reklama

Atomová bomba z Nagasaki je proti dnešním jaderným zbraním jak hračka, říká expert

Každá dnešní jaderná ponorka má na palubě vyšší výbušnou sílu, než byla použita během celé druhé světové války. Odborník na jaderné zbrojení Vlastislav Bříza ml. v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že současné bomby mohou v porovnání s atomovkami použitými v Hirošimě a Nagasaki způsobit daleko větší tragédie. Je namístě si to připomínat, v pondělí 9. srpna uplynulo 76 let od jaderného útoku na druhé ze dvou zmíněných japonských měst.

reklama

Jak moc se od sebe liší atomové bomby shozené v roce 1945 na Japonsko a dnešní jaderné zbraně?
Diametrálně. Tenkrát šlo o úplný začátek. Jistě, Hirošima byla puma uranová a Nagasaki plutoniová, takže druhá zmíněná byla sama o sobě maličko účinnější. Obecně však platí: Výbušná síla jaderných zbraní je od té doby úplně jiná. Dnes jde v drtivé většině především o termojaderné zbraně. O těch klasických, jaké se použily v Hirošimě a Nagasaki, už tolik neslyšíme.

Vlastislav Bříza ml. (43)

Odborník na jaderné zbrojení, působí na Katedře mezinárodních vztahů FSV UK.
Jeho otec Vlastislav je většinovým vlastníkem podnikatelské skupiny Koh-i-noor Holding.
Záliby: historie, vojenství, sport, architektura.
Je ženatý, má dvě děti.

Jinak řečeno – ty současné zabijí daleko více lidí?
Přesně. Výbušná síla se počítá v kilotunách TNT. Zatímco na Hirošimu padalo řádově kolem patnácti kilotun TNT a na Nagasaki kolem dvaceti, Ruská federace má dnes osazeny hlavice, které se vyznačují až 750 kilotunami TNT. Suverénně nejničivější zbraní světa současnosti je ruská mezikontinentální balistická raketa SS-18 s výstižným kódovým označením Satan. Může být osazena až deseti nezávisle naváděnými hlavicemi. A každá z nich má výbušnou sílu 750 kilotun.

Čeho je schopná?
Jedna jediná ruská raketa by anihilovala život ve střední Evropě. To jsou přece věci, které si člověk ani nedokáže představit. Při veškerém respektu a úctě k obětem japonské tragédie – puma z Hirošimy nebo Nagasaki je oproti těm dnešním jak hračka. A vlastně i oproti těm, které se vyvíjely už před několika desítkami let. Největší zbraní, která se kdy vyzkoušela, byla tzv. Car-bomba. Sověti ji odpálili roku 1961 nad jadernou střelnicí Nová země, byla těžká 27 tun a měla ekvivalent kolem 50 megatun TNT. Tlaková vlna z té exploze třikrát oblétla Zeměkouli. Ještě jednou to srovnejme s Hirošimou: Bomba pro Japonsko měla 15 kilotun TNT, Car-bomba 50 megatun. Přičemž raději připomenu, že jedna megatuna je tisíc kilotun… Využití pumy jako Car-bomba je vlastně až nerealistické. Čeho jejím svržením docílíte? To jsou přece naprosto absurdní ráže. Jakmile máte arzenál, který je schopen zničit život na Zemi kumulovaně, nepotřebujete mít jednu jedinou supernálož.

Dá se odhadnout, kolik je dnes na světě jaderných zbraní?
Samozřejmě, 90 procent z nich drží USA a Rusko. Podle posledních relevantních údajů mají obě strany kolem šesti tisíc hlavic. Přidejte k tomu deset procent navíc a jsme na nějakých čtrnácti až patnácti tisících jaderných hlavic na světě. Jak USA, tak Rusko mají na svých odpalovacích zařízeních 1 550 hlavic. Plus musíme zahrnout ty, které se počítají k strategickým bombardérům – reálně rozmístěných jich tak mají dohromady kolem 1 700 na každé straně. Zbytek leží ve skladech připraven k použití. Můžeme se na to podívat z lepší strany – ke konci studené války měl jen SSSR kolem patnácti až dvaceti tisíc jaderných hlavic. Bylo toho tedy násobně víc.

Rozlišení raket

Taktické: do 500 km
Krátkého doletu: 500 - 1 500 km
Středního dosahu: 1 500 - 5 500 km
Strategické balistické: nad 5 500 km

Vejde se dnešní atomová bomba do kufříku, jak to známe z hollywoodských filmů?
Malá taktická jaderná zbraň ekvivalentu Hirošimy nebo Nagasaki by opravdu mohla mít velikost většího kufru. Vývojově je ten posun jednoznačný. Dříve byly pumy tak velké, že na cíle je bylo možné donést pouze s pomocí strategických bombardérů. Nyní se řádově silnější hlavice montují na mezikontinentální balistické rakety, odpalují se ze země nebo z ponorek. A jsou daleko menší, aby je bylo možné nainstalovat právě na raketu. To je ostatně problém KLDR, která už jadernou zbraň účinně vyzkoušela. Je ve fázi miniaturizace, snaží se tam hlavici zmenšit tak, aby ji byli schopni osadit na raketu.

Jak se země jako KLDR vůbec dostane k atomové bombě?
Vlastním vývojem, špionáží, spoluprací. Na vývoji balistických raket v minulosti kooperovala s Íránem, ohledně jaderných zbraní zase údajně došlo ke spolupráci s jistým indickým vědcem. Pro korejský režim je jaderný program absolutní priorita. Pro jiný stát by byly nejdůležitější svoboda, demokracie, blahobyt obyvatelstva. U nich to tak necítí. Klíčová je tam armáda, jedna z největších na světě. Vždyť počet obyvatel KLDR činí 25 milionů, z toho je přes milion vojáků ve zbrani! Kim se prostě rozhodl všechno vsadit na jednu kartu.

Může mít jadernou zbraň k dispozici i země, u níž nás to překvapí?
Má ji třeba Izrael, vlastní zřejmě nižší stovky jaderných hlavic. Oficiálně sice není členem klubu jaderných velmocí, neoficiálně to však nijak zásadně nepopírá. Držitelem jaderných zbraní tedy nepochybně je. A v jeho pozici se mu ani nedivme. Íránská vojenská doktrína počítá s Izraelem jako s hlavním nepřítelem, za cíl si vytyčila jej zničit. Prvek odstrašení je proto nutný. Pokud bychom se však měli ve světě něčeho obávat, pak daleko spíš ambicí Číny. Tamní režim v posledních letech výrobu jaderných zbraní znásobil. Jejich počet neměli v Číně nikdy drasticky velký, jen kolem 200 až 300 kusů. Teď se ale chystají zavádět nové zbraně, nové hlavice. Budují nová pozemní sila s mezikontinentálními balistickými raketami.

Co to v praxi znamená?
Čína je hráč, který vstoupí do jaderného klubu a bude se snažit dostat na úroveň USA a Ruska. Málokdo to v Česku akcentoval, ale když mezi USA a Ruskem docházelo k vypovězení smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého dosahu, jedním z důvodů byla Čína. Nepatřila k signatářům, takže se tímto dokumentem necítila vázána. Přitom třeba právě rakety středního a krátkého dosahu dolétnou do vzdálenosti 5 500 kilometrů, což už je obrovský rádius. USA a Rusko se snaží dostat Čínu k jednacímu stolu, aby byla její činnost pod kontrolou. Číňani to však odmítají. A to může být problém. Do jisté míry proto lze chápat, že si ruská vojenská doktrína za určitých okolností vyhrazuje právo použít jaderné zbraně jako první.

Jak to myslíte?
Představte si obrovské Rusko. Drtivá většina jeho ekonomického i civilního života se odehrává v evropské části. Ta asijská je sice nepoměrně větší, zároveň však představuje určitou periferii. Mezi Moskvou a Dálným východem máte několik veletoků, přes které někdy vedou jen jeden dva mosty. Pokud by tedy na Sibiř zaútočila miliardová Čína, Rusko nemá šanci se konvenčními prostředky ubránit. O tomhle se moc nemluví, ale jejich jaderná pojistka v žádném případě není zaměřena výhradně na Západ.

Zatím jsme mluvili jen o státech. Je reálnou hrozbou, že by se k jaderným hlavicím dostala i nějaká teroristická organizace?
Jde o nižší hrozbu než v divokých 90. letech. Tehdy docházelo k rozpadu sovětského impéria, dědicem jaderných zbraní byly vedle Ruska i Ukrajina, Bělorusko, Kazachstán. Tam hypoteticky mohlo dojít ke zneužití, sklady nebyly zrovna přísně hlídány. Jenže všechny tři zmíněné země odevzdaly své jaderné zbraně Rusku, dnes už tedy panuje jiná situace. Systém kontroly a řízení strategických sil je nyní velmi spolehlivý. Nemyslím si, že by členové současného jaderného klubu dovolili, aby se nějaká hlavice dostala k jakékoli teroristické organizaci. Na tom nemá zájem ani KLDR. A Rusové? I oni se dnes coby jaderná velmoc chovají zodpovědně.

Když už jsme u té zodpovědnosti… Pokud jste prezidentem USA nebo Ruska, jste to vy, kdo má konečné slovo ohledně zmáčknutí jaderného tlačítka. Umíte si podobnou zodpovědnost vůbec představit?
Šílené, že? Jen se do situace takového člověka zkuste vžít. Ze studené války navíc známe hned několik případů, kdy šlo jen o minuty a někdo by jaderné tlačítko opravdu zmáčkl.

Třeba?
V roce 1983, kdy si sovětský důstojník Petrov ze střediska včasného varování na displeji všiml pěti raket letících na SSSR. Místo apelu k okamžitému odvetnému úderu na Ameriku naštěstí vsadil na intuici. A ukázalo se, že přístroje jen chybně interpretovaly odrazy slunce od mraků. Ohledně individuální zodpovědnosti se největší rizika eliminovala po Kubánské krizi z roku 1962. Tehdy se totiž zjistilo, že místní velitel sovětských sil měl k dispozici možnost použít některé taktické jaderné zbraně i bez souhlasu Moskvy. Na politbyru došlo k naprostému zděšení, do budoucna se taková varianta okamžitě vyloučila. Dnes je to jednoznačné – kapitán každé ponorky s jaderným arzenálem musí mít od vrchního velitele ozbrojených sil daného státu schválené odpalovací kódy, nemůže dát čistě jen na svůj pocit. Což je bezesporu rozumné: Každá americká i ruská jaderná ponorka nesoucí strategické balistické rakety má na své palubě vyšší výbušnou sílu, než byla použita během celé druhé světové války.

Jaderná tragédie může nastat i jiným nedopatřením než jen chybným úsudkem. Roku 1961 prý Američanům nad Severní Karolínou omylem vypadly z letadla dvě vlastní vodíkové pumy, u jedné z nich zabránila explozi až poslední ze šesti pojistek.
Pozor, takových věcí se během studené války stalo víc, údajně až několik desítek. Spojené státy měly pro podobné události označení Zlomený šíp. Nejznámější se udála u španělských pobřežních vod, kde se srazily dva americké strategické bombardéry, několik termojaderných hlavic dopadlo na dno oceánu. Trvalo několik týdnů, než byly všechny nalezeny. K termonukleární reakci naštěstí nedošlo, k drobnému úniku radioaktivity však ano. Nikomu se nic nestalo, v okolí se ale ještě dlouho chodilo s dozimetry a zahlazovalo se to. O případech z americké strany víme. A kolikrát se s něčím takovým potýkali Sověti, to si nikdo ani netroufá odhadnout.

Dost děsivá představa.
A přece trvám na tom, že právě díky jaderným zbraním nevypukla třetí světová válka. Od konce 70. let platí doktrína tzv. vzájemně zaručeného zničení. Běžně se tvrdí, že jaderné supervelmoci držel v šachu jaderný pat: Pokud by jedna na druhou zahájila jaderný útok, měla jistotu, že dojde k opětování útoku. A taky že obě strany budou zničeny. S tou třetí světovou válkou mi za pravdu dává i odtajňování ruských archivů. Americké jaderné zbraně dislokované v Evropě plus americké jaderné síly strategického dosahu totiž zabránily tomu, aby Sovětský svaz se svými spojenci zaútočil na západní Evropu. V konvenčních jednotkách se Východ během studené války snažil udržovat – většinou úspěšně – materiální převahu 3:1. To už představovalo drtivý rozdíl. Že tedy nedošlo k útoku na západní Evropu, považuji za obrovský úspěch politiky odstrašení.

Ve srovnání s obdobím studené války se zdá, že ohledně jaderných zbraní žijeme v bezpečnější době. Je to opravdu tak?
Z hlediska jaderných zbraní ano. Jejich počet významně klesl. Jenže držitelem jaderných zbraní se zároveň staly i méně predikovatelné státy typu KLDR. Tamní život záleží na jednom jediném člověku, na diktátoru Kim Čong-unovi. Kde máme jistotu, že jakmile jednou onemocní, nerozhodne se poslat spolu se sebou k čertu i nějakou tu „říši zla“? Je to nevyzpytatelný a velikánský problém. Ono je hezké, že Kim ještě nevyřešil miniaturizaci. I v takovém případě však může naložit jadernou zbraň na běžnou obchodní loď a nechat ji explodovat u Soulu.

Jaderné zbraně mají i Indie s Pákistánem.
U nich ovšem zásadní rizika nevidím, jelikož i tam funguje vzájemná odstrašující síla. Problémem je opravdu spíš KLDR. A do budoucna Írán, jenž se o výrobu jaderné zbraně do budoucna zřejmě taky opět pokusí.

To mi jako bezpečná doba zrovna nepřijde.
A já vám namítnu: Například Evropa zažívá od druhé světové války tak dlouhý mír, jaký tu nikdy nebyl. Jen si toho vůbec nevážíme. Řekněte někomu, že největším pozitivem současného světa je mír. Většina lidí se vám vysměje, protože jde přece o samozřejmost.

Třeba mír studené války byl však specifický. Konkrétně hrozba jaderného napadení se zmiňovala každou chvíli, ve škole jsme kvůli ní nacvičovali ulehnutí v plynové masce na břicho, s nohama k epicentru výbuchu a hlavou v dlaních. Po těch letech už se odvážím zeptat: Může člověk v případě jaderného výbuchu vůbec nějak zvýšit šance na přežití?
Pravdou je, že pokud jste v blízkosti výbuchu, moc šancí nemáte.

Jak daleko od epicentra člověk musí být, aby měl šanci?
Záleží na ráži výbuchu, na velikosti jaderné zbraně. Někdy to jsou stovky metrů, jindy kilometry. A v případě Car-bomby klidně stovky kilometrů. Primárně musíte přežít tlakovou vlnu, přežít tepelnou vlnu. Pokud možno se tedy schovat v podzemí do betonového bunkru. Pronikavá radiace netrvá dlouho, takže je potřeba v bunkru nějakou dobu přečkat. Až pak se může řešit radioaktivní spad.

V jednom starším americkém dokumentu radili, že před jaderným napadením může člověka ochránit i dům natřený kvalitní barvou. Hádám, že byste na to asi nesázel, že?
To určitě ne. Když jsme u těch neotřelých rad, Sověti šli na věc pragmatičtěji. Zkraje to zkoušeli jako Američané, posílali lidi v případě napadení do metra, nabádali je k budování krytů. Nakonec však došli k jinému závěru, který pochopitelně nezahrnuli do oficiální doktríny: Pokud jste poblíž výbuchu strategické jaderné zbraně, nejlepší je vzít si prostěradlo a odplazit se na hřbitov…

Taky dobrá rada, když je v blízkosti výbuchu v první chvíli teplota až 4 000 stupňů Celsia. Znamená to hodně trýznivou smrt?
Jakmile jste přímo u epicentra výbuchu, zřejmě vás to sežehne a nezbude po vás nic, maximálně stín na budově. Vlastně ani ten ne, jelikož i ta stavba přestane existovat. V epicentru je tepelné záření fatální. Stejně jako tlaková vlna, o pronikavém záření nemluvě. Když občas vidím lidi, kteří si někde na zahradě staví jaderný kryt, v duchu kroutím hlavou. Přiznám se vám: Pokud by měla být globální jaderná válka, pak bych byl raději prvním, který zemře, než abych ji měl přežít. Život po globální jaderné válce by byl nelidský, nepředstavitelný. K likvidaci všech živých tvorů na planetě by nedošlo okamžitě, to není možné. Do atmosféry by se však vzneslo takové množství prachu, že by ji zahalil, přestalo by pro nás svítit slunce. Postupně by nefungovala fotosyntéza, následně by život na Zemi skutečně vyhynul. U toho byste snad chtěl být?

Asi ne. Nechtěl bych ale ani umírat děsivou, často pomale plíživou smrtí, která potkala mnohé obyvatele Hirošimy a Nagasaki.
Je pravdou, že první dva dny po výbuchu bylo v Hirošimě mezi 70–80 tisíci mrtvých, v následujících měsících to vystoupalo na 150 tisíc. Většina lidí nezemřela na nemoc z ozáření, to byly nanejvýš desítky procent. V obou případech se totiž jednalo o vzdušné výbuchy, jaderné zbraně explodovaly v atmosféře, nikoliv na povrchu. Ohnivá koule se země dotkla naštěstí jen částečně, tím pádem se do vzduchu nedostalo velké množství radioaktivního prachu. Lidé pak umírali spíš kvůli popáleninám, zlomeninám, vnitřnímu krvácení – tlaková vlna jim vlastně rozemlela kosti.

Anebo mohli mít štěstí, někdy až neuvěřitelné. Jako Cutomu Jamaguči, který postupně přežil výbuchy jak v Hirošimě, tak v Nagasaki, kam se po první z explozí odjel léčit.
Ano, jako měli mnozí strašnou smůlu, našli se naopak i šťastlivci. Možná víte o japonském rčení Mít štěstí jako v Kokuře. Právě tohle starobylé japonské město bylo primárním cílem amerického útoku z 9. srpna 1945. Dokonce bylo i sekundárním cílem z 6. srpna – pokud by při první misi nevyšla Hirošima, bombardér Enola Gay by se svým smrtonosným nákladem letěl tam. Toho 9. srpna nespadla jaderná puma na Kokuru jen proto, že americký bombardér čekal na dva zbylé, kroužil kvůli tomu čtyřicet minut navíc nad mořem. A nad Kokurou se mezitím zkazilo počasí, takže se letělo na náhradní cíl – na Nagasaki. Někdy o lidském životě rozhodují neuvěřitelné náhody. I o desítkách tisících lidských životů.

Tagy:
Japonsko jaderné zbraně KLDR Hirošima historie Izrael USA Rusko Nagasaki Vlastislav Bříza ml.

Hlavní zprávy

Cyklisti jsou pro řidiče lovnou zvěří. Odstup 1,5 metru místy není možný, říká expert
Doprava

Cyklisti jsou pro řidiče lovnou zvěří. Odstup 1,5 metru místy není možný, říká expert

V některých případech nebude možné dodržet 1,5metrovou vzdálenost při předjíždění cyklistů, jak požaduje kontroverzní novela zákona. Na silnicích chybí ohleduplnost, jinak by nebylo třeba psaných pravidel, řekl dopravní expert Martin Kořán. Zatímco se cyklisté mnohdy nevěnují řízení a ani nemusí absolvovat zkoušky, aby mohli na komunikace, řidiči motorových vozidel naopak vnímají lidi na kolech jako „lovnou zvěř“, dodal ve Zprávách+ na CNN Prima NEWS.

Babiš: Piráti mají tři sociopaty. Je jako uřvané dítě na pískovišti, vzkazuje mu Bartoš

Předvolební vzájemné útoky mezi Piráty a vládním hnutím ANO pokračují. Jako poslední si do strany vedené Ivanem Bartošem rýpl premiér Andrej Babiš (ANO). Terčem se stal kandidát koalice Pirátů a STAN na ministra zdravotnictví, právník Ondřej Dostál. Předseda vlády ho stejně jako další Piráty označil za sociopata. Bartoš své členy hájí a Babišovi vzkazuje, že se chová jako dítě na pískovišti.

Výbuch v Litovli mohla způsobit výroba drog, připouští policie. Nešlo by o první případ

I přesto, že obyvatelé vybuchlého domu v Litovli odmítají, že by uvnitř byla varna drog, policisté se zabývají i touto vyšetřovací verzí. Scénář podobných případů je většinou stejný – výbuch, který se ozve zpravidla uprostřed noci, pak do bytu vstoupí policisté a odhalí varnu pervitinu. Práce s chemikáliemi je kromě toho, že je nelegální, velmi nebezpečná. A to i s ohledem na to, že drogy často připravují právě jejich uživatelé.

Sledujte předvolební debatu Speciál 360°: Jak se staví k migraci ODS a Piráti?

Hrozí Evropě další velká migrační vlna? Jak se na ni připravit? A nakolik je dění v Afghánistánu bezpečnostním rizikem pro západní svět? To vše bude tématem další předvolební superdebaty na CNN Prima NEWS. Tentokrát budou ve speciálu 360°: Hlas lidu diskutovat Jana Černochová (ODS), Jan Lipavský (Piráti), Robert Šlachta (Přísaha) a Libor Vondráček (Trikolora Svobodní Soukromníci). Debatu můžete sledovat 29. září od 20:15 na CNN Prima NEWS i přímo zde v článku. Ani v tomto případě nebude chybět divácká anketa.

Reportáž: Sudety volí Okamuru a Babiše, komunisté v pohraničí ztrácejí

Všemi zapomenuté vesnice v severovýchodním pohraničí čekají spásu od populistů či extremistů. Ve Svatoňovicích v okrese Opava vyhrála poslední parlamentní volby v roce 2017 strana SPD, když získala 32 procent hlasů. V obci má volební právo 222 občanů, budou i druhý víkend v říjnu opět volit Okamuru? „Samozřejmě,“ říká 50letý Petr Valový. SPD, ANO a KSČM mají nadstandardní popularitu i v okolních obcích, které reportér CNN Prima NEWS také navštívil.

reklama

Domácí zpravodajství

Šubrtová: Přístup policie k sebevraždě mé sestry je skandální. Nenecháme to vyšumět

Přístup policie ve věci sebevraždy policistky Kristýny Litomerické je skandální, řekla ve vysílání CNN Prima NEWS sestra zesnulé Markéta Šubrtová. Kdyby její kolegové konali, tak tu podle ní její sestra ještě mohla být. Rodina je připravena nenechat celou situaci být a plánuje dát podnět k prošetření toho, co se Litomerické ve Varšavě během mise na Frontexu skutečně stalo a zda byla obětí šikany ze strany kolegů.

Horká fáze předvolebního vysílání: CNN Prima NEWS uvádí nové pořady i superdebaty s diváky

CNN Prima NEWS startuje horkou fázi předvolebního vysílání a uvádí celou řadu nových pořadů a formátů, jejichž společným tématem jsou blížící se volby do Poslanecké sněmovny. Od 30. srpna nabízí každý všední den speciální volební blok, dále mimořádná vydání pořadu 360° s diváky ve studiu, dvě superdebaty s lídry stran a v neposlední řadě moderní volební studio v den voleb samotných.

Berlín vyvlastní byty, zmínil Pirát. Držte si výpisy z katastru, rýpla si Schillerová

Poprask na sociálních sítích způsobil pirátský poslanec František Kopřiva, když si rýpl do konzervativních příznivců Západu. Připomněl, že Berlíňané v referendu rozhodli o vyvlastnění čtvrt milionu bytů od místních developerů. Kopřiva sklidil kritiku a jeho tweet využila i ministryně financí Alena Schillerová (za ANO). Pirátský poslanec začal svůj tweet vzápětí vysvětlovat.

reklama