reklama

Eichmann byl sebestředný vrah milionů i nýmand. Před 60 lety ho v Izraeli odsoudili k smrti

Adolf Eichmann byl válečný zločinec zodpovědný za smrt šesti milionů Židů, přitom šlo o neúspěšného nýmanda a zbabělce. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to říká publicista Roman Cílek, který o strůjci holokaustu napsal dvě knihy. Je to přesně 60 let, co izraelský soud poslal Eichmanna na popraviště. Jak se z něj stal bezohledný netvor? A co ho spojovalo s Československem?

reklama

Jedna z vašich knih o Eichmannovi se jmenuje Půjdu do pekla spokojen. Opravdu to řekl?
Ano. Pronesl to v úplném závěru války, když se naposledy loučil se svými důstojníky. Měl vyslovit: „Půjdu do pekla spokojen, protože budu mít dobrý pocit, že jsem zbavil svět šesti milionů nepřátel Říše.“ Můžeme to chápat jako velikášské gesto, které nebylo ničím jiným než právě jen gestem. Jinak by Eichmann několik týdnů poté nesvlékl uniformu a nezahájil zběsilý útěk před spravedlností. On to rozhodně nebyl žádný hrdina, sám nedal žádnému Židovi ani facku. Jakmile ho nadřízení poslali na východní frontu dohlížet na hromadné popravy Židů, téměř se zhroutil. Cítil odpor i tehdy, když mu osvětimský velitel Rudolf Höss ukazoval plynové komory. No jo, od kancelářského stolu se mu to řídilo líp.

Adolf Eichmann

1906-1962
Nacistický funkcionář
, válečný zločinec, jeden z hlavních organizátorů holokaustu.
Byl pověřen Reinhardem Heydrichem organizováním deportací Židů do ghett a vyhlazovacích táborů. Je zodpovědný za smrt šesti milionů lidí.
Izrael
 ho po letech vypátral v Argentině, kde žil pod jménem Ricardo Klement. V roce 1960 jej uneslo komando Mossadu, 15. prosince 1961 nad ním jeruzalémský soud vynesl verdikt: Dostal trest smrti, který byl proveden 1. června 1962.

Měl na svědomí nepředstavitelný počet mrtvých. Když ho za to ale v Izraeli roku 1961 soudili, neustále se vymlouval, že pouze vykonával rozkazy. Myslíte, že si někdy připustil vinu?
U něj proběhlo absolutní vymytí mozku. Musíme si uvědomit, o koho šlo. Byl to úplný nýmand. Vystřídal spoustu zaměstnání, byl to neúspěšný chlap, který chvíli pracoval v dole, chvíli jako obchodní zástupce, vydělával si paradoxně i u několika židovských firem. Vše se obrátilo, až když s pomocí své macechy roku 1933 vstoupil do SS, následně se dostal i do Heydrichovy Bezpečnostní služby. Tehdy skutečně nastartoval kariéru.

Jeho neuvěřitelnou válečnou snaživost můžeme rozklíčovat, jen pokud se zaměříme na to, čím byl dřív. V Eichmannovi byla zakódovaná jeho neúspěšnost, až mezi nacisty našel sám sebe. Poznáte to i podle výrazu obličeje. Na fotografii z doby, kdy nosil hrdě esesáckou uniformu, má koutky nahoru. Při procesu v roce 1962, jako člověk na dně, už koutky směřují dolů. Berme to jako důkaz o jeho vzestupu a pádu. O jeho zběsilé sebestřednosti i poníženém strachu o život.

Byl Eichmann vůbec antisemita?
Pocházel z Rakouska. A je známo, že v některých rakouských oblastech se antisemitismus projevoval více než v Německu. Sám odmala zřejmě antisemitou nebyl. V linecké škole, kterou mimochodem dříve navštěvoval i Adolf Hitler, se spřátelil s budoucím nacistickým předákem Ernstem Kaltenbrunnerem. Právě on jej přivedl do SS. A myslím, že stejně vnitřně došel i k antisemitismu. Jen si to představte: Někdejší nevzdělaný nýmand najednou začal řídit židovské vystěhovalectví ve Vídni, i univerzitní profesoři se před ním museli hlásit v pozoru. V dopisech blízkým se zadostiučiněním píše: „Mám je v hrsti, brečí mi tu na chodbách.“

Roman Cílek (84)

Publicista, autor literatury faktu, o jednom z největších válečných zločinců napsal knihy Půjdu do pekla spokojen a Eichmann, architekt holokaustu
Píše též pod pseudonymy
Vilém Pavlík a Zdeněk Roman.
Nositel řady významných ocenění
, například mezinárodní Ceny Egona Erwina Kische či Ceny Miroslava Ivanova.

Dělalo mu to dobře.
Úplně z toho sálá uspokojení malého člověka, že může ponižovat ostatní. Takže antisemitou se pravděpodobně stal ze služebních důvodů, protože mu to přinášelo prospěch. Časem se do toho nicméně zažral, proměnil se ve fanatika. O tom svědčí úplný konec války. Když už ani Himmler nestál o to, aby se pokračovalo ve vyvražďování Židů, Eichmann stejně nepolevil.

Švédský diplomat Wallenberg jej někdy v té době pozval v Budapešti na večeři, po jídle spolu z okna pozorovali obzor, na němž třaskaly ruské kaťuše. Wallenberg naléhal: „Pane Eichmanne, vy opravdu nechápete, že máte válku prohranou?“ Eichmann jen pokrčil rameny: „Chápu. Ale Vůdce mi dal úkol, abych zničil evropské Židy. Takže to dotáhnu do konce.“ Proto vypravoval další a další transporty do Osvětimi.

A přece se z toho fanatika zanedlouho znovu stal zbabělec. Všechno, čemu bezvýhradně sloužil, s poražením nacismu padlo. Sebevraždu však nespáchal, místo toho utekl, skrýval se, raději pod cizí identitou pracoval třeba jako lesní dělník. Snažil se za každou cenu přežít.

Filozofka Hannah Arendtová napsala, že Eichmann nebyl monstrem, ale vlastně docela obyčejným člověkem, na němž se dá nejlépe ilustrovat banalita zla.
Souhlasím s ní, samozřejmě. Víte, Eichmannův soud z roku 1961 se dá nazvat procesem, který změnil pohled na dějiny. Uvědomme si, že Izraelci Eichmanna chytili patnáct let po válce. Probíhala karibská krize, svět rozdělovala studená válka, bylo krátce po maďarských událostech. Od mladších lidí z izraelských tajných služeb zaznívalo: „Co je nám po nějakém Eichmannovi? Pro nás je daleko větším nebezpečím radikalizace arabských zemí, které touží po našem zničení. Proč bychom se měli zabývat minulostí?“ Holokaust byl kdesi zasunutý.

I sám Eichmann se ocitnul v pozici zatemněné postavy. Ve výsledku proto vlastně vůbec nešlo o to, zda Eichmanna pověsit. Důležité bylo uspořádat samotný proces. Přivést 112 svědků, přečíst tisíce stran dokumentů. Začít se o holokaustu znovu bavit. Zvednout jej z prachu zapomnění.

Jak dlouhá k tomu byla cesta?
Rozbíhalo se to pomalu. Jak už jsem naznačil – i v izraelské tajné službě se o Eichmanna zajímalo jen několik snaživců. Vše se změnilo teprve tehdy, jakmile akci požehnala ministryně zahraničních věcí a budoucí premiérka Golda Meirová. Když řekla: „Izrael nemůže klidně spát, dokud je tento muž prosáklý izraelskou krví na svobodě. Najděte ho. Postavíme Eichmanna před soud.“

Dlouho ovšem vůbec nebylo jasné, kde Eichmann je.
V roce 1950 se mu s pomocí nacistických kumpánů podařilo uprchnout do Jižní Ameriky. Známý lovec nacistů Simon Wiesenthal se o rok později dozvěděl, že by Eichmann měl pobývat v Argentině, prozatím se však nic nedělo. Bývalý esesák přitom při svém skrývání udělal spoustu chyb, předně zařídil, aby za ním do Jižní Ameriky připlula rodina. Z lidského hlediska to bylo pochopitelné, vystavil se však obrovskému riziku odhalení. Je vlastně až neuvěřitelné, že nikoho nenapadlo Eichmannovu rodinu při cestě sledovat. Wiesenthal se mohl zbláznit, když se dozvěděl, že ji Rakousko pustilo a nikdo se o ni nezajímal. Stačil by jediný agentíček, který by s nimi plul na lodi. Eichmann byl totiž navzdory vší své minulosti vzorný otec, v Jižní Americe své blízké objímal už v přístavu. Co se dá dělat, mělo to ještě nějaký čas trvat…

Co tedy nejvíc přispělo k Eichmannovu dopadení?
Zřejmě informace, která se k Mossadu dostala až několik let poté od státního zástupce v západoněmecké spolkové zemi Hesensko. Toho informoval jeho zdroj žijící v Argentině, že Eichmann žije na předměstí Buenos Aires v ulici Chacabuco. Zmíněný zdroj byl nevidomý německý antifašista Lothar Hermann, jehož dcera chodila s jistým Nicolasem Eichmannem.

Podezřelé asi nebylo pouze jeho příjmení.
Ne. Tenhle mladík otevřeně vykládal, jaká je to škoda, že plán na vyhlazení evropských Židů nevyšel. A chlubil se i tím, že jeho byl otec německým důstojníkem. Tehdy Izraelci zbystřili. Mossad záhy zjistil, že Nicolas je skutečně Eichmannovým synem. Že uprchlý nacista se v Argentině skrývá pod falešným jménem Ricardo Klement, ze zmíněné adresy se s rodinou přestěhoval do Garibaldiho ulice mezi San Fernandem a Don Torcuatem. Šlo se do akce.

Nebylo to samo sebou, Izrael tehdy neměl s Argentinou zrovna dobré vztahy, Eichmanna bylo proto potřeba ze země potají unést. Že se to povedlo, za tím lze hledat nejen důkladnost izraelských tajných služeb, ale i sled příznivých náhod. Jen je nutné uvést, že mnoho z těch zdánlivých náhod proběhlo v izraelské režii. Izraelci měli například v každé zemi své utajené, neplacené pomocníky. Takoví se osvědčili i v Eichmannově případu.

Jak to celé proběhlo?
Členové izraelského komanda se do Argentiny přepravovali postupně, pod různými identitami. Pro naplánování akce jim pomohly i oslavy výročí argentinské nezávislosti, na něž se sjížděly delegace z celého světa. Nic se nesmělo podcenit. Izraelci nejdříve trpělivě studovali Eichmannovy zvyky, sledovali každý jeho krok, fotili jej.

A bylo to pro ně hodně specifické. Jeden z komanda zpětně popisoval, jak přes plot sledoval hubeného chlapa v tričku, který na příkaz své manželky poslušně věší prádlo na zahradě. Běželo mu hlavou: „Proboha, tohle je člověk, který poslal na smrt desítky mých blízkých? Miliony dalších?“ Srážka s Eichmannovou obyčejností musela být šokující.

Eichmann se v Argentině stal mužem, který stereotypně a poctivě dojížděl za prací do fabriky. Ničím nepřipomínal monstrum, bestii, válečného zločince. Členové komanda z toho dozajista měli všelijaké pocity. Na druhé straně to ale byli stoprocentní a mazaní profíci, kteří nezapomínali, co je jejich úkolem. Každý z nich měl v týmu svou roli – od padělatele přes lékaře až po kuchaře. Patřila k nim i žena, která v pronajaté vile napomáhala dojmu, že se do domu nastěhovala běžná rodina. Pro Eichmanna pak byl ve vile připraven absolutně odhlučněný pokoj. Načež přišel 11. květen 1960. Den únosu.

Mohli mít i Mengeleho

Izraelci se v Jižní Americe při pátrání po Adolfu Eichmannovi ocitli hodně blízko i k dalšímu prominentnímu nacistickému uprchlíkovi – lékaři Josefu Mengelemu, který v Osvětimi poslal do plynové komory přes 400 tisíc lidí. Eichmanna už tou dobou mělo komando Mossadu v konspirační vile, když jeho členové zjistili, kde bydlí Mengele. Rozkaz od šéfa Mossadu zněl: „Chyťte i jeho.“ Velitel zásahu Rafi Eitan se však bál, že se při snaze získat další úlovek prozradí a nebudou mít nakonec nikoho. „Váhal,“ popisuje publicista Roman Cílek. „Byl by to ale risk. Mengele byl sice zvrácený lékař, navzdory tomu však jen miniaturní kolečko v soukolí zla. Zásluhou dílčích, těsně poválečných procesů s lidmi typu osvětimského velitele Hösse se o něm navíc už všechno vědělo. To s Eichmannovou pomocí mohli rozkrýt méně známou skládanku. Takže chápu, že jakmile váhali mezi Eichmannem a Mengelem, nakonec řekli: Čert vem Mengeleho. Mengele byl navíc rafinovanější než Eichmann – měnil identitu, stěhoval se z místa na místo. Taky měl peníze, jako lékař byl snadno zaměstnatelný. O něčem vypovídá, že si Eichmann po svém argentinském setkání s Mengelem poznamenal: Choval se ke mně s nadřazenou blahosklonností úspěšného člověka k nýmandovi.“ Izraelci se pro Mengeleho po únosu Eichmanna vrátili, „Anděl smrti“ však z Argentiny mezitím utekl do Paraguaye. Vzápětí k němu byli blízko ještě v Brazílii, nakonec ho ale nikdy nedostali. Zemřel v roce 1979 při plavání – buď to bylo kvůli infarktu, nebo se utopil.

A?
Počkali si na Eichmanna večer, kousek od zastávky autobusu u Garibaldiho ulice, v dost temné a opuštěné končině. Jak jsem napsal do knihy: Bylo to sice ideální místo pro osamělý život, ovšem naprosto nevhodné pro člověka, který je ohrožen únosem. Izraelci si na Eichmanna počíhali ve dvou autech. Jeden z nich u otevřené kapoty předstíral, že má problémy s motorem, přicházejícího Eichmanna oslovil s prosbou o pomoc.

Jakmile se proplešatělý padesátník otočil, vrhli se na něho a zatáhli do vozu. Nějakou dobu jim na jejich otázky neodpovídal, nakonec povolil: „Ano, jsem Adolf Eichmann.“ V konspiračním domě s ním zůstali skoro dva týdny, jeho identitu si ověřovali sérií otázek od velikosti bot až po číslo legitimace v NSDAP.

Co k němu členové komanda cítili?
Štítili se ho. Tenhle člověk jim přece povraždil rodiny. A teď mu museli pomáhat na záchod, asistovali u jeho holení, u mytí. Dnes už si neumíme představit, co jim běželo hlavou. Museli však cítit to samé, co později během procesu vyjádřil Wiesenthal: „Čekal jsem monstrum. A přede mnou stál úředníček, poníženě čekající u svého šéfa na přidání platu.“

Jak se povedlo dostat Eichmanna z Argentiny?
To bylo asi vůbec nejsložitější. Nedalo se odhadnout, co všechno Eichmannovo zmizení spustí. Jak zareagují argentinské úřady, jak jeho nacističtí souvěrci, kteří byli i v Jižní Americe poměrně dobře organizovaní. Izraelci se rozhodli obléknout Eichmanna do letecké uniformy, omámit jej, aby dělal dojem, že jde o někoho z posádky letu společnosti El Al, který se prostě jen lehce přiopil. Záměr se podařil: I s vrávorajícím nacistou prošli všemi kontrolami, letadlo se pak po jednom mezipřistání v Dakaru dostalo až do Tel Avivu.

A začal proces, na který byl zvědavý celý svět.
Do Izraele přijely desítky zahraničních novinářů, přímým přenosem se vysílalo až do Ameriky. Kdybyste se tenkrát podívali na titulky novin, Eichmann byl všude.

Co reportéři na místě viděli a slyšeli?
Skleslého Eichmanna, který měl na stole pečlivě srovnané papíry a tužky. Ale především – nesmírně trýznivá a drastická svědectví lidí, kteří si prošli Eichmannovým peklem. Sálem zněly příběhy o zabíjení dětí. O matkách, které se musely rozhodnout, jakého ze svých potomků nechají přežít a jakého pošlou na smrt. Poprvé, podruhé, znovu a znovu, pořád dokola. Šlo o nekonečný kaleidoskop nevýslovných hrůz. Bylo toho tolik. Přes sto svědků mluvilo v podstatě o tomtéž. Až se jeden poctivý novinář svěřil: „Stydím se sám za sebe, ale už mě to defilé hrůz skoro začíná nudit.“

Jak vypadala Eichmannova obhajoba?
Bouřlivým způsobem jej hájil německý advokát Robert Servatius, velmi schopný a velmi drahý právník, mimo to i bonviván, který v Izraeli přebýval v nejlepším hotelu, kde to roztáčel se svou asistentkou. U soudu stále opakoval, že to s Eichmannem bylo jako s vojákem, který jde do války. Taky zabíjí nepřítele, jakmile dostane rozkaz.

Servatius rovněž argumentoval, že je nesprávné, když vítězové soudí poražené. Že proces představuje pouhou mstu. Samotný Eichmann působil nevýrazně. Co chvíli se odvolával na to, že není antisemita. Udělal však jednu chybu. Když se před tím v Argentině cítil bezpečně, odstěhoval se z úplné samoty, kde mohl klidně dožít, zpátky do civilizace. Navázal styky s dalšími uprchlými nacisty. A jeden z nich jej přesvědčil, aby s jistým nizozemským novinářem sepsal paměti. Dali dohromady stovky stránek s hodně otevřenou zpovědí, která se k Eichmannově smůle dostala do rukou izraelského soudu. Proměnily se v jeden z nejpádnějších důkazů obžaloby.

Eichmann a Češi očima Cílka

Když jsem napsal knihu Holokaust, slepá kolej dějin, měl jsem k ní nádherný úvod od Arnošta Lustiga. Znal jsem se s ním z 60. let, kdy jsem se jako mladý elév potkal ve stejné redakci i s Otou Pavlem. S Arnoštem jsme se přátelili až do jeho smrti. A říkal mi: „Ty bejku… Napsal jsi o holokaustu, tak napiš i o Eichmannovi. Vždyť má s Československem tolik společného, a nikdo to přitom ani netuší.“ Vrhnul jsem se na to nakonec až po Arnoštově smrti a musel jsem mu dát za pravdu. U Eichmanna je tolik československých stop! Měl například manželku od Českých Budějovic. Jeho švagr Karel Lukáš po válce falešně svědčil, že Eichmann zemřel při Pražském povstání. Eichmannova rodina mimo to celou válku bydlela na pražské Ořechovce, narodilo se mu tu jedno z dětí, v dubnu 1945 právě ze zdejší vily utíkal za hranice. Paradoxní je, že československé ministerstvo po válce na dotaz mezinárodních pátracích organizací uvedlo, že o Adolfu Eichmannovi nic neví. Dá se přímo říct, že socialistické Československo sehrálo během Eichmannova procesu hnusnou roli. Jelikož jsme s Izraelem jako celý východní blok neměli nejlepší diplomatické vztahy, v téhle kauze jsme odmítli jakoukoli oficiální součinnost.

Co v nich třeba bylo?
Eichmann mimo jiné popisoval podrobnosti konference ve Wannsee z ledna 1942, kde se rozhodlo o konečném řešení židovské otázky. Hitler ke konci roku 1941 prohlásil, že pokud USA vstoupí do války, je připraven vyhladit evropské židovstvo. Amerika do války vstoupila, nacisté se tedy ve Wannsee odhodlali Hitlerovu hrozbu naplnit. Bylo to úděsné rokování. O zavraždění 13 milionů lidí se tam bavili z čistě technického hlediska – se zástupci ministerstva dopravy se například řešilo, zda taková operace nezatíží přespříliš železnici apod.

Mělo to až antický rozměr. Zástupci tzv. vyvolené rasy si vyhradili na celý projekt zhruba sedm let, takže rozhodovali i o smrti lidí, kteří se ještě vůbec nenarodili. Naštěstí jim těch sedm let nebylo dopřáno… Eichmann ve svých pamětech popisuje, jak si po konferenci sedli s Heydrichem ke krbu a zapili to dobrým koňakem. V té chvíli si musel připadat jako bůh. V procesu se nicméně i tenhle moment otočil proti němu.

Dostal trest smrti.
Přitom Izraelci jej původně ve svém právu ani neměli, speciálně kvůli Eichmannovi si museli upravit legislativu. Ostatně nejen v tomhle ohledu – výjimka se musela schválit i ohledně zákona zakazujícího spalovat těla nebožtíků. Eichmanna nakonec po popravě zpopelnili v malé spalovně narychlo vystavěné na břehu moře. Jeho popel byl vysypán do mezinárodních vod. Říkalo se: „Ani Eichmannův popel nesmí znesvětit izraelskou zemi.“ Došlo k tomu uprostřed noci, musela to být až přízračná scéna. Na palubě se za Eichmanna modlil jistý kanadský kněz, do historie vstoupila tato jeho slova: „Ve chvíli, kdy jsem viděl spalovnu pro Eichmanna, nemohl jsem si nevzpomenout na pece v Treblince a Osvětimi.“

Celé je to hodně silný příběh.
Neuvěřitelně. Jeden Eichmannův syn se od rodiny postupně odklonil, stal se profesorem egyptologie. A na své přání se v Británii po letech sešel s šéfem izraelského komanda, které kdysi chytilo jeho otce. Vysvětloval: „Bratři a maminka mi říkají něco jiného, já ale chci vědět o svém tátovi pravdu. Řekněte mi ji. Řekněte mi, proč musel zemřít.“ Pozorně pak poslouchal. Když se dozvěděl, co potřeboval, oba si prý podali ruce a každý šel po svém. Egyptolog Eichmann se po tomto rozhovoru vrátil do končin, které omývá stejné moře, do něhož byl vysypán popel jeho otce. Ano, říkat tomu silný příběh skutečně není přehnané.

Tagy:

Hlavní zprávy

Štastný: Lidi už opatření vůbec nechápou. Politici schválili protiepidemického parchanta
360°

Štastný: Lidi už opatření vůbec nechápou. Politici schválili protiepidemického parchanta

Pandemický zákon je „brutální politická chyba“. Politici pokračují ve vytváření protiepidemického parchanta, postěžoval si na vládní kroky bývalý poslanec za ODS a zdravotnický expert Boris Šťastný v pořadu 360°. Do studia CNN Prima NEWS si přinesl vytištěný soubor vládních opatření se slovy, že kdyby se pokusil vyzkoušet úředníka resortu zdravotnictví z platných restrikcí, nejspíše by se nedočkal správných odpovědí.

Záhadný omikron. Mutace měla vymřít, místo toho se šíří po celém světě, nechápou vědci

Omikron se šíří po světě a nevídaným tempem infikuje více lidí než jakákoliv koronavirová varianta před ním. Vlády řady zemí hledají odpovědi, jak masivní nástup viru zastavit. Vědci se mezitím snaží najít odpověď na něco jiného. Podle nové studie vypracované mezinárodní skupinou expertů se totiž omikron skládá z rekordního množství mutací, což by neměl virus vůbec přežít. Místo toho se však omikronu na naší planetě nadmíru daří.

reklama

Domácí zpravodajství

V Česku se začíná šířit zmutovanější potomek omikronu. Odkud se nová varianta vzala?

Koronavirová varianta omikron v Česku bleskurychle vytlačila předchozí deltu, zhruba 95 procent všech pozitivních testů v zemi připadá právě na variantu, která se v listopadu rozšířila z Jihoafrické republiky. Jenže ve stejný měsíc se objevila i nová varianta BA.2, se kterou se trápí zejména v Dánsku a Británii a na kterou už narazili i experti v Česku.

K Landovi se na demonstraci přidá Pirát Dostál i část senátorů. Nespojujeme se, tvrdí

V neděli odpoledne se na Václavském náměstí v Praze uskuteční demonstrace za svobodu a občanská práva, které by se měli zúčastnit zástupci SPD, hnutí Chcípl PES nebo zpěvák Daniel Landa. Podle informací CNN Prima NEWS tam promluví ale i Pirát Ondřej Dostál či senátorka Alena Dernerová. Ta upozornila, že se s ostatními řečníky ale nespojují. Že má jít o apolitickou akci zdůraznil i svolavatel demonstrace a šéf Svobodných Libor Vondráček.

reklama