Západobalkánské zápisky: Balkánské jaro klepe na dveře

Pochopitelně, že největší pozornost se soustřeďuje na Srbsko, neboť do této země se promítá boj soupeřících velmocí USA a Ruska. Jedná se o jeho nasměrování do budoucna, kdy sice Srbsko usiluje o vstup do EU, ale není přitom ochotné se zbavit úzké spolupráce s Ruskem, kterou rozvijí nejen ekonomicky. Zdejší protestní hnutí nazvané „#1od5miliona“ (překlad: jeden z pěti milionů) je na Balkánu zatím největší. Demonstrace trvají již přes dva měsíce a rozšířily se do více jak dvaceti měst a obcí v celém Srbsku. Název protestů je dán reakcí srbského prezidenta Aleksandra Vučiće, který prohlásil, že nesplní ani jeden z požadavků demonstrujících, i kdybych jich přišlo do ulic pět milionů. Opozice společně s demonstrujícími nazývá politiku prezidenta Vučiće autokratickou a korupční.

Situace v Srbsku se stala díky demonstracím, aspiracím na vstupu do EU a Kosovu pro mnohé nepřehlednou. Ve stručnosti ji definujme.

Jedna část obyvatelstva, zejména ti, kteří jsou na demonstracích, představuje ty, kteří jsou pro vstup do EU a do NATO. Jsou pro uznání Kosova, jsou proti „kámošství“ s Ruskem a tvrdí se o nich, že je ovlivňuje a řídí velvyslanectví USA v Bělehradě. Političtí analytici tvrdí, že se jedná o relativně malou skupinu z protestujících a odhadují ji na patnáct procent. Druhou „kategorií“ Srbů, kteří se rovněž účastní demonstrací, jsou lidé orientovaní proti vstupu do NATO, proti uznání Kosova a jsou prorusky orientovaní. Co jim vadí, je Vučić a korupce. Třetí skupina, poměrně rozsáhlá, se dá charakterizovat stejně jako druhá, ale s tím, že sice jsou proti Vučićovi, ale tím, že nemají na výběr, tak volí menší zlo, kterým je srbský prezident. Štve je, že se obklopuje hlupáky a zloději. Tito lidé si uvědomují, že vstupem do NATO by došlo k postupnému rozpadání Srbska a uznání Kosova. Srbsko by zmizelo ze zemského povrchu, a proto je lepší volit Vučiće a neprotestovat. Poslední, čtvrtou „kategorií“, jsou příznivci Vučiće, kteří o tom všem moc nepřemýšlí a zato mají jasno. Zajímavost: Chcete-li se něco dozvědět o Srbsku, stačí se podívat na tweety na srbském účtu nazvaném česky „Dobrý voják Švejk“.

Rumunsko proti korupci a obviněná komisařka Jourová

Mluvíme-li o dalších protestech a korupci, musíme z Bělehradu jet na východ do Bukurešti – necelých šest set kilometrů. Před několika dny, v neděli 24. února, se konaly v hlavním městě, ale i jinde demonstrace proti vládnímu rozhodnutí o právních předpisech upravujících soudnictví, kdy údajně takzvaný „nouzový dekret“ podřizuje soudnictví politické moci (viz). Mění se systém výběru státních zástupců. Státní zastupitelství nebudou vést dočasně jmenovaní vedoucí déle než 45 dnů. Dekret ruší i pravomoc generálního prokurátora dohlížet na inspekční orgán. Proti změnám se sjednotili soudci a prokurátoři po celé zemi a minulý pátek na protest hromadně vyšli před budovy soudních institucí.

S tím souvisí vyšetřování rumunskými úřady prvního místopředsedy Evropské komise Franse Timmermanse, který se zabývá problematikou práva, a komisařky pro spravedlnost Věry Jourové. Oba čelí obvinění z trestných činů vytváření skupiny organizovaného zločinu, zneužití úřední pravomoci, padělatelství a poskytnutí falešné informace. EU se zabývala stavem soudnictví v Rumunsku a kritizovala současnou sociálnědemokratickou vládu za zrušení předchozích reforem v oblasti boje proti korupci. Členové komise EU vyjádřili obavy z nových zákonů o soudnictví a vyjádřili vážné obavy o zachování principů právního státu v Rumunsku.

I v Albánii lze očekávat bouřlivé jaro

Obvykle se politici proti demonstrantům brání vzkazem, že „ulice neurčuje politiku země“. S tím přišel albánský premiér Edi Rama, když se ve čtvrtek před týdnem tisíce demonstrantů v hlavním městě Tiraně shromáždilo před budovou parlamentu, požadovali odstoupení vlády a předčasné volby. Opět stejně jako v Srbsku i Rumunsku se protestovalo ze stejného důvodu, a to proti korupci a vazbám politiků na organizovaný zločin. Protesty organizovala opozice, která požaduje předčasné volby.

Lulzim Basha, vůdce opozice a předseda albánské pravicové strany Demokratická strana Albánie, vydal prohlášení, ve kterém uvádí: „Opozice se v parlamentu dohodla, že spálí osvědčení o poslaneckém mandátu. Bezprecedentním aktem hodláme parlament zbavit mandátu, který nevyjadřuje to, jak lidé hlasovali a zastupitelský orgán lidu se stal součástí sítě organizovaného zločinu, který otevřeně spolupracuje se současnou vládou. Povedeme klidný, demokratický boj občanů za obnovení legitimity a demokracie v Albánii.“

A další země...

O protestech by se dalo dál psát i o dalších zemích. Určitě si vzpomenete na demonstrace v Řecku a Makedonii, týkající se změny názvu země na Severní Makedonii, nebo se občasné demonstrace konají v Bosně a Hercegovině a týkají se vraždy mladého studenta.

Politologové všechny tyto problémy vidí pod jedním zorným úhlem. Například Eric Gordy, britský expert na Balkán, v jednom svém dřívějším článku protesty popisuje jako vztek a frustraci lidí: „Balkánský region nadále bojuje s nedostatkem nezávislého soudnictví, svobody sdělovacích prostředků a zneužívání veřejných prostředků politiky. Navíc se zdá, že politické napětí se ani nedá překonat, jako je tomu například v konfliktu mezi Prištinou a Bělehradem nebo nedostatek vůle k ústavní reformě v Bosně a Hercegovině, týkající se tří etnických skupin.“ Navíc si Eric Gordy myslí, že sice opozice stejně prožívá popisovanou frustraci, ale když se dostane k moci, jedná stejně.

Pro změnu srbský politolog Aleksandar Popov situaci vidí stejně: „Společným jmenovatelem jsou autoritativní režimy, nedovolání se spravedlnosti a potlačování svobody médií.“ Navíc srovnává současné dění v balkánských zemích s arabským jarem a povzdechne si: „Arabské jaro nebylo žádný rozpuk, naopak uvadnutí. Kéž by se to na Balkáně nestalo; ...a spíše se zde odehrají sametové revoluce.“

Čteme-li tyto analýzy, postrádáme v nich základní úvahu, a to vliv velmocí na zdejší dění a to, do jaké míry politicky a finančně podporují určité skupiny protestujících nebo naopak vládnoucích politiků. Čteme jen povzdechy vyspělých zemí nad tím, jak demokracie na Balkáně trpí.

Mirko Radušević