Skialpy jsou lyžařským vítězem uplynulé zimy. A vyhrál to s nimi i přední český herec Jiří Langmajer, který v nich našel novou lásku a prožil s nimi dosud nepoznané zážitky. Není divu, že o nich vypráví s opravdovým zaujetím až vášní.
Zavřené vleky, lanovky i sedačky neodradily lyžaře od pohybu po horách. Fenoménem posledních dvou zim se kvůli pandemii koronaviru staly skialpové lyže, které díky připnutým pásům umožňují stoupání nejen po sjezdovkách. Na vrcholu se odepnou a lyžař se může vydat zpět do údolí.
Herec Jiří Langmajer lyžoval odmala, loni se pohyboval po horách na sněžnicích. Za ty dostal vyhubováno a jedno setkání v Krkonoších mu změnilo nejen sportovní život. „Na čem jsi to sem přišel? Ať tě na tom už nikdy nevidím. Skialpový guru Gabo Adamec mi dal najevo, ať se okamžitě proberu a koupím si skialpy, vrazil mi do ruky svoji vizitku,“ popsal Langmajer v rozhovoru pro CNN Prima NEWS, jak ke skialpům přišel.
Neodolal, pořídil si je a pod odborným dohledem vyrazil. Balzámem na duši se pro něj stal výlet do Dolomit v severní Itálii, kde se na skialpech pohyboval u dominanty zvané Tre Cime.
Jak jste objevil skialpy?
Sedím takhle někdy na konci loňské zimy na chalupě na Jelenkách v Krkonoších s kamarády na večeři. Najednou tam vtrhla banda lidí z Pece, mezi nimi skvěle oblečený starší hezoun. Pokukovali jsme po sobě, on najednou vstal a povídá mi: Na čem jsi to sem přišel? Ať tě na tom už nikdy nevidím. Já měl sněžnice. Dal mi najevo, ať se okamžitě proberu a koupím si skialpy, vrazil mi do ruky svoji vizitku. Byl to Branislav Adamec, zvaný Gabo (horský vůdce UIAMG a bývalý špičkový horolezec, nyní skialpový guru, distributor značek Dynafit, Salewa a dalších na českém trhu, pozn. red.) a takhle jsem se dostal ke skialpům.
Zkušenost jsem dostával na pěti šestihodinových výpravách. Gabo mě vzal rovnou do terénu a tam mě to naučil. Nachodili jsme spoustu kilometrů a zdolali spoustu výškových metrů.
Tak rychle vás ulovil?
Tuhle zimu už jsem se s ním spojil, že mám nula práce a že bych to chtěl zkusit. Párkrát mě vzal s sebou, vybavil mě základním materiálem Dynafitu a slíbil mi, že když mi to půjde, dostanu lepší. A tak mám dnes ten nejlepší. Vyšlapal jsem si ho. Stal jsem se jeho hrdým ambasadorem.
Jiří Langmajer (54 let)
Český herec se narodil v Plzni, konzervatoř vystudoval v Praze. Už během studií ho režisér Karel Smyczek obsadil v seriálu Třetí patro z učňovského prostředí a filmu Proč? O fotbalových chuligánech. Od roku 1992 působil v Divadle po Palmovkou, v roce 1998 přešel do Divadla na Vinohradech. Hrál též v Národním divadle či v Hudebním divadle v Karlíně.
Je držitelem Ceny Thálie, získal nominace jak na Českého lva, tak i na Cenu Alfréda Radoka.
Prosadil se jako filmový i televizní herec, uznání se mu dostalo také za excelentní výkony při Shakespearových slavnostech na Pražském hradě.
Jak šla výuka?
Sjeli jsme se vždycky v Peci pod Sněžkou u Karla Rady (dlouholetý úspěšný šéf a ředitel hotelu Horizont, pozn. red.), den, dva nebo tři jsme společně makali a já se do toho postupně dostal. Zkušenost jsem dostával na pěti šestihodinových výpravách. Gabo mě vzal rovnou do terénu a tam mě to naučil. Nachodili jsme spoustu kilometrů a zdolali spoustu výškových metrů.
Vydal jste se i na testování materiálu do Itálie…
Vyvrcholením byla výprava do Dolomit v březnu, strávili jsme pět dnů v Cortině d’Ampezzo a chodili úplně sami kolem těch nádherných štítů, dostali jsme se i k Tre Cime (impozantní tříčlenná skupina skalních štítů v severní Itálii, nejčastější symbol Dolomit, pozn. red.). To bylo fantastické, ta nejlepší odměna za to, že jsem „opravdovej“, jak říká Gabo. Že jsem si ty lyže a oblečení nevzal jen na frajeřinu do Špindlu. Má radost, že mě to baví, a když už do toho jdu, tak naplno.
Měl jste na co navázat, jaký jste lyžař?
Odmalička jsem byl k lyžím vedený. S tátou jsme jezdili na běžkách okolo Pancíře na Šumavě, měl jsem ještě dřevěné lyže a poctivě je voskoval. Dodneška na běžky vyrážím i se ženou Adélou, to když jí chci udělat radost. Letos jsme byli v Jizerkách na krásném výletě. Na skialpy se jí nechce, možná jsem ji jen špatně navedl. Snad to ještě přijde. No a na sjezdovkách jezdím na lyžích značky Elan, vybavuje mě kamarád z Brna z Inasportu, zve mě i do rakouského Nassfeldu na testování.
S čím jste měl na skialpech nejvíc práce?
Jezdí se na nich dolů trochu jinak. Mojí slabinou jsou sjezdy v hlubším sněhu. Sjel jsem sice všechno, kam mě Gabo dotáhl, ale mockrát jsem se taky vymlel, musím na tom ještě zapracovat. Koupím si jízdenku a budu jezdit vedle sjezdovek ve volném terénu. Až budu mít víc možností to takto poladit, brzy se do toho dostanu. Věřím. Jsem spíš klasický lyžař, jezdím rád dlouhé carvové oblouky, ale nevyžívám se v rychlosti, radši mám menší kopce a kontrolovanou jízdu. Přece jen jsem po dvou operacích páteře, neměl bych padat.
Nejsem lezec, protože mám hrůzu z výšek, ale pokusíme se to v létě v rámci přípravy zlomit. Vyhledávám věci, které mě baví i naplňují. Skialpy mi splňují všechno, proč mám tohle všechno rád.
Co si vás nejvíc získalo na skialpech?
Vždy jsem měl rád hory, slunce, vysoké štíty. Nejsem lezec, protože mám hrůzu z výšek, ale pokusíme se to v létě v rámci přípravy zlomit. Vyhledávám věci, které mě baví i naplňují. Skialpy mi splňují všechno, proč mám tohle rád. Fyzicky se na nich maká a je třeba se zakousnout. Poprvé, cestou z Pece na Růžohorky přímo pod lanovkou, v šíleném krpálu s traverzy a překládáním lyží, jsem toho měl už plné zuby, ale nakonec jsme vylezli až na Sněžku, a já jsem si tak posunul svůj level. Rád překonávám komfortní zónu, teprve pak člověk pozná, o čem to je. Zpotit se a zasportovat si, vybít se.
Věříte u skialpů i na zážitkovou, emocionální až duchovní sféru?
Ano, odehrává se to celé na sněhu. Bílá barva, symbol čistoty, k tomu hory, vítr, zima. Jsem otužilec, mám ji rád. Úzké spojení s přírodou a živly, to zažijete už na Studniční hoře. A když je pěkně, každý pohled do krajiny vás naplní štěstím, to je hrozně důležité. Jsem samotář, co se týká sportovních aktivit, ale tady jsem poznal, že je fajn mít parťáka nebo pár lidí, s nimiž můžete sdílet celý den. Skialpy mi otevřely srdce vůči ostatním, to je pro moji osobnost dobře. V partě člověk nemůže tak sólovat, jinak by ho vypudila. Šel jsem i v pěti nebo osmi lidech s Alanem Tomáškem, starostou Pece, s jeho áčkovým týmem, musel jsem překonat sám sebe. Nakonec to skončilo někde na chatě s možností převléknutí a dobrého jídla a pití. Stal jsem se řadovým členem té party. To pro mě bylo moc dobré, obohatilo mě to.
Jiří Langmajer si dopřává typické italské bombardino. Zdroj: Jakub Cejpek
Jak jste zvládl bezpečnostní a lavinová pravidla?
Z devadesáti procent jsme chodili v Peci a okolí, zcela záměrně jsme nedělali žádné skopičiny. Když jsme si naplánovali lavinový kurs, zrovna umrzlo, takže si na to ještě počkám, až bude měkčí sníh. Primárně jsme sledovali moji rozjíždějící se dráhu, hlavně aby to bylo bezpečné a něco jsme si užili. Abych si to nezošklivil – a to se povedlo. Ten zmíněný trek okolo Tre Cime byl fascinující, chyběla mi jenom moje žena. Bylo to čistokrevné štěstí, co jsem tam prožíval. Nikde nikdo, jen my tři chlapi. Zažil jsem něco, co se mi už asi nikdy nepovede, abychom se ocitli úplně sami na takových místech. Gabo mě nenásilně posouvá dopředu, dalším krokem bude určitě i ten lavinový kurs.
Jaké terény se vám nejvíc líbí?
Zatím mi to bylo skoro jedno. Kamkoliv se šlo a s dobrou partou, bylo to pěkné. Kdybych si mohl vybírat a měl na to čas, což nemám, preferuju místa, kde je co nejmíň lidí a jsou tam krásné výhledy. Poprvé jsem byl v Dolomitech, ale zamiloval jsem si to i kolem Pece. Dá se tam chodit nahoru, dolů, doprava, doleva… a všude je to pěkné. Chodili jsme i večerní skialpy, vyběhli jsme s čelovkami na Výrovku. Všude bylo tuhle zimu málo lidí, takže nádhera.
Dělali jsme různé typy výšlapů, od devíti ráno až do setmění, často šest sedm hodin na nohou. Užil jsem si to moc a děkuju za to, že jsem se toho ve čtyřiapadesáti dočkal.
Kolik jste toho našlapal? Kolik nejvíc za den s převýšením?
Vylezli jsme i Sněžku, jednou jsme dali tři dny za sebou s 3 500 výškovými metry. I v Dolomitech jsme si mákli. Dělali jsme různé typy výšlapů, od devíti ráno až do setmění, často šest sedm hodin na nohou. Užil jsem si to moc a děkuju za to, že jsem se toho ve čtyřiapadesáti dočkal. Těžko se mi to asi ještě někdy povede, jít těch výšlapů tolik jako letos. Jinak skoro denně hraju, to je pak těžké dostat se i jenom do Pece.
Zlepšil jste si díky skialpům fyzičku?
Začal jsem se znovu hýbat v listopadu po těžké operaci ramene. Potřeboval jsem se dostat do formy pro natáčení filmu, který se odložil nakonec na další podzim. Vnímal jsem to jako intenzívní trénink, dostat se do kondice kvůli práci. To se povedlo. Byl to skvělý doplněk k posilovně, zátěž pro celé tělo, navíc na čerstvém vzduchu. Udělalo mi to hrozně dobře a taky nabilo i do posilovny, která mě až tak moc nebaví.
Co považujete za svůj dosud největší sportovní výkon?
Bude to znít zvláštně, ale já takhle nepřemýšlím. V tom jsem zženštilý, nejsem hravý ani soutěživý. Jezdím na kole i na lyžích, protože mě to baví. Důležité je pro mě vydržet, a ne být za každou cenu někde první nebo vylézt kopec až nahoru. Nemám takové touhy. I v Dolomitech jsme došli do sedla, odkud by bývalo nebezpečné sjet, a raději jsme to otočili dřív dolů. Důležitější na skialpech pro mě bylo někam jít šest hodin, jedno kam, a dostat za to pochvalu. Vydržet tempo v áčku se starostou Pece a večer u piva být pasovaný do pozice zástupce šéfa, to je pro mě challenge, výzva. Ne medaile nebo změřený čas. Zvládnout to a být v pohodě. Přestal jsem jezdit závody na horském kole, ty jsou nebezpečné. Chlapi v mém věku jsou schopní zabít kvůli jedné minutě. Zanevřel jsem na ně, cítím to jinak. Ujel jsem závod osmdesát kiláků okolo Plzně, nic se mi nestalo a měl jsem radost. To bylo důležité.
Co vás ještě láká na skialpech?
Snad mě to nejlepší ještě čeká, jen najít ten čas. Snad mě vezme Gabo někam do kopců přespat. Když se to podaří někde v Dolomitech, budu šťastný. Rád bych se taky vydal na Noc tuleních pásů a zvládl závod s čelovkami v Peci do limitu. To bych viděl jako fajn výzvu. Bůhví, jak to dopadne. Láska k nim ve mně zůstává a vím jistě, že se budu snažit svoji práci plánovat tak, abych jednou za čas mohl někam vyjet.
Chlapi v mém věku jsou schopní zabít kvůli jedné minutě. Zanevřel jsem na ně, cítím to jinak. Ujel jsem závod osmdesát kiláků okolo Plzně, nic se mi nestalo a měl jsem radost. To bylo důležité.
Vezmete s sebou i své dvě velké dcery?
Holky už mají svoje rodiny, taky trochu běžkují. Ale moc se mi nepovedlo je pro lyže zbláznit, není to jejich šálek kávy. Mají zase jiné přednosti, že.
Co vás teď čeká pracovně? I když jsou divadla stále zavřená, na Youtube sklízí úspěch série sKORO NA mizině, chystáte natáčení filmu?
Občas něco točíme za velmi přísných podmínek. Ještě v říjnu jsme odletěli na Island a točili tam měsíc s režisérem Rudolfem Havlíkem dobrodružný film Minuta věčnosti. Četl jsem nějaké další scénáře… Budeme točit další tři díly sKORO NA mizině v Ostravě. Každý z těch předcházejících má už přes milion diváků. S režisérem Vladimírem Skórkou se známe už dlouho a natočil jsem s ním i dva díly Lajny. Od května se bude točit její třetí řada, znovu se sejde stará parta Kolečko, Skórka, Langmajer…
