Norimberské zúčtování s nacisty skončilo před 75 lety. Někteří volili smrt, jiné propustili

Záměr vyřídit si účty s nacistickým Německem měl velkou podporu u Spojenců ještě před koncem války. Konkrétní kontury ale nabral až v srpnu 1945, když se mocnosti na postupimské konferenci dohodly na mezinárodním soudu. Start procesů potvrdili Dohodou o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců Evropské Osy.

Již tehdy ale bylo jasné, že nepotrestají hlavní strůjce dosud největšího válečného konfliktu v dějinách. Nacistický vůdce Adolf Hitler, šéf gestapa a SS Heinrich Himmler i ministr propagandy Joseph Goebbels spáchali sebevraždu ještě dříve, než v ruinách Berlína padly poslední výstřely.

Na lavici obžalovaných v norimberském procesu tak usedlo 22 nacistických funkcionářů – o dva méně, než bylo obžalováno. Vůdce Německé pracovní fronty Robert Ley spáchal sebevraždu před začátkem hlavního líčení a v nepřítomnosti byl souzen osobní tajemník nacistického vůdce Adolfa Hitlera Martin Bormann. Po něm se pátralo až do roku 1972, kdy byly nalezeny v Berlíně jeho ostatky. Nakonec se ukázalo, že v květnu 1945 spáchal sebevraždu.

Rozsudek smrti si vyslechli například říšský protektor Čech a Moravy Wilhelm Frick, ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop či říšský maršál Hermann Göring, který následoval příkladu nacistických špiček a pár hodin před popravou, jež se konala 16. října 1946, spáchal sebevraždu.

Doživotí dostal například Hitlerův zástupce Rudolf Hess, který v roce 1987 spáchal v 93 letech sebevraždu ve spojeneckém vězení Špandava (Spandau) v Berlíně.

Některé předčasně propustili

Tři obžalovaní byli osvobozeni – bankéř Hjalmar Schacht, diplomat Franz von Papen a novinář a funkcionář na ministerstvu propagandy Hans Fritzsche. Za zločinecké byly vyhlášeny čtyři organizace: řídící grémium politických vůdců NSDAP, SS, gestapo a SD (bezpečnostní služba).

Někteří nacističtí funkcionáři si nakonec neodpykali kompletní tresty. Důstojník a politik Gottlob Berger dostal 25 let vězení, ze kterého ale vyšel na svobodu už v roce 1951. Polní maršál Wilhelm von Leeb měl strávit tři roky za mřížemi, protože ale absolvoval dva roky v americkém zajetí, i on byl propuštěn relativně brzy.

Proces si vysloužil i kritiku. Kontroverzními osobami na straně soudců se později ukázali být sovětský soudce Iona Nikitčenko, který se v letech 1936–1938 podílel na stalinských procesech, a hlavní sovětský žalobce Roman Ruděnko, který se aktivně účastnil vraždění Poláků v tzv. katyňském masakru. Vraždění polských zajatců z roku 1940 se na programu jednání v Norimberku též objevil, tribunál se ale spokojil se sovětskou zprávou z roku 1944, podle níž tyto vraždy spáchali Němci.

Před norimberským tribunálem bylo předneseno několik desítek tisíc svědectví, z nichž ale jen minimum tvořily výpovědi přítomných svědků. V soudní síni byly promítnuty i hrůzy natočené spojeneckými vojáky při osvobozování koncentračních a vyhlazovacích táborů, ale například i nacistický propagandistický snímek Leni Riefenstahlové Triumf vůle či filmy zachycující proces s účastníky atentátu na Hitlera v červenci 1944.

V letech 1946 až 1949 následovalo 12 menších norimberských procesů s vedoucími armádními představiteli, lékaři či průmyslníky. Později se v Německu konala řada dalších procesů s válečnými zločinci, z těch větších byl velmi sledovaný zejména proces s příslušníky táborového personálu z Osvětimi, konaný ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1963–1965.

Následovalo Tokio i Jugoslávie

Norimberský proces ovlivnil také mezinárodní trestní právo. Jeho závěry přispěly mimo jiné k vytvoření a přijetí mezinárodní konvence o genocidě (1948), Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968) či čtyř Ženevských úmluv na ochranu obětí války (1949).

Další obdobný tribunál se konal v Tokiu. Ten vynesl rozsudky nad 25 čelnými představiteli armády a politického života Japonska. Tokijský proces, v němž se Američanům ve spolupráci s japonským dvorem podařilo uchránit císaře Hirohita od soudního přelíčení a pohnání k zodpovědnosti, skončil v listopadu 1948.

Dalším orgánem obdobného druhu se stal až Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), který působil v letech 1993 až 2017. V roce 1994 vznikl například Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu a v roce 2002 Mezinárodní trestní soud (ICC), stálý orgán, který má stíhat genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny nebo zločin agrese.