Exkurze na oceánské dno plné plastů a zlata. Jak vědci mapují hlubiny?

Systematické mapování světových oceánů začalo relativně nedávno – v roce 2017. Na projektu se podílí japonská nezisková organizace Nippon Foundation a společnost GEBCO, která se zabývá měřením hloubky moře. Ambice mají oba partneři obrovské, kompletně chtějí oceánské dno zmapovat už do roku 2030.

Že projekt postupuje nebývalou rychlostí, dokládá fakt, že do roku 2017 lidé prozkoumali jen šest procent oceánského dna. Nové mapy jsou k dispozici zadarmo a pro všechny na webových stránkách projektu. „Chci poděkovat každému, kdo se podílel na shromažďování dat, která nám umožnila zpracovat záznamy pro rok 2020. Díky podpoře vlád, akademiků, filantropů a díky moderním technologiím očekáváme, že budeme s aktualizovanými daty přicházet každý rok,“ řekl pro list Independent ředitel projektu Seabed 2030 (Oceánské dno 2030) Jamie McMichael-Phillips.

Podle tvůrců map pomůže projekt lidem lépe pochopit, jak fungují některé základní procesy jako cirkulace oceánů, zvyšování mořské hladiny nebo jak vzniká tsunami. Díky mapování oceánského dna pak mohou vědci popsat nové živočišné a rostlinné organismy.

Co se skrývá v hlubině?

Nejhlubším bodem světa je prohlubeň Challenger, která je součástí Mariánského příkopu. Oceánská jáma nedaleko Filipín je hluboká téměř 11 kilometrů, její dno je tak od mořské hladiny vzdálenější než vrchol nejvyšší hory světa Mount Everest.

Temné místo, kde je zhruba tisíckrát větší tlak než na zemském povrchu, není právě cestovatelskou atrakcí. Do prohlubně Challenger se během historie vypravilo jen šest batyskafů s lidskou posádkou. Poprvé v roce 1960 a naposledy loni, kdy soukromá společnost Triton Submarines zorganizovala hned čtyři turistické ponory. V roce 2012 se k nejhlubšímu bodu světa potopil také James Cameron, režisér filmu Titanic.

Vzhledem k tomu, že vědci zmapovali jen pětinu oceánského dna, je velmi pravděpodobné, že Challenger svůj status nejhlubšího místa na zemi dříve či později ztratí. Už nyní se vědci domnívají, že v Mariánském příkopu existuje ještě hlubší prohlubeň.

Hlubinné ponory jsou ale velmi náročné a nákladné, průzkumníci proto odhadují hloubku ostatních jam pomocí výbušnin (nejčastěji TNT). Potápěči v takovém případě hází trhavinu do hlubin a počkají až na dně vybuchne. Na základě ozvěny pak experti odhadují, jak je prohlubeň hluboká.

Svítíš, svítím, svítíme!

Fauna a flóra poblíž oceánského dna je v mnohém unikátní. Odhaduje se, že až 90 procent zvířecích druhů, které žijí v hlubinách, využívají bioluminiscenci –⁠ tudíž ve tmě svítí. Patří mezi ně mnohé medúzy, žebernatky, sépie, sasanky, olihně nebo dravé ryby z čeledi světlonošovitých.

Výjimečné živočišné druhy se ovšem v temných vodách proplétají mezi tunami plastů. Odhaduje se, že na oceánském dně ulpívají miliony mikroplastových částic. „Každý už slyšel o nechvalně proslulých ostrovech plastů, které plují na oceánské hladině. Jenže my jsme byli šokováni také vysokou koncentrací mikroplastů, které jsme objevili na oceánském dně,“ sdělil pro akademický časopis Science vědec Ian Kane z Manchesterské univerzity.

Kromě plastů se dají na oceánském dně nalézt také vzácné kovy – stříbro a zlato. S tím, jak se tenčí povrchové zásoby těchto surovin, se těžaři snaží vymyslet způsob, jakým by nákladnou oceánskou těžbu zefektivnili.

Kolik zlata se přesně nachází u dna světových oceánů, nikdo neví. Podle odhadů ale může jít až o miliony tun. V současnosti je však masová těžba u oceánského dna stejně utopická jako potenciální těžba zlata na asteroidech.