Dne 7. října 1950 vyvrcholil vykonstruovaný proces, který definitivně rozmetal první zlatou generaci československého hokeje. Komunistický režim před 70 lety nesmyslně označil reprezentanty za vlastizrádce a poslal je do uranových dolů.
První světový šampionát po 2. světové válce se konal v roce 1947 v Praze. Čechoslováci brali historicky premiérovou zlatou medaili. O rok později skončili ve švýcarském Svatém Mořici druzí za Kanadou. Na dalším mistrovství, tentokrát ve Stockholmu, se už hokejistům ze srdce Evropy na krku opět houpal nejcennější kov.
Mezi největší favority měla parta kolem Vladimíra Zábrodského, Augustina Bubníka nebo Bohumila Modrého patřit také v Londýně v roce 1950. Jenže komunistický režim cestu za třetím triumfem z mistrovství světa zatrhl. Na první pohled se může zdát, že poškodil sám sebe – přišel o možnost, jak Československo prezentovat jako úspěšnou zemi, která dokáže skolit i ty největší soupeře.
Komunisté se však báli, aby někteří hráči několikadenní výlet na Západ neproměnili v trvalý pobyt. Ostatně pár týdnů před hokejovým šampionátem emigrovala tenisová hvězda Jaroslav Drobný a jen pár dní před odletem českého týmu utekla do zahraničí také krasobruslařka Ája Vrzáňová.
Místo činu: hospoda U Herclíků
Dne 11. března se národní tým sešel na pražském letišti, nikam však neodletěl. Z úst funkcionářů se hokejisté dozvěděli lživou informaci, podle které Britové nevydali víza rozhlasovým komentátorům Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi. A tak měla reprezentace na protest šampionát v Londýně bojkotovat. Sami hokejisté ale moc dobře tušili, kde vězí pravda.
Někteří hráči se o dva dny později sešli v restauraci U Herclíků, která se nacházela poblíž Národního divadla. Kvůli žalu, frustraci a vypitému alkoholu se konverzace stočila také ke kritice režimu. Komunisté měli tehdy naneštěstí uši všude. Nelichotivá debata reprezentantů jim neunikla. Následovalo rozsáhlé zatýkání.
Později padly kruté tresty za velezradu a špionáž. Vykonstruovaný proces vrcholil po více než půl roce od sešlosti U Herclíků. Celkem 11 hráčů si vyslechlo rozsudky odnětí svobody v celkovém součtu 74 let a osmi měsíců. Z miláčků národa se stali političtí vězni, kteří rázem přišli o nejlepší roky své kariéry. Kriminálu se vyhnulo jen šest členů národního týmu.
- Odsouzení hráči: Bohumil Modrý, Augustin Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák, Vladimír Kobranov, Josef Jirka, Zlatomír Červený, Jiří Macelis, Přemysl Hainý, Antonín Španinger a Josef Štock
Nejcitelněji odnesl likvidaci ze strany režimu brankář Bohumil Modrý, který jakožto údajná hlava celého spiknutí dostal trest odnětí svobody na 15 let. Stejně jako například Augustin Bubník byl vězněn v nechvalně známých jáchymovských uranových dolech, které se citelně podepsaly na jeho zdraví. I když byli hokejisté v roce 1955 omilostněni prezidentem Antonínem Zápotockým, následky byly fatální.
Ti šťastnější a odolnější se zvládli vrátit zpět k hokeji. Ovšem například zmiňovaný gólman Modrý zemřel na následky brutálních podmínek v lágrech v roce 1963 ve věku pouhých 46 let.
Reprezentanti byli rehabilitováni až v roce 1968. Na další zlato ze světového šampionátu pak čeští hokejisté i fanoušci čekali až do roku 1972.
