Domácí zvíře, které je lepší vykopnout na mráz

Už se u mě doma vystřídalo hodně zvířat a každé z nich jsem měla minimálně jednou měsíčně chuť vypustit do volné přírody. U některých (Vepřena) mě toto nutkání stíhá i několikrát denně. Doopravdy jsem to ale udělala jen jednou. 

Za skříní se mi zabydlel malý pavouček. Nesnáším malé pavoučky. Nesnáším všechny pavoučky. Nebo taky červy. Vlastně cokoliv s abnormálním počtem nohou. Přesto jsem odmítla být za hysterku a pavouka jsem nechala být.

Ten hajzlík! Místo, aby mi byl vděčný, a jako každá slušná osminohá obluda se kradl po nocích, vylézal zásadně ráno, jakmile jsem otevřela dvířka skříně. Omlouvala jsem ho. Říkala jsem si, no jo, třesu mu s domem. Ono ho to přejde. Nepřešlo.

Tip: Máte-li doma pavouka, který nehodlá respektovat, že ho nechcete vídat, okamžitě ho vykopněte. Bude hůř. Takoví pavouci vůbec nemají zábrany!

Po čase ale zmizel. Předpokládala jsem, že se užral k smrti; vzhledem k počtu našich zvířat mají mouchy, které k nám zabloudí, brzy nadváhu. Jenže pak se ze skuliny mezi zdí a skříní jednoho dne ráno vydrásal úplný pavoučí Rambo. Z malého pavoučka se stal odporný, chlupatý, nohatý, šťavnatý, sádelnatý pavouk jako hovado. Asi mám za skříní steroidy, nebo někde působilo radioaktivní záření.

Tohle už jsem psychicky nedala. Začala jsem ječet. Taktická chyba. Než jsem našla něco, čím ho naberu a vyhodím na mráz, zdrhnul. Pak jsem pochopitelně několik nocí nespala a hledala pavouka. Marně. Ale věděla jsem, že tam je. Bylo to jako Noční můra z Elm Street. Jedna, dvě, pavouk jde,  sedm, osm, nesmíš spát…

Únava mě nakonec samozřejmě zmohla. A stalo se to, čeho jsem se obávala nejvíc. Vzbudilo mě lechtání na obličeji. Tentokrát jsem neječela ani nehledala nádobu. Poprvé v životě jsem na nějakého členovce sáhla holou rukou. Byl chlupatý a hemžil se. Přeskočila jsem všechny psy, rozrazila okno a pavouka poslala vzduchem směrem k nejbližšímu keři. Zabednila jsem okenice, šla si vyměnit spodní prádlo a tiše se vyplakat z posttraumatického stresu. Nikdo mi nevymluví, že si ta zrůda schválně nepočkala, až usnu, aby mi mohla vysát oko, nebo co to pavouci vlastně dělají.

Nejhorší je, že i když jsem pevně rozhodnutá podobná domácí zvířata posílat okamžitě odkud přišla, jsem odporná, nepoučitelná měkkota a jednou na to dojedu. Třeba dneska, zatímco píšu tyhle řádky, mi přímo před dveřmi na terasu sedí saranče a cvrká tak, že z toho bude mít brzo výron. Vrací se už týden a řve tady každou noc. A já ještě buzeruju psa, aby k němu nečuchal. Ach jo.

Nicméně abychom se taky dostali ke zvířatům, která doma chcete, tak co takhle si přečíst něco o králících? Ti mají správný počet nohou a jako bonus mají občas z lidí bobky.

Tagy: