reklama

Před 100 lety se narodil Dubček. Naivka i statečný partyzán, který byl za války raněn

Život Alexandra Dubčeka je příběhem smělých nadějí i hořkých zklamání. Byl populární tváří pražského jara, velkým poraženým okupace ze srpna 1968, faktickým spolupachatelem násilí na demonstrantech o rok později. Ale nejen to. Muž s pověstí ustrašeného naivky, od jehož narození uplynulo přesně 100 let, taky bojoval ve Slovenském národním povstání, později studoval s Gorbačovem. O jeho pestrém osudu vypráví v rozhovoru pro CNN Prima NEWS historik Milan Bárta.

reklama

Čím je pro vás Dubček víc: Mužem, který byl při obrodném procesu pražského jara nadějí národa, nebo mužem, který tenhle národ po okupaci zklamal?
Většina lidí si Dubčeka pamatuje, a měla by pamatovat, jako naději národa. Už jen proto, že nadějí národa jsme v historii zase tolik neměli. Zatímco jedinců, kteří zklamali, bychom našli spoustu…

Alexander Dubček

Narodil se 27. listopadu 1921, zemřel 7. listopadu 1992.
Významný československý politik, hlavní představitel Pražského jara z roku 1968.
Od čtyř let žil v sovětském městě Biškek, kde jeho rodiče zakládali družstvo Interhelpo. Na Slovensko se vrátili až v roce 1938.
V roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Slovenska, jako partyzán se později zúčastnil Slovenského národního povstání.
V letech 1955-58 studoval v Moskvě.
V lednu 1968 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, proti vůli Sovětů prosazoval dosud nemyslitelné reformy včetně svobody tisku. Pražské jaro skončilo v noci z 20. na 21. srpna okupací vojsky Varšavské smlouvy, po které Dubček postupně ztratil veškerou politickou moc.
Po sametové revoluci se stal předsedou Federálního shromáždění, zemřel po tragické autonehodě na dálnici D1.

Třeba historik Michal Stehlík ale tvrdí: Dubček byl prostý komunistický aparátčík s hezkým úsměvem. Tím zjevně naznačuje, že jsme si Dubčeka už v 60. letech přehnaně idealizovali.
Nemyslím, že by Dubček byl vrcholný politik evropského nebo světového formátu. To pravděpodobně ne. Zcela jistě však vyčníval z garnitury komunistických funkcionářů, kteří se v Československu objevili po druhé světové válce. Otevřel prostor pro dialog a svobodu smýšlení, usiloval o socialismus s lidskou tváří. Jakmile se na jaře 1968 v tisku objevila jeho fotka, jak mezi mladými skáče do bazénu, bylo to něco do té doby nemyslitelného. Lidského. To jste prostě u předchozích komunistických mocipánů vidět nemohli. Jisté je, že mu dělalo dobře být na veřejnosti, být viděn. Spíš než k typickým aparátčíkům bychom si ho proto mohli zařadit k populistům.

Po srpnové okupaci se dostal pod tlak, který si asi málokdo z nás dovede představit. Najednou dělal obrovské ústupky. Co všechno je zpětně fér mu vyčítat, co už ne?
Vyčítat mu můžeme leccos. Jeho největší selhání přišlo v srpnu 1969, kdy podepsal tzv. pendrekový zákon, na jehož základě došlo při výročí okupace k brutálnímu zásahu proti demonstrantům. Dubček měl za rok od invaze dost času, aby si uvědomil, že jeho politika skončila v troskách. Že nikam nevede. Pokud by z politiky důstojně odstoupil už v dubnu 1969, kdy byl nucen předat funkci prvního tajemníka ÚV KSČ Gustávu Husákovi, nejspíš by zůstal osobou, na níž vzpomínáme vyloženě v dobrém. To se bohužel nestalo.

Ve svých pamětech tvrdil, že pendrekový zákon sice musel podepsat, ale nehlasoval pro něj.
Fakticky pro něj hlasoval, což později zdůvodňoval jako taktický ústupek. Jako něco, co z titulu své funkce musel učinit. Těžko říct. Je to něco, co si musel vyřídit se svým svědomím. Každopádně to lze zpětně označit za Dubčekovo největší, až osudové selhání.

V okupované zemi se kromě podpisu pendrekového zákona podílel i na odvolávání reformních komunistů, spoustě dalších úliteb. Proč se k tomu všemu propůjčil? To tolik toužil po moci?
Na politika byl trochu naivní. Nedokázal si připustit, že jeho éra skončila. Že už pro něj v politice není místo.

Ještě v roce 1968 byl pro Čechoslováky hrdinou. Čím pro ně byl o rok později?
Myslím, že jej měli stále za hrdinu. Už jen proto, že se veřejnost potřebovala něčeho chytit. Tisíce osob, které v srpnu 69 procházely československými městy, ne náhodou skandovaly jména prezidenta Ludvíka Svobody a Alexandra Dubčeka. Bezesporu i nadále platil za symbol reforem. Čechoslováci prostě chtěli věřit, že pokud bude v čele právě Dubček, reformy mohou pokračovat. To si však uvědomoval i Husák, proto potřeboval Dubčekův podpis pod pendrekovým zákonem. Načež jej velice rychle odstranil ze všech funkcí.

Jedním z prvních důvodů k prozření z dubčekovského mýtu byl jeho podpis Moskevského protokolu z 27. srpna 1968, kterým byla přijata „bratrská pomoc“ SSSR a otevřela se cesta k normalizaci. Bylo tenkrát reálné, že by se vzepřel?
Zpočátku to podepsat nechtěl. Byl ale pod obrovským tlakem. Sověti jej z Československa unesli, vlastně vůbec netušil, co se ve vlasti děje. Mířili na něj samopaly, traduje se, že pod presem sovětských požadavků několikrát omdlel. Muselo to pro něj být nesmírně složité. Myslím, že byl rozhodnutý vzdorovat. Uvědomoval si však, že setrvávání ve vzdoru a neochvějném odmítání sovětských požadavků není v dané situaci možné. Byl koneckonců politickým realistou.

Jiný důležitý funkcionář KSČ František Kriegel však podepsat odmítl. Co z toho, co Kriegel v sobě měl, Dubčekovi chybělo?
Oba dva sice měli zkušenosti z protinacistického odporu, u Františka Kriegela to však bylo něco přece jen jiného. Kriegel si při čistkách v 50. letech užil své s opakovaným vyšetřováním. Byl interbrigadistou ve španělské občanské válce, v Číně se zúčastnil bojů proti Japoncům. Jednal na základě svých ideálů. Taky šlo o lékaře. Z podstaty své profese se setkával s lidským utrpením, musel se naučit jej překonávat. Vedle toho měl nesporně velice silně vyvinutý smysl pro čest, pro spravedlnost.

Dubček ne?
Dubček byl především politik. A to politik kompromisu. Uvědomoval si, že okupace republiky představuje zásadní zlom. Snažil se lavírovat mezi tlakem Moskvy a míněním či očekáváním československé veřejnosti. Chtěl uspokojit obě strany, což v daném okamžiku rozhodně nešlo. Proti Kriegelovi měl tu nevýhodu, že byl coby první tajemník ÚV KSČ fakticky prvním mužem státu; podle dobového chápání ležela rozhodující zodpovědnost na něm, nikoliv na prezidentu Svobodovi. Kriegel postupoval jen z pozice své funkce; sice významné, ne však rozhodující. Nebyl tak svázaný.

Byl si Dubček v první chvíli vůbec vědom toho, co jeho podpis Moskevského protokolu znamená?
Myslím, že si leccos nepřipouštěl. Doufal, že podpisem dosáhne odchodu sovětských vojsk ze země. Že reformní proces bude moci pokračovat, byť v pozměněné podobě. Nám se to dnes lehce mluví. Vracíme se k něčemu, co známe, co je dobře zmapováno. O čem víme, jak to dopadlo. Jenže tehdy si málokdo dokázal představit, jak celá situace skončí.

Ani pro Dubčeka to nakonec nedopadlo dobře. Zanedlouho byl odklizen na post velvyslance v Turecku, chvíli poté ho vyloučili z KSČ.
Na počátku 70. let ještě pořád trochu fungovala jeho aura z Pražského jara. Mluvil jsem s paní, jejíž otec byl diplomatem v Turecku, když tam Dubček po svém odsunutí dorazil. Popisovala mi, že byl přivítán s obrovskou pompou, za nesmírného zájmu. Jeho pád pak byl ovšem velice rychlý. Už od devětašedesátého v novinách vycházela spousta oficiálních textů, které na něj útočily, označovaly jej za pravicového extremistu. Za člověka, který chtěl Československo vyrvat z lůna komunistických zemí. To pro něj musel být obrovský šok.

Aby ne, vždyť ideály komunismu ho zásluhou rodičů obklopovaly odmala.
Dětství navíc prožil v SSSR, později tam v 50. letech i studoval – mimo jiné společně s Michailem Gorbačovem. Sovětský svaz sice zažil na vlastní kůži, jeho negativní stránky si však vůbec nepřipouštěl. Tak jako tak to bylo pro jeho zrání klíčové. V Moskvě pobýval i v časech rehabilitace Stalinových obětí, v době XX. sjezdu KSSS a Chruščovova známého projevu kritizujícího kult osobnosti. To všechno jej nepochybně nasměrovalo k pozdějšímu usilování o socialismus s lidskou tváří. Jeho roky v SSSR byly Dubčekovi co platné ještě z jednoho důvodu: dost mu pomohly v politické kariéře.

Brežněv mu říkal náš Saša.
Ano, Sověti mu hodně důvěřovali. Na přelomu 50. a 60. let to představovalo důležité body k dobru v přetahované s Antonínem Novotným. Konkrétně u Brežněva mu to pomohlo zcela určitě, jiná věc však je, že kremelský šéf neměl Novotného rád i bez toho; československý prezident totiž dříve ve vnitřní sovětské hře podporoval Chruščova. Ať už to bylo jakkoliv, Brežněv pak poměrně dlouho Dubčeka bránil, jakmile se na československé uvolňování začala valit kritika od KGB a jestřábů typu Poláka Gomulky a východního Němce Ulbrichta. Stále doufal, že se mu s Dubčekem podaří dohodnout, aby reformy poněkud omezil. My jsme si sice navykli říkat srpnové invazi „Brežněvova“, pokud by ale záleželo na mínění ostatních, došlo by k ní pravděpodobně už na jaře. V době, kdy československý reformní proces paradoxně teprve začínal.

Dá se vystopovat moment, kdy už to Dubček i v Brežněvových očích s obrodným procesem přehnal?
Takových by byla celá řada. Velkou roli hrálo neplnění slibů, které od Dubčeka v průběhu roku 1968 slyšel při různých setkáních. Dubček jej ujišťoval, že podřídí kontrole ministerstvo vnitra či sdělovací prostředky. Pak se ale pokaždé vrátil do Československa, uchýlil se maximálně ke kompromisu, spíše však svá přislíbená rozhodnutí oddaloval. Brežněva to hrozně štvalo, dokola Dubčeka uháněl po telefonu. Postupem času byla československo-sovětská setkání stále častější, Brežněv se „svému Sašovi“ snažil dát poslední šanci. Invazi posvětil teprve na začátku srpna 68.

Byl Dubček vážně tak naivní, že si sovětský vojenský zásah nepřipouštěl?
Byl. Do poslední chvíle mu nevěřil. Veškeré hrozby bral na lehkou váhu, velice je podceňoval. Ze svého hlediska měl situaci pod kontrolou. Neuvědomoval si, že k Sovětům se dostávají jiné informace. Že na spoustu věcí mají naprosto odlišný názor.

Načež přišel 21. srpen.
Pro Dubčeka to muselo být velikánské překvapení. Patřil mezi účastníky zasedání ÚV KSČ, kteří se o vojscích Varšavské smlouvy překračujících hranice dozvěděli v pozdních nočních hodinách. Osobně to pro něj muselo být tíživé. Jistě mu letělo hlavou, jak mu to ti Sověti mohli udělat. To samé se ostatně traduje i o Husákovi, který měl v první chvíli vykřiknout: „Co to ten vůl Brežněv zase udělal?“

Dubček do poslední chvíle sovětskému vojenskému zásahu nevěřil. Veškeré hrozby bral na lehkou váhu, velice je podceňoval.

To ještě s Dubčekem stáli bok po boku. Netrvalo dlouho a byli z nich soupeři.
Myslím, že Husák během Pražského jara Dubčeka respektoval, byť s některými jeho kroky nesouhlasil. I on patřil k velkým reformátorům. Po okupaci se to ale velice rychle změnilo. Husák se zúčastnil podepisování Moskevských protokolů, naprosto přesně si ovšem na rozdíl od Dubčeka uvědomil, jakým směrem se bude situace dál ubírat. Rozhodl se změnit přístup. Je znám jeho výrok: „Tenhle národ zachráním, i kdyby mě za to měli proklínat.“ Vlastně v malém napodobil Dubčekovu kariéru, kdy se ze slovenského politika rovněž vyšvihnul mezi nejvyšší federální posty. Jen to proběhlo za úplně jiné situace. V době, kdy se aktivně podílel na faktickém odstranění Dubčeka z funkcí. Dá se proto předpokládat, že Dubčekův posrpnový pocit křivdy směřoval do značné míry právě proti Husákově osobě.

Jak Dubčekovi asi tak bylo, když přišel jeho pád?
Musel to vnímat jako osobní křivdu a prohru. Najednou se od něj odvraceli přátelé, zůstal velmi osamělý. Sledovala ho StB, v roce 1969 byl přímo vyzván, aby se stáhnul do ústraní – režim se obával, aby se nestal středobodem protestů. To všechno muselo bolet.

Jeho posrpnové chování mi někdy přijde nepochopitelné. Dochovalo se třeba hlášení příslušníka rozvědky, jehož Dubček při svém působení v Turecku ujišťoval, že nemá nic společného „s Kriegelem a podobnou sebrankou“. Jak tomu rozumět?
Nejsem si jistý, jestli v tomto případě nešlo o politický kalkul. Obecně můžeme říct, že Dubček nikdy nebyl přítelem radikálních vystoupení. Například v listopadu 1968 nesouhlasil se studentskou stávkou, která přišla s řadou požadavků typu zrušení cenzury, svobody slova a shromažďování. Podobně rázné projevy mu byly cizí. Nechtěl, aby lidé vycházeli do ulic. I v roce 1968 se snažil řešit situaci kabinetní politikou se sovětskými špičkami. Podporu, kterou mu k tomu národ nabízel, umírněně odmítal. V tomto ohledu tedy pro něj mohl Kriegel představovat až příliš velkého radikála.

Milan Bárta (45)

Historik, pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Zaměřuje se na české a československé dějiny druhé poloviny 20. století, nejčastěji na události let 1968-69.

Přitom sám se taky vždycky nedržel při zdi. Třeba za války bojoval ve Slovenském národním povstání.
To máte pravdu! A byl v něm navíc dvakrát raněn. Traduje se, že ho postřelili, z místních jej coby partyzána ze strachu z německé odplaty nikdo nechtěl ošetřit; zachránil ho až lékař jménem Bojko, který na Slovensko odešel ze SSSR. Pro Dubčeka to vůbec nebyly snadné časy – při SNP byl zabit jeho bratr Július, otce zavřeli nacisté do koncentračního tábora. Sám o tom později příliš nemluvil, Dubčekovo válečné působení každopádně dokazuje, že to nemohl být zbabělý člověk. Jakmile se někde něco dělo, neseděl stranou. Jinak by nešel ani do už zmíněného ostrého sporu s Novotným.

S Husákem po svém odsunutí do sporu nešel?
V 70. letech se ještě nějakou dobu pokoušel oponovat, Husákovi psal dopisy. Vzápětí ale na svou politickou roli rezignoval. Uvědomil si realitu. Skončil v úplném ústraní, pracoval u Státních lesů v okrajové části Bratislavy, než na počátku 80. let odešel do důchodu.

Disidentských aktivit se každopádně neúčastnil. Takže straně do jisté míry přece jen zůstal loajální?
Naprostá většina předsrpnových straníků měla takovou loajalitu v krvi i po osmašedesátém. Dubčekův přístup byl však daný vážně spíš tím, že se dočkal pádu, jaký ještě koncem 60. let nečekal. Skutečně rezignoval. Taky si uvědomoval, že jakýkoliv kontakt s ním druhé osoby kompromituje. Prostě jen čekal, co se bude dít dál.

Když přišla sametová revoluce, nevykládal si ji zkraje mylně? Nepředpokládal návrat k poměrům Pražského jara?
To si tehdy přála drtivá většina reformních komunistů, kteří se roku 1989 dožili. Především ti aktivní z klubu Obroda. Aktuální situace jim však velmi rychle ukázala, že vývoj už jde jinam. Dubček se s tím podle mého dokázal vypořádat ještě celkem dobře, vždyť se zanedlouho stal předsedou Federálního shromáždění.

Byla to pro něj dostatečná satisfakce? Nemyslel si spíš na prezidentskou funkci?
Do jeho nejniternějších pocitů se dá těžko proniknout, i post šéfa Federálního shromáždění ovšem musel znamenat zadostiučinění. Vrátil se přece do vrcholné politiky, fakticky se stal druhým mužem státu.

Jenže prý chtěl být prvním.
Zřejmě ano. Existují zákulisní povídačky o jeho zklamání, že se nestal prezidentem on, nýbrž Václav Havel.

Jsou to opravdu jen povídačky?
Je pravda, že o prezidentské funkci jistě uvažovat mohl. Jeho jméno v této souvislosti bezesporu padalo. A politická situace se koncem roku 1989 měnila ze dne na den, takže možné bylo úplně všechno. Uvědomme si ale, nakolik byl vycvičen událostmi po srpnu 68. S realitou se jistě velice rychle smířil. Navíc – pokud by v roce 1992 tragicky nezemřel po autonehodě, asi by se stal prvním prezidentem samostatného Slovenska.

Co přesně se toho zářijového dne roku 1992 stalo?
Motá se kolem toho mnoho konspiračních teorií, oficiálně to však bylo tak, že auto s Dubčekem jelo po D1 u Humpolce v hustém dešti 131 km/h, dostalo smyk a vyletělo z dálnice. Přesto se někteří lidé neustále upínají k tomu, že se celá událost seběhla jinak. Spekuluje se, že mu měl poškodit brzdy Mečiar, že za tím mohla stát Moskva. Nic z toho se nikdy nepotvrdilo.

Jsou to všechno vyložené nesmysly?
Jedna z těch verzí zní docela zajímavě. Dubček se totiž měl stát korunním svědkem v brzkém procesu proti KSSS. A u moskevského soudu byl kromě něho připraven svědčit i bývalý předseda polské vlády Piotr Jaroszewicz, kterého kdosi brutálně zavraždil v jeho domě na předměstí Varšavy. Ve stejný den, kdy Dubček boural! Jenže… Pokud by na Dubčekově vozidle došlo k zásahu s neblahými důsledky, československé vyšetřovací orgány by na to nejspíše přišly. Nepřiměřenou rychlost v daném úseku koneckonců připustil i samotný Dubčekův řidič. A roli hrál pochopitelně i Dubčekův zvyk jezdit v autě nepřipoutaný.

Herec a někdejší politik Milan Kňažko mi nedávno řekl: „Dubčeka za jeho životní kroky soudit nebudu. Jedno vím ale jistě: Byl to především slušný člověk.“ Dá se s tím souhlasit?
Dá. Zcela určitě. Dobrá, nebyl tím nejúžasnějším politikem na světě. V roce 1968 ale zavedl do československé politiky slušnost. Což jej na jedné straně oddělovalo od jeho předchůdců, na druhé mu to ztěžovalo situaci při jednání s ultrastalinisty či Brežněvem. Každý na to může mít svůj názor. Dubček však z historického pohledu do jisté míry nakonec doplatil právě na to, že byl až příliš slušný.

Tagy:

Hlavní zprávy

Zdravotní systémy prožily obrovský kolaps. Po dopoledním výpadku je eRecept plně funkční
Domácí

Zdravotní systémy prožily obrovský kolaps. Po dopoledním výpadku je eRecept plně funkční

  • Aktualizováno
  • Od středečního rána hlásil systém eRecept výpadek. Lékárníci se tak nemohli připojit na centrální uložiště a pacientům vydávat léky. Podle informací SÚKL se kolem 13:30 podařilo systém znovu plně zprovoznit. Dostupné je již i call centrum, které je však po výpadku vytížené. Problém měli i lékaři, a to s certifikáty a zadáváním výsledků testování či očkování na covid.

    Silný vítr udeří v téměř celém Česku. Meteorologové varují i před sněhovými jazyky

    Na většině území Česka bude do čtvrtečního večera foukat silný vítr, který v nárazech může dosáhnout přes 65 kilometrů v hodině. Vítr bude postupně zesilovat od středečního odpoledne, kdy zasáhne Slezsko. Od druhé poloviny noci pak bude foukat i v dalších regionech. V polohách nad 500 metrů nad mořem bude vítr tvořit sněhové jazyky, kvůli kterým mohou být některé silnice nesjízdné. Vyplývá to z výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

    V Brně našli stokilový granát z druhé světové války. Policie evakuovala přes 100 lidí

    Aktualizováno

    Policie ve středu dopoledne dočasně evakuovala v Brně-Žabovřeskách v Kozákově ulici 116 lidí kvůli nálezu zhruba stokilogramového granátu z druhé světové války. Ještě před polednem nevybuchlý granát pyrotechnici zajistili a lidé se mohli vracet domů. Mluvčí policie Bohumil Malášek řekl, že granát byl nalezen při výkopových pracích na dvoře jednoho rodinného domu. Policie zveřejnila také krátké video z místa.

    reklama

    Domácí zpravodajství

    Sleva na jízdném by nově měla činit 50 procent. O návrhu rozhodne vláda ve středu

    Aktualizováno

    Ministr dopravy Martin Kupka (ODS) vládě navrhne snížení výše slev v dopravě ze současných 75 procent na 50 procent z ceny jízdného. Státu to má přinést úspory až 1,8 miliardy korun ročně. Slevy by měly dál platit pro děti a studenty do 26 let a lidi starší 65 let. Ministr také navrhne rozšíření slev pro invalidní důchodce s invaliditou třetího stupně.

    Babišovi se při jednání v Evropské unii smáli. Neměl věcné argumenty, tvrdí Prouza

    Bývalému premiérovi Andreji Babišovi (ANO) se při jednání o Zelené dohodě na evropské půdě smáli. Neměl věcné argumenty, o něž jde především, nešetřil kritikou prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza na adresu expremiéra. V pořadu 360° na CNN Prima NEWS podotkl, že klíčové budou dopadové studie ke Green Dealu, na něž se bývalá vláda vykašlala.

    reklama