Ilustrační foto Zdroj: Pixabay
Stěhující se alergici s pracovní dobou 25 hodin denně, popřípadě silně alergické děti, nejlépe ještě ty nenarozené – ale co kdyby! Zdá se, že přibývá lidí v podobně strašné a ještě horší životní situaci, kteří jaksi dospěli k závěru, že nejlepším řešením bude zbavit se svého psa.
Stěhující se alergici s pracovní dobou 25 hodin denně, popřípadě silně alergické děti, nejlépe ještě ty nenarozené – ale co kdyby! Zdá se, že přibývá lidí v podobně strašné a ještě horší životní situaci, kteří jaksi dospěli k závěru, že nejlepším řešením bude zbavit se svého psa.
Život může člověku připravit nejrůznější zkoušky. I já jsem prožila namísto svatby odchod od partnera, rychlé hledání nájmu, nejistotu, zda vše z jednoho příjmu zvládnu poplatit. Musela jsem překliknout spoustu nabídek bydlení, kde výslovně nechtěli psa. Musela jsem si zapsat rozvrh tak, abych mezi pracovní dobou a přednáškami zvládala skočit domů vyvenčit Držku, případně si ho vzít s sebou. A nedělám si iluze, že řada majitelů psů si zažilo situace ještě nesrovnatelně náročnější a mnohem více stresující.
Možná by bývalo snadnější sednout k internetu a napsat obligátní inzerát „daruji psa, blbé řeči si nechte, jestli nemáte zájem tak nekomentujte…“ Přesto jsem nad tím ani na vteřinu neuvažovala. Prostě proto, že bych se už na sebe nikdy nedokázala podívat do zrcadla a v noci klidně spát.
Navíc si, na rozdíl od řady jiných majitelů, nedělám iluze o tom, jak snadné je najít psu nový domov. Úplně živě vidím ty zástupy zájemců o Držku: „10letý fousatý a křivonohý artrotik na pěkně drahých hypoalergenních granulích, který na vás pravděpodobně bude vrčet, a taky bude vrčet na cizí psy, a možná bude sám doma štěkat a trucovat v koutě, protože ho zradil další člověk v životě, a to na stará kolena jednomu na jistotě nepřidá." No neberte to, i s jeho vlastním nevypratelně chlupatým pelechem!
Prima Mazlíček Zdroj: facebook.com
Prima Mazlíček Zdroj: facebook.com
Až příliš mnoho lidí bohužel zapomíná, že psi mají trochu jinak (lépe?) srovnané priority než většina z nás. Psovi je úplně jedno, že se stěhujete z luxusního mezonetu o 120m2 do garsonky, zvládne vaši náročnější pracovní dobu, přežije přechod na lacinější krmivo, přizpůsobí se novému partnerovi i přírůstku do rodiny… To vše a mnohem víc zvládne. Zvládne to, pokud k tomu bude mít vás, svou největší životní jistotu a svůj středobod vesmíru. Psi jsou úžasní a ve světě zvířat jedineční tím, jak dokáží člověku odpouštět – odpouštět, když nemá náladu, když je trochu moc příkrý, když zapomene večer naplnit mističku (bez mučení přiznávám - i to se mi už stalo). Když mu ale seberete jeho majitele, jeho rodinu – sebrali jste mu celý jeho vesmír a zlomili mu srdce. A to se odpouští strašně, strašně těžko.
Přála bych si, aby si všichni ti zmínění pracanti od nevidím do nevidím, dusící se alergici, zaměstnavatelé stěhováků i nadcházející rodiče (snad jsem na žádnou z nejobvyklejších výmluv pro zbavení se psa nevynechala) přiznali jediné: jejich situace má i jiné řešení. Odložit psa není nutnost, ale volba. Volba, kterou učinili, protože je snadná a pohodlná, protože je až příliš lákavé přesunout odpovědnost za živého tvora na někoho cizího, a umýt si nad tím ruce s dovětkem „buďte rádi, že jsem ho neuvázal v lese!“
A taky bych si přála, aby ti, kdo se rozhodnou odložit svého psa, byli upřímní. Ke svému okolí i k sobě samým. To by pak najednou ty inzeráty rázem vypadaly jinak a alergologové by si oddychli. „Učit psa samotě je moc práce, proto jsme to raději ani nezkusili", „sportovat s borderkou mě po nějaké době přestalo bavit, stejně jako předtím tenis, předtím cyklistika a ještě předtím plavání", „když se mi narodilo miminko, pes už je víc na obtíž než na mazlení". Anebo by možná nevypadaly vůbec nijak. Pisatelé by si je totiž černé na bílém po sobě přečetli. Jednou. Podruhé. Pak by se podívali na svého psa a znovu na ten inzetár... a stiskli Delete.
Kéž bych napříště četla na bazoši už jen upřímné darující inzeráty... anebo vůbec žádné.
#nekupujadoptuj
