Norimberský proces: Někteří nacisté stihli spáchat sebevraždu

Norimberské zúčtování s nacisty skončilo před 75 lety. Někteří volili smrt, jiné propustili

Nacistický režim zavraždil za svého dvanáctiletého trvání miliony lidí, další desítky milionů kvůli němu trpěly. Vítězné mocnosti se proto už za války rozhodly hrůzné skutky nacistů odhalit a potrestat. Ve své době bezprecedentní soudní řízení, při němž se světová veřejnost poprvé dozvěděla o obludných rozměrech nacistických zvěrstev, skončilo 1. října 1946. Výsledkem bylo mimo jiné 12 rozsudků smrti. Řada nejvyšších nacistických představitelů ale raději zvolila smrt než žalář.

Záměr vyřídit si účty s nacistickým Německem měl velkou podporu u Spojenců ještě před koncem války. Konkrétní kontury ale nabral až v srpnu 1945, když se mocnosti na postupimské konferenci dohodly na mezinárodním soudu. Start procesů potvrdili Dohodou o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců Evropské Osy.

Již tehdy ale bylo jasné, že nepotrestají hlavní strůjce dosud největšího válečného konfliktu v dějinách. Nacistický vůdce Adolf Hitler, šéf gestapa a SS Heinrich Himmler i ministr propagandy Joseph Goebbels spáchali sebevraždu ještě dříve, než v ruinách Berlína padly poslední výstřely.

Na lavici obžalovaných v norimberském procesu tak usedlo 22 nacistických funkcionářů – o dva méně, než bylo obžalováno. Vůdce Německé pracovní fronty Robert Ley spáchal sebevraždu před začátkem hlavního líčení a v nepřítomnosti byl souzen osobní tajemník nacistického vůdce Adolfa Hitlera Martin Bormann. Po něm se pátralo až do roku 1972, kdy byly nalezeny v Berlíně jeho ostatky. Nakonec se ukázalo, že v květnu 1945 spáchal sebevraždu.

Rozsudek smrti si vyslechli například říšský protektor Čech a Moravy Wilhelm Frick, ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop či říšský maršál Hermann Göring, který následoval příkladu nacistických špiček a pár hodin před popravou, jež se konala 16. října 1946, spáchal sebevraždu.

Doživotí dostal například Hitlerův zástupce Rudolf Hess, který v roce 1987 spáchal v 93 letech sebevraždu ve spojeneckém vězení Špandava (Spandau) v Berlíně.

Nacistický důstojník a politik Gottlob Berger dostal 25 let vězení, ze kterého ale vyšel na svobodu už v roce 1951.

Polní maršál Wilhelm von Leeb dostal tři roky vězení. Protože ale strávil dva roky v americkém zajetí, byl propuštěn relativně brzy na svobodu

Albert Speer, hlavní architekt Adolfa Hitlera a později ministr zbrojního a válečného průmyslu, si odpykal 20 let vězení.

Rozsudek smrti si vyslechli například říšský protektor Čech a Moravy Wilhelm Frick, ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop či říšský maršál Hermann Göring.

5 Zobrazit galerii

Claus Karl Schilling stál za neetickými pokusy na lidech v koncentračním táboře Dachau. Norimberský soud ho odsoudil k smrti oběšením.

5 Zobrazit galerii

Některé předčasně propustili

Tři obžalovaní byli osvobozeni – bankéř Hjalmar Schacht, diplomat Franz von Papen a novinář a funkcionář na ministerstvu propagandy Hans Fritzsche. Za zločinecké byly vyhlášeny čtyři organizace: řídící grémium politických vůdců NSDAP, SS, gestapo a SD (bezpečnostní služba).

Někteří nacističtí funkcionáři si nakonec neodpykali kompletní tresty. Důstojník a politik Gottlob Berger dostal 25 let vězení, ze kterého ale vyšel na svobodu už v roce 1951. Polní maršál Wilhelm von Leeb měl strávit tři roky za mřížemi, protože ale absolvoval dva roky v americkém zajetí, i on byl propuštěn relativně brzy.

Proces si vysloužil i kritiku. Kontroverzními osobami na straně soudců se později ukázali být sovětský soudce Iona Nikitčenko, který se v letech 1936–1938 podílel na stalinských procesech, a hlavní sovětský žalobce Roman Ruděnko, který se aktivně účastnil vraždění Poláků v tzv. katyňském masakru. Vraždění polských zajatců z roku 1940 se na programu jednání v Norimberku též objevil, tribunál se ale spokojil se sovětskou zprávou z roku 1944, podle níž tyto vraždy spáchali Němci.

Před norimberským tribunálem bylo předneseno několik desítek tisíc svědectví, z nichž ale jen minimum tvořily výpovědi přítomných svědků. V soudní síni byly promítnuty i hrůzy natočené spojeneckými vojáky při osvobozování koncentračních a vyhlazovacích táborů, ale například i nacistický propagandistický snímek Leni Riefenstahlové Triumf vůle či filmy zachycující proces s účastníky atentátu na Hitlera v červenci 1944.

V letech 1946 až 1949 následovalo 12 menších norimberských procesů s vedoucími armádními představiteli, lékaři či průmyslníky. Zdroj: AP

V letech 1946 až 1949 následovalo 12 menších norimberských procesů s vedoucími armádními představiteli, lékaři či průmyslníky. Později se v Německu konala řada dalších procesů s válečnými zločinci, z těch větších byl velmi sledovaný zejména proces s příslušníky táborového personálu z Osvětimi, konaný ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1963–1965.

Následovalo Tokio i Jugoslávie

Norimberský proces ovlivnil také mezinárodní trestní právo. Jeho závěry přispěly mimo jiné k vytvoření a přijetí mezinárodní konvence o genocidě (1948), Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968) či čtyř Ženevských úmluv na ochranu obětí války (1949).

Další obdobný tribunál se konal v Tokiu. Ten vynesl rozsudky nad 25 čelnými představiteli armády a politického života Japonska. Tokijský proces, v němž se Američanům ve spolupráci s japonským dvorem podařilo uchránit císaře Hirohita od soudního přelíčení a pohnání k zodpovědnosti, skončil v listopadu 1948.

Dalším orgánem obdobného druhu se stal až Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), který působil v letech 1993 až 2017. V roce 1994 vznikl například Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu a v roce 2002 Mezinárodní trestní soud (ICC), stálý orgán, který má stíhat genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny nebo zločin agrese.