Franz Beckenbauer, jeden z nejlepších fotbalistů historie, slaví v pátek 75. narozeniny. Vlastně neslaví. Oslavu, kterou měl naplánovanou na terasu svého domu, kvůli pandemii koronaviru zrušil. Císař Franz, jak se mu přezdívalo, se stal mistrem světa jako hráč i jako trenér. K tomu vyhrál mistrovství Evropy, dvakrát i Pohár mistrů evropských zemí, dnešní Ligu mistrů. A byl šéfem organizačního výboru světového šampionátu 2006 v Německu.
Franz Beckenbauer se narodil v Mnichově čtyři měsíce po druhé světové válce, což poznamenalo jeho dětství. I pozitivně. S fotbalem začal v SC 1906 Mnichov, v dělnické čtvrti, nedaleko od domu, kde bydlel s rodiči a starším bratrem. Od svých 14 let působil v Bayernu Mnichov, prošel mládežnickými kategoriemi a v 18 letech debutoval v první bundeslize. Ve svém premiérovém utkání proti St. Pauli vstřelil gól.
Dodnes je považovaný za nejlepší libero na světě, v 70. letech byl absolutní světovou špičkou, jako kapitán dovedl v roce 1974 západoněmeckou reprezentaci na domácím mistrovství světa ke zlatým medailím.
Dva roky hrál za New York Cosmos, kde v roce 1977 nahradil Brazilce Pelého. Poté se ještě na dvě sezony vrátil do bundesligy, nikoliv však do Bayernu, ale do hamburského SV. Kariéru ukončil den po svých 38. narozeninách v New Yorku, kde odehrál poslední sezonu.
Přesně rok nato, 12. září 1984, už vedl německou reprezentaci ve svém prvním mezistátním zápase. Protože neměl dokončenou trenérskou licenci, odjakživa a navždy se mu říkalo Teamchef. Už za dva roky dovedl překvapivě Německo do finále mistrovství světa 1986 v Mexiku, ve kterém gólem v poslední minutě prohrálo s Argentinou 2:3.
Další šampionát v Itálii 1990 už patřil teamchefovi Beckenbauerovi a jeho mužstvu kolem kapitána Lothara Matthäuse. Ke zlatým medailím je prý nastartovala šťastná výhra 1:0 nad bývalým Československem. Po výhře 1:0 ve finále proti Argentině jako první Teamchef odstoupil po vítězném zápase.
Poté se Beckenbauer „uklidil“ na tři roky do Francie, kde trénoval klub Olympique Marseille a dovedl ho do finále Poháru mistrů evropských zemí. Ovšem ještě v té době byl zvolen viceprezidentem Bayernu Mnichov. Prezidentskou funkci převzal o tři roky později a vykonával ji 15 let.
Vedl organizační výbor mistrovství světa 2006, které se konalo v Německu. Později se objevily informace, že se podílel na machinacích s přidělením tohoto šampionátu.
Kritizován byl také za to, že již od roku 1982 má trvalé bydliště v Rakousku, kde využívá mírnějšího daňového systému. Po svých sedmdesátých narozeninách se stáhl do ústraní, veřejně téměř nevystupuje. Jednu z mála výjimek udělal nyní ke svým 75. narozeninám, kdy poskytl otevřený rozhovor nejčtenějšímu německému deníku Bild, pro který roky připravoval sloupky. S třetí manželkou Heidi a dětmi Franceskou a Joelem žijí v rakouském Salcburku. Čas od času zajede ještě do Mnichova na fotbal.
V letech 2016 a 2017 absolvoval dvě operace srdce, dostal několik bypassů. Loni prodělal oční infarkt, takže na pravé oko vidí jen velmi málo. Má umělou kyčel a odoperované obě achilovky.
Jak se vám daří?
Řekl bych, že odpovídajíce okolnostem, které se odehrály v posledních letech, tedy se všemi operacemi i událostmi kolem mistrovství světa 2006. To všechno se na mně samozřejmě podepsalo. Vidím, že mezitím už převládá názor, že to nic nebylo, ale poslední roky byly těžké.
To zní dost smutně…
Ne, vůbec ne! Měl jsem tak krásný život, že mu budu navždy vděčný. Nyní už to není tak rozčilující a hektické jako dříve. Přál bych si přece jen více klidu. A konečně si užívám rodinu. Moji Heidi a děti, které už vyrostly. Joelovi je 20 a Francesce 16. Na nich vidím, jak ten čas letí. Jen se zdravím by to mohlo být o něco lepší. Moje tělo totiž začalo stávkovat.
Od operace srdce vůbec nepiji alkohol. Na chvíli jsem zase začal, ale okamžitě se dostavily obtíže. Takže jsem toho navždy nechal. A zjistil jsem, že to jde i bez alkoholu.
Copak vás trápí?
Od operace srdce vůbec nepiji alkohol. Na chvíli jsem zase začal, ale okamžitě se dostavily obtíže. Takže jsem toho navždy nechal. A zjistil jsem, že to jde i bez alkoholu. Snažím se hodně pohybovat, ale nesmím se přetěžovat. Doma mám malý bazén a saunu, to mi dělá dobře. Každý den chodím v bazénu proti proudu, což mě baví, ale především pomáhá. A také občas už zase hraji golf. Dokonce i někdy trefím míček.
Jsou 75. narozeniny časem k bilancování?
Když mi bylo 50, bylo mi to jedno. To samé při sedmdesátce. Ale teď, když je mi 75, poprvé začínám bilancovat. Už jde o věk, kdy tušíš konec života. Přesto doufám, že mi bůh ještě roky přidá, ale člověk nikdy neví. Je mi známo, že nesmrtelnost neexistuje. A to samozřejmě hlavu zaměstnává.
Bojíte se smrti?
Ne. Proč by mě to mělo rozčilovat, když to stejně nezměním. Vím, že jednou umřu. Jen na to člověk myslí častěji, než když byl mladý.
Dříve jste v jednom rozhovoru mluvil o tom, že věříte v reinkarnaci. Platí to stále?
Všichni máme duši, která odněkud přišla, a myslím, že se tam někdy také vrátí. Kde to je, nevím. Možná někde ve vesmíru. Stejně jako nevíme, zda jsme ve vesmíru sami. Ale to všechno přece musí mít smysl, i když tato nekonečnost pro nás zůstává nepochopitelná. Ale odněkud to musí přicházet.
Jste v církvi?
Ano, v katolické. Nikdy jsem neuvažoval, že bych vystoupil. Ale mše navštěvuji už jen zřídka. Zato se pravidelně modlím.
K čemu? Za co?
To jsou děkovné modlitby. Děkuji za krásný život, který jsem mohl vést. Sluší se každý den poděkovat.
Stephanova smrt byla největší ztrátou v mém životě. Nevím, zda se dá někdy vyrovnat se smrtí vlastního dítěte. Spíš ne.
I přesto, že váš život zasáhla ztráta syna Stephana?
I přesto. Do té doby jsem se ve svém životě vlastně nesetkal s problémy. Vlastně jsem pořád jen stoupal. V kariéře, i po ní. Jen s malými překážkami. A pak mě zasáhl takový osud. Velmi, protože jsem se neuměl vyrovnávat s problémy. Stephanova smrt byla největší ztrátou v mém životě. Nevím, zda se dá někdy vyrovnat se smrtí vlastního dítěte. Spíš ne.
Litujete něčeho v životě?
(dlouho přemýšlí) Když odmyslím Stephana, tak ne. Jednoho jsem možná chtěl dosáhnout, stát se prezidentem FIFA (Mezinárodní fotbalové federace – pozn. red.). Ale nakonec jsem do toho nešel. Zaplaťpánbůh! Nejsem typ, který se ohlíží zpátky. Ale třeba často a rád myslím na dětství a život s rodiči v našem domě v Mnichově-Giesingu.
Co se vám vybavuje?
Maminka. Prožili jsme tam bezstarostné roky, přestože jsme všichni byli poválečné děti a nic neměli. Neexistovala u nás závist ani žárlivost. A naše máma nám dala takové hodnoty, jako jsou zdvořilost, přátelskost a snaha pomáhat lidem. To zlepšuje a zlehčuje společné soužití. To samé se s Heidi pokoušíme předat našim dětem.
Jak se změnil svět od vašeho dětství?
Připadá mi, že už není takový jako dřív. Chybí mi vzájemný respekt, i vůči vrchnosti v tom dobrém smyslu slova. V mládí jsme nazývali vrchností policisty, učitele. Když vidím zprávy, jak se dnes s nimi zachází, jak jim lidé nadávají, jak na ně útočí, nemohu to pochopit.
Sledujete to na internetu?
Nemám internet, nikdy jsem se o něj nezajímal. Umím přečíst SMS zprávu, ale třeba fotku nepošlu. Ani s tím nechci nic mít. Nepotřebuji závislost se každých pár minut dívat do mobilu. Vědět, co je nového a hodně rychle? Dokážu to pochopit, ale… Nemusím vědět, jaký byl východ slunce v Montevideu. A pokud od někoho něco chci, zavolám mu.
Chybí mi vzájemný respekt, i vůči vrchnosti v tom dobrém smyslu slova. V mládí jsme nazývali vrchností policisty, učitele. Když vidím zprávy, jak se dnes s nimi zachází, jak jim lidé nadávají, jak na ně útočí, nemohu to pochopit.
Co je pro vás štěstí?
Rodina. Dětství mých tří starších synů jsem skoro nezaznamenal. Byl jsem s fotbalem skoro pořád na cestách. Růst Joela a Francesky už jsem si nechtěl nechat utéct. To je štěstí.
Jak budete slavit své 75. narozeniny?
Chtěl jsem pozvat pár přátel domů na terasu. Ale odřekli jsme to. V době pandemie koronaviru by to nebylo dobré. Slyšel jsem, že něco chystají v Bayernu Mnichov. Co mě tam čeká, netuším. Uvidíme…
Pojďme k fotbalu. Byl jste hráč, trenér i funkcionář. Jaké období bylo nejlepší?
Hráč! Bez debat. Krásná doba plná vzruchu, ale vlastně bezproblémová.
Závidíte něco dnešním fotbalistům?
Ne, proč bych jim měl závidět?
Třeba že vydělávají více peněz než vaše generace…
Kdo hraje jenom pro peníze, ničeho nedosáhne. Však my jsme na tehdejší poměry také dobře vydělávali. Ale přece jen bych něco našel. Trávník.
Jak to myslíte?
Když vidím dnešní hřiště, skoro bych se bál na ně vstoupit. Jsou tak krásné, skoro jako koberce. My jsme občas hráli po kolena v bahně.
Kam se fotbal posunul? Je lepší?
Je rychlejší. To je nejnápadnější. Jde o stejný průběh jako u ostatních sportovních odvětví, kde se hodně změnil materiál. Kopačky jsou lehčí a když jsme my hlavičkovali mokrý míč, měli jsme otřes mozku.
Nemám internet, nikdy jsem se o něj nezajímal. Umím přečíst SMS zprávu, ale třeba fotku nepošlu. Nepotřebuji závislost každých pár minut se dívat do mobilu. Pokud od někoho něco chci, zavolám mu.
Hodně se mluví o současných vysokých částkách za přestup. Kolik by dnes stál Franz Beckenbauer?
To nedokážu říct.
A Gerd Müller, který vstřelil nejvíce gólů v bundeslize?
Pokud stál Neymar 222 milionů eur, tak za Gerda by se muselo ještě něco přihodit. Vstřelil tolik gólů jako nikdo před ním a nikdo po něm.
Kdo je podle vás nejlepším hráčem všech dob?
Pelé. Herně i lidsky je pro mě tím největším. On dokázal i vystoupit z autobusu, když viděl fanouška, jak čeká na autogram. To mi imponovalo. Když jsem byl prezidentem Bayernu Mnichov, zuřil jsem, když jsem viděl, jak hráči jenom proběhli kolem fanoušků. Pak jsem jim říkal: Měli byste stydět. Oni za vámi jedou autobusem do Madridu nebo Barcelony a vy je tady necháte jen tak stát!
Co by se s z vás a vaší kariéry stalo, kdybyste jako mladý odešel do zahraničí? Což je nyní běžné…
Vím, co myslíte. V roce 1966 jsem podepsal smlouvu s Interem Milán. Bylo mi dvacet a měl jsem vydělávat milion marek ročně. Pak ale prohrála Itálie na mistrovství světa v Anglii se Severní Koreou, což je dodnes považováno za největší blamáž v dějinách. No a aby Italové posílili reprezentaci, zakázal svaz přestupy zahraničních hráčů. Takže moje smlouva „padla“. Ale já jsem se i bez milionu od Interu i tak stal šťastným.
