Klementu Gottwaldovi se říkalo první dělnický prezident. Zdroj: Profimedia.cz
Byl hlavní tváří komunistického puče z února 48, který zemi na čtyřicet let odsoudil k totalitě. Stal se symbolem teroru, jenž poslal na smrt mnoho nevinných, dalším zničil život. Před 125 lety se narodil „první dělnický prezident“ Klement Gottwald, jehož historik Libor Svoboda označuje v rozhovoru pro CNN Prima NEWS za jednu z nejzápornějších postav českých dějin.
Kdyby bylo jen na vás, jaký epitaf byste nechal dát Klementu Gottwaldovi na náhrobek?
Asi bych tam nadiktoval: „Zde leží prezident, který se chvástal, že vybuduje ráj na Zemi. Ve skutečnosti stvořil jeden z nejodpornějších režimů, s jehož pomocí nás na desítky let odtrhnul od zbytku Evropy a posunul Československo do role sovětského vazala, s čímž dosud zápolíme.“ Součástí Gottwaldova epitafu by rozhodně mělo být i to, že právě on měl na svědomí obrovské množství zničených životů a lidských existencí.
Klement Gottwald
Narodil se 23. listopadu 1896, zemřel 14. března 1953.
Prezident Československa v letech 1948-53.
Komunistický politik, přímo odpovědný za smrt a justiční vraždy mnoha občanů Československa. Jednou z obětí několikaletého teroru byl i Gottwaldův přítel a spoluviník politické zvůle Rudolf Slánský.
Od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Kominterny, o rok později se stal prvním mužem KSČ.
Zemřel jen několik dnů po návratu ze Stalinova pohřbu.
I proto by možná leckdo zkrátil Gottwaldův epitaf na pouhá dvě slova: masový vrah.
Pod termínem masový vrah si představím spíš bestie zabíjející v Katyni, v Osvětimi. Gottwald? Jistě, vraždil. Ale od stolu. Ani tak ovšem není přehnané tvrdit, že měl na svědomí statisíce životů. Ne že by na to všichni doplatili usmrcením, někdo měl kvůli Gottwaldovi zkrátka „jen“ rozvrácenou existenci či rodinu.
Dá se o něm vůbec říct něco hezkého?
Osobně ho považuji za jednu z nejzápornějších postav českých dějin. Neváhal poslat na šibenici i své nejbližší kolegy a přátele. Přihlížel, jak jsou likvidovány či vystěhovávány jejich rodiny. S Rudolfem Slánským prožil mnohé dobré i zlé, v osobní i politické rovině, a stejně jej pak nechal bezdůvodně zemřít kvůli smyšlené obžalobě z nepřátelského spiknutí. Velmi dobře se znal s jeho blízkými. A ani tak mu vůbec nedělalo problémy, že Rudolfova syna vyhodili ze školy, že Josefě Slánské ve vězení vyhrožovali zabitím dětí. Gottwald byl bezohledný politický šíbr, praktik, mocenský cynik typu „žádná špína mi není cizí, jen abych dosáhnul svého“.
Prezident Klement Gottwald při novoročním projevu roku 1952. Do konce života mu zbývalo něco málo přes rok. Zdroj: ČTK
Opravdu u něj nenajdeme žádnou pozitivní vlastnost?
Snad cílevědomost? Do čela KSČ byl přece zvolen už ve dvaatřiceti. Bezesporu ho můžeme považovat za velmi schopného politika; jen s mírným dodatkem, že lépe se hodí výraz „všehoschopného“. Byl fanatikem ideologie, odhodlaným obětovat v jejím jménu cokoliv. V mládí kvůli ní riskoval jak své pohodlí, tak i zdraví, neodradila jej ani hrozba vězení. Musíme mít na vědomí jeho osobnostní i lidský vývoj. Kupříkladu fakt, že vzešel z velmi chudých poměrů, z neúplné rodiny. Byl nemanželským dítětem, což na tehdejším venkově znamenalo šílené stigma. Měl to zkraje hrozně těžké – otec se k malému Klementovi nehlásil, matka se o něj nebyla schopná postarat, takže až do devíti let vyrůstal u tety.
Jak se na něm tohle všechno podepsalo?
Nevím, zda si to mohu troufnout posuzovat. Faktem ale je, že dospělý osobní život Klementa Gottwalda nelze považovat za zrovna příkladný.
O tom svědčí kupříkladu jeho syfilis.
Zrovna to jsem nemyslel. Pohlavní nemoc si zřejmě přinesl z první světové války, za což si ho netroufnu soudit; mezi vojáky to tehdy bylo dost rozšířené, taková byla zkrátka doba. Mířil jsem jinam, třeba k jeho útěku od budoucí manželky, jen co se jim v roce 1920 narodilo dítě. Ve čtyřiadvaceti zřejmě nebyl na podobnou zodpovědnost připraven, rodina se tak z nich stala až později, na důrazné doporučení strany – podobné praktiky se totiž s komunistickou ideologií příliš neslučovaly.
Ona ani paní Marta asi nebyla žádná světice. Historik Ján Mlynárik třeba napsal, že si původně jako hospodská posluhovačka přivydělávala prostitucí.
Ano, to se říkalo. Nemůžeme se na to ale dívat současnou optikou, oba dva zkrátka pocházeli z nejchudších vrstev. Jinak se podle všeho velmi lišili. Svým způsobem musel vedle ní hodně trpět. Marta Gottwaldová nebyla žádná intelektuálka, zato mladý Klement měl hodně načteno, učil se několik řečí, uměl dobře psát. Pozor, nešlo o primitiva, jak si dnes může někdo myslet. Vůbec ne! Naopak byl zřejmě nadprůměrně inteligentní, jinak by se nedostal takhle vysoko. Po roce 1948 ho sice známe jako zhrouceného alkoholika, měl však i docela jiné tváře. V už zmíněné první světové válce se například podle dobových hodnocení choval statečně.
Josif Vissarionovič Stalin a Klement Gottwald na snímku z roku 1946. Zdroj: ČTK
Navzdory jeho vojenským zásluhám se o Gottwaldovi dnes říká, že se na konci života choval slabošsky. Jak to jde dohromady?
Jenže v 50. letech byl už nemocný, podepisoval se na něm těžký alkoholismus. Pití holdoval už od mládí, postupně se to na něm projevovalo víc a víc. Občas někde vystupoval opilý, v jednu chvíli se prý dokonce uvažovalo, že by měl být pro svůj alkoholismus z čela strany odvolán. Lékaři mu vodku zakazovali, stejně tak přílišnou konzumaci jídla.
On se však zkrotit nenechal.
Vůbec ne. Spíš přesně naopak. Jeho slabošství v pozdní fázi života se nicméně asi dá vysvětlit i tím, že se s pomocí strachu a násilí podílel na vybudování režimu, který jej najednou přerostl. Hlavně po popravě Slánského. Nemyslím, že by jeho vině věřil. Takže se taky začal bát. Spolu se Slánským ostatně čelili od Moskvy výčitkám nejednou, i za únor 48. Podle Sovětů to totiž u nás probíhalo příliš pomalu a příliš mírně. Gottwald přitom moc dobře věděl, čeho je Stalin schopen, jakmile se mu někdo znelíbí. Coby šéf KSČ ne nadarmo už roku 1929 v československém parlamentu hřímal, že se komunisté jezdí do Moskvy učit, jak svým oponentům zakroutit krkem. Proto jakmile se na přelomu 40. a 50. let objevila možnost, že by se ocitl ve Stalinově nepřízni, jistě mu nebylo dobře po těle.
Prezident Klement Gottwald Zdroj: Volné dílo
Prý se sovětského vládce bál natolik, že místo něj musel do Moskvy létat ministr obrany Alexej Čepička.
Ano, tak to bylo. Už zkrátka nebyl schopen čelit podobně silným tlakům. Jak jsem naznačil před chvilkou: Gottwald stvořil monstrum. A ocitnul se v situaci, kdy tomu monstru najednou musel začít sloužit. Vůbec se ho tím nezastávám, naopak. Zdůrazňuji znovu, že už dlouho věděl, čeho je Stalin schopen. A stejně do jeho rukou vydal celou republiku.
Ví se, co si Stalin myslel o Gottwaldovi?
Zřejmě pro něj sehrál jako mnozí další pouze roli užitečného idiota. Gottwald jako takový nepředstavoval pro Stalina žádnou zvláštní hodnotu. Ani politickou, ani lidskou. Kdyby se mu to zrovna hodilo, klidně by nechal popravit i Gottwalda. Tady nešlo o žádné kamarádíčkování; my Čechoslováci byli zkrátka vazalem.
Podílel se na Gottwaldově strachu fakt, že mu po krku šli i jeho soudruzi z KSČ? Třeba Václav Kopecký prý potají usiloval o jeho sesazení už za války.
Ano, určitě. Gradovalo to ale až pár let po válce, jakmile se rozjelo zatýkání. Nastala nesmírná paranoia, která ovládla celý východní blok, dokonce i samotného Stalina. Šéf Kremlu sice směrem k Západu lomozil zbraněmi, ve skutečnosti však měl ze třetí světové války taky pořádné obavy. Pro nejvyšší představitele SSSR a Československa to muselo být velmi nepříjemné období. Nikdo z nich nemohl tušit, co se stane zítra. Mnozí se tady začali třást už v roce 1950, kdy byl zatčen vysoký funkcionář KSČ Otto Schling, který měl přitom velký podíl na předchozích represích a čistkách, aktivně budoval režim k obrazu svému. Pokud i takoví věrní komunisté zničehonic skončili za mřížemi, bývali obvinění z naprostých šíleností, nemohli jste si být jistí opravdu ničím. Gottwald v těchto časech začal pít ještě víc – utlumovalo to v něm emoce i svědomí. Problém je, že alkohol dělá z člověka slabocha.
Klement Gottwald Zdroj: Profimedia.cz
Stejně je zajímavé, co se stalo s tím mládencem, který kdysi dostával jedničky z náboženství, zapáleně četl spisy Aloise Jiráska a jenž v dopise dívce zasněně psal: „Proč je ten náš život tak prázdný, tak všední…“
Pro mě je tenhle přerod Gottwaldovy osobnosti vůbec nejzajímavější. S něčím se samozřejmě už narodíte, taky vás ale může hodně změnit to, pokud v politické kariéře vystoupáte příliš vysoko. Nádherně to popisuje Ladislav Mňačko ve své knize Jak chutná moc. Je tam vykresleno, jak i někdo s dobrými úmysly snadno dojde k závěru, že je může prosazovat jakýmkoliv způsobem. Dostanete se nahoru, máte své zásluhy, začnete z toho tedy vyvozovat, že jste výjimečný. Tím spíš, pokud jste obklopen lidmi, kteří říkají jen to, co chcete slyšet. Pak už to jde rychle: Tady ze svých dřívějších zásad slevíte, tamhle taky. A katastrofa je neodvratná. V Gottwaldově případě bezesporu. Vždyť ještě ve 20. letech coby novinář upřímně tepal všelijaké společenské zlořády, všímal si těžkých sociálních podmínek na Slovensku. V tom nebyl vůbec žádný cynismus. Stalinistickou cestu si zvolil až časem. A ve 30. letech už byl k Moskvě úzce připoután, tam nebylo co řešit.
Libor Svoboda (53)
Historik specializující se na moderní české dějiny a vývoj bezpečnostních sborů.
Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Zájmy: cyklistika, literatura, hudba.
Jak se tehdy díval na T. G. Masaryka?
Komunisté se za první republiky vyjadřovali k Masarykovi velmi negativně, používali i výrazy typu „fašista“ a podobně. Samotný Gottwald roku 1934 kandidoval proti TGM v prezidentských volbách, veřejně razil heslo „Ne Masaryk, ale Lenin“. To je dostatečně výmluvné, jistě nešlo o žádný přehnaně vřelý vztah.
A jaký byl Gottwaldův vztah k Edvardu Benešovi?
S Benešem to bylo proměnlivé. Zejména podle toho, jak do toho zrovna promlouvala válečná realita. Jakmile začala Gottwaldova KSČ vyjednávat s londýnskou exilovou vládou, jeho vztah k prezidentu Benešovi musel být přinejmenším navenek loajální. Za sebe tvrdím, že si o Benešovi nic dobrého nemyslel. Čím byl prezident v závěru svého života nemocnější, tím víc toho Gottwald zneužíval. Velmi bezohledně, cynicky, bezskrupulózně.
Historik Libor Svoboda Zdroj: Archiv Libora Svobody
Kdy se poprvé ukázalo, že Gottwaldovi tohle nedělá problém?
Zjevné to bylo třeba už v roce 1933, kdy se v KSČ zasadil o vyloučení jednoho z předních funkcionářů, kritika moskevských procesů Josefa Guttmanna. Stalo se tak kvůli jistým Guttmannovým názorům, které přitom nedlouho před tím zastával i sám Gottwald.
Jistý talent v sobě Gottwald asi opravdu měl. Ještě v roce 1934 raději utekl do SSSR, než aby ho odsoudili za porušení paragrafu na ochranu republiky. A po válce byl najednou i představiteli ostatních stran vnímán jako rozumný politik schopný kompromisů. Čím je dokázal ošálit?
Musíme si uvědomit, že válka zamíchala úplně se vším. Předně pohřbila celou první republiku. Leccos z toho, o co se masarykovská demokracie opírala, bylo náhle zapomenuto. Byly nastoleny naprosto odlišné mocenské poměry, válka komunisty nebývale posilnila. Už před tím to sice byla silná strana, nikdy se však nepočítalo s tím, že by reálně mohla ve větší míře zasáhnout do systému. Když se Gottwald vrátil po válce do vlasti, byl až překvapen, jakou tady má jeho strana podporu. Zničehonic získal na svou stranu i lidi, kterým KSČ před válkou nevoněla.
Gottwald stvořil monstrum. A ocitnul se v situaci, kdy tomu monstru najednou musel začít sloužit.
Dopustil se Gottwald i v letech 1945–48 velkých špinavostí, aby vůbec mohlo dojít k Vítěznému únoru?
Komunisté se celé toto období systematicky připravovali na uchvácení moci. Postupně infiltrovali své lidi do všech složek aparátu včetně armády, bezpečnosti i zpravodajství, společenských organizací a dokonce i do nepolitických stran. S využitím, či spíše zneužitím bezpečnostních složek protiprávně sledovali své politické oponenty a neváhali proti nim využít těch největších špinavostí a podrazů. Gottwald, který v tomto období zastával funkci předsedy vlády, stál zároveň i v čele KSČ. Byl to tedy on, kdo to celé řídil a organizoval.
Chybělo málo a únorového puče se přitom nedočkal, v září 1944 jej v Rusku postihnul infarkt. Odvíjely by se československé dějiny výrazně odlišně, pokud by tehdy zemřel?
Určitě. Ale nedělejme si přílišné iluze – jistě by se našel někdo jiný, kdo by komunistům pomohl k moci. Po Benešovi by se prezidentem zřejmě stal Rudolf Slánský, který byl v mnohém ještě výraznější než Gottwald – šlo o tvrdého organizátora, byrokrata, nesmlouvavého vůdce. Gottwald možná nástup komunistického teroru zaštiťoval politicky, Slánský byl ovšem jeho tvůrcem, plánovačem. To on byl hlavou transformace systému.
V tomto kontextu je zajímavé, co Gottwald roku 1945 řekl generálu Ludvíku Svobodovi: „Vyřiď Píkovi, že my v novém státě nikomu stínat hlavy nebudeme.“ Mohl to myslet vážně? Opravdu si tehdy myslel, že to tu nebude tak krvavé jako v SSSR?
Nejsem si tím jist. Teoreticky to možné je. Nakonec ovšem generála Heliodora Píku po skandálně nespravedlivém soudním procesu obětoval velmi nemilosrdně. Zatímco s odkýváním popravy svého kamaráda Slánského přece jen trochu váhal, oddaloval ji, u Píky, nesmyslně obžalovaného ze špionáže ve prospěch Západu, k ničemu takovému nedošlo ani omylem.
A to přitom Svobodovi sliboval, že „Píku zachráníme“.
Jenže Gottwaldem krmené monstrum už narostlo do takových rozměrů, že nešlo couvnout. A s tím Slánským to nakonec nebylo jiné. Jakmile to došlo do stavu, že padne buď Gottwald, nebo Slánský, taky se uměl rozhodnout hodně rychle. Bál se o sebe, o dceru, takže svého přítele bez slitování též obětoval.
Dožíval pak své poslední roky hodně osaměle?
Pravděpodobně ano. Všimněte si, že je to častý osud jedinců žijících na vrcholu mocenské hierarchie. Spolehnout se mohl nanejvýš na svou manželku a na zetě Alexeje Čepičku, jinak rovněž bezskrupulózního ministra obrany. Čepička mu byl oddaný, proti svému tchánovi nepletichařil. Pro Gottwalda představoval obrovskou oporu. Možná právě díky němu se Gottwald dokázal v časech, kdy odepisoval jednoho kamaráda za druhým, alespoň trochu psychologicky oprostit od výčitek a pochybností.
Gottwald zemřel v březnu 1953, pár dnů po návratu ze Stalinova pohřbu. Hned se začalo šuškat, že ho v SSSR otrávili. Je to možné?
Podle mého je to nesmysl. Byl opravdu nemocný, žil velmi, velmi nezdravě. Cesta do Moskvy ho prostě jen dorazila. Měl problémy s aortou, bylo mu jednoznačně doporučeno, aby se vyvaroval vystavování změn tlaku. Přesto absolvoval dva přelety, při pohřbu musel dlouho stát na tribuně. Pro jeho tělo šlo o obrovský nápor. Zároveň si však nemohl dovolit se Stalinova funusu nezúčastnit. Umím si představit, že ho rodina od cesty odrazovala, jeho absence v Moskvě ale nepřicházela v úvahu. Ve skutečnosti neměl na výběr.
Od Gottwaldova narození uplynulo 125 let, od smrti osmašedesát. Říkáte, že má na rukou krev mnoha lidí. Jak je tedy možné, že ho i dnes sem tam někdo stále velebí?
A proč se stejně tak sem tam velebí i Stalin? Slyšíte to především od lidí z KSČM. Naše komunistická strana zkrátka neprošla na rozdíl od mnoha jiných v ostatních zemích východního bloku žádnou výraznou obrodou, sebereflexí. Její elektorát i nyní považuje období totality za zlaté časy. A Gottwald je pro ně mužem, který tyhle zlaté časy přinesl. Lidi, kteří jsou o tom přesvědčeni, nemá smysl přemlouvat, něco jim vysvětlovat. Ani se s nimi hádat. Jde koneckonců zhusta o jedince v požehnaném věku. Myslím, že to o něčem vypovídá. Čím by asi tak mohli být komunisté atraktivní pro dnešní mladé? Čím pro ně může být atraktivní Gottwald? Je to pro ně mrtvé. Dávno. Úplný pravěk. Zaplaťpánbůh.
