onemocnění mělo zřejmě co do činění se slabou imunitou. Důležité je, aby zabrala léčba a nejdůležitější, když se vše zadaří, je srovnat si v sobě priority a vědět, co od života chci. Najít si ten svůj smysl, který mne bude bavit. Každý by měl být zodpovědný sám za sebe. Jsem ráda, že jsem v sobě nemoc nepopřela, prožila jsem si vše velmi intenzivně, hodně jsem vše obrečela a nerozdávala jsem žádné falešné úsměvy. Byla jsem autentická a k sobě upřímná.
Nedávno vám vyšla kniha Princezna Psycho. Vychází tato kniha z vašeho života?
Tato kniha je můj první román. Je o vztazích a také o tom, že pokud nejste spokojení sami se sebou, tak nebudete nikdy s ničím. Kniha je postavena na reálném příběhu ženy, která na prahu čtyřicítky opustí svého dlouholetého partnera a zjistí, že po celé ty roky vůbec netušila, vedle koho žije. A to je skutečné psycho, které zažila nejedna žena. Kniha nepopisuje můj život, tak, jak se stal, ale hlava hlavní hrdinky je hodně moje.
