Veterán od Stalingradu i odbojář ze Sudet. Deset osudů z pohraničí vs. sjezd v Brně
Rozhovory s českými Němci zaznamenávám přes 30 let, ale stejně dlouho zpovídám i oběti nacismu. Na konkrétních lidských osudech přitom žádný sjezd nemůže nic změnit, ani ten sudetský v Brně. „Češi udělali chybu, když po válce vyhnali Němce. Kdyby si nás tu nechali, pohraničí by dneska jen vzkvétalo,“ vyprávěl mi v roce 1996 Edmund Jakel, muž narozený roku 1922 v Barnově, což je nyní zaniklá obec v Oderských vrších. Za války rukoval do wehrmachtu a válčil až u Stalingradu, zatímco Jindřich Heřkovič (ročník 1923) bojoval v řadách 1. Československé tankové brigády na východní frontě a postupně osvobozoval republiku, včetně oblastí obydlených československými Němci. „V Osvětimi jsem přišel o rodiče a šest sourozenců,“ svěřil se Heřkovič. „Kdo mi zaručí, že bývalý německý voják, jemuž podám ruku k usmíření, nehlídal dobytčák, který odvážel mé blízké na smrt?“ Nerad proto naslouchal nářkům sudetských Němců. Přečtěte si o deseti osudech Čechů, Němců i Židů ve vyhrocené době.
Usmíření šlo od roku 1989 hodně ztuha, ale u bývalých nepřátel z války se to dalo chápat. Dnes jsou téměř všichni přímí účastníci druhé světové války po smrti, a přece sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně provázela od samého počátku i nenávist. „Je zarážející, že už téměř nikdo z těch, kteří byli součástí událostí, nežije. A stále jsou to takové emoce. Otec by byl zklamaný z toho hněvu,“ prohlásil v Brně Nick Winton na adresu demonstrantů proti konání sudetoněmeckého srazu.
Nick Winton je synem Sira Nicholase Wintona, který na počátku druhé světové války zachránil z okupovaného Československa stovky židovských dětí. V Brně se těšil na podané ruce Čechů a Němců, nikoli na zlobu a zášť. Přemítám tedy, proč se dávní nepřátelé usmiřují tak dlouho, dokonce i ve druhé a třetí generaci po válce. Za více než 30 let jsem vyslechl spoustu pamětníků válečných událostí, a tak teď připomenu alespoň 10 z těchto osudů. A možná to je i klíč k tomu, jak se dívat na emoce, které doprovázely brněnský sjezd.
Čtěte také
PŘÍBĚH I: Veterán od Stalingradu
Moravský Barnov v okrese Olomouc. V roce 1930 stálo v obci 75 domů a žilo v ní 359 obyvatel, z toho 349 Němců. Po válce a vyhnání starousedlíků obec zanikla. Němci přitom v Barnově (německy Bernhau) žili prokazatelně od 14. století, ale zřejmě už o století dříve. Na pozvání Království českého sem přišli z některého německého důlního revíru, aby v Nízkém Jeseníku těžili rudu. V okolí Barnova se dobýval galenit, z něhož se získávalo stříbro a olovo.
Poprvé jsem s Edmundem Jaklem z Barnova mluvil před Vánocemi v roce 1996. „U nás v Barnově se na Štědrý den pekl kapr namodro. A opravdu musel být modrý, jinak by nám ani nechutnal, to byla velká tradice,“ vyprávěl. Modrou barvu ryba získala vařením v octové vodě se zeleninou. Jakl se narodil v rodině moravských Němců 8. července 1922 a jeho vyprávění už nestačili zaznamenat ani dokumentaristé z Paměti národa, neboť v devadesátkách tento sběrný projekt neexistoval.
Za války musel Jakel jakožto český Němec ze zabraných Sudet obléknout uniformu wehrmachtu: „U Bělgorodu mi doktoři v těle napočítali třináct střepin a tři mám pořád v sobě,“ vyprávěl veterán. Válčil také u Stalingradu, na levém křídle donského oblouku. Na detaily nechtěl vzpomínat. „Hlavně, že jsem ze stalingradského nějak vyvázl. Následoval 700 kilometrů dlouhý útěk: „Sedm týdnů po svých.“ Do zajetí padl ve východních Čechách. Domů se vrátil na Vánoce v pětačtyřicátém, jeho rodiče ale úřady do odsunu nezařadily. Patřili k pouhým čtyřem rodinám v Barnově, které nemusely do transportů.
Edmund Jakel z Barnova v roce 1996. Sudetský Němec z obce Barnov, která po válce zanikla. Zdroj: Ivan Motýl
Vzorní Němci jako z NDR
„Můj názor je, že kdyby Češi svoje Němce nevyhnali, určitě by toho časem vůbec nelitovali,“ přemítal Jakel. Pokud by se v letech 1945 až 1946 neodehrál odsun, stala by se prý ze Sudeťáků jedna z nejloajálnějších složek v zemi. A mnozí by zřejmě vlezli i do KSČ, přičemž pohraničí by se proměnilo v malou československou Německou demokratickou republiku (východní Německo, NDR). „Po roce 1989 bychom se nemuseli trápit s vybrakovaným a rozbitým pohraničím, kterému teď všude vládne beznaděj a nezaměstnanost. Kam se podíváte, všude rozbité domy, děravé silnice a zarostlá pole,“ komentoval stav Sudet.
V roce 2026 je sice pohraničí v trochu lepší kondici, jenže stovky obcí po vyhnání Němců úplně zanikly. Také Barnov v Nízkém Jeseníku, kde se narodil Edmund Jakel, se stal součástí výcvikového prostoru Libavá. „Studna je pořád stejná a tady na tom stromě jsem se jako kluk houpal,“ neubránil se Jakel dojetí, když jsme si u armády vyjednali propustku do vojenského újezdu, takže mi mohl ukázat Barnov čili Bernhau.
Z rodného statku zbyly jen náznaky základů a z vesnického kostela Všech svatých na návsi trosky věže a část chrámové lodi, takže kamenná ruina uprostřed lesa připomínala zříceninu hradu. Tohle je zánik civilizace v přímém přenosu, příroda si vzala zpět vesnici, o které máme první písemnou zmínku z roku 1394.
Barnov. Německá vesnice v Sudetech, kterou si nyní opět vzala příroda. Zdroj: Karel Frydrýšek, Wikipedie
PŘÍBĚH II: Řeči o usmíření vs. paměť
Vzpomínková setkání veteránů východní fronty v Opavě a Ostravě organizoval od druhé půle devadesátých let také bývalý tankista Svobodovy armády Jindřich Heřkovič. A doma na pražském Žižkově každoročně zjara proškrtával seznam, kdo zase zemřel. Dnes už nežije žádný z tankistů.
„Usmíření? Záleží, co se tím myslí,“ váhal Heřkovič, když jsem se ho zeptal, zda by podal ruku bývalému vojákovi Wehrmachtu anebo třeba jakémukoliv sudetskému Němci? Zakroutil hlavou. Mnohokrát byl svědkem, jak jeho spolubojovníci zaživa uhořeli v zasaženém tanku T-34. A nikdo také nemohl vyléčit ránu, kterou nacisté zasadili jeho rodině, protože Heřkovič měl židovský původ.
„V Osvětimi jsem přišel o rodiče a šest sourozenců,“ vyprávěl. „Kdo mi zaručí, že bývalý německý voják, kterému podám ruku k usmíření, nehlídal dobytčák, jenž odvážel moji rodinu na smrt?“ Nerad také poslouchal nářky sudetských Němců. „Nemůžu vyměnit vlastní paměť za řeči o usmíření.“
Heřkovič měl na tanku úlohu automatčíka čili samopalníka, prošel krvavou bitvou na Dukle a dále osvobozoval Československo, včetně německých jazykových oblastí. Cílem byla Ostrava, do které se tankisté probojovali právě přes Sudety. Obchvatem přes Opavsko a Hlučínsko: „Sudetští Němci, včetně těch z Opavska, zapříčinili ztrátu pohraničí v roce 1938. A tím vlastně i všechna následná utrpení, včetně utrpení československých Židů," měl jasno Heřkovič.
Čtěte také
PŘÍBĚH III: Násilí ve Svatoňovicích
Na konci devadesátek mi přišel dopis od jistého pana Karla Hausnera ze státu Illinois v USA. Podnikatele s lékařskými přístroji. V dopisnici doručené leteckou poštou jsem však nenašel příběh o zázračném zbohatnutí československého emigranta, zato drsné vzpomínky na jeho rodné Svatoňovice v Oderských vrších, v dnešním okrese Opava. Na vesnici, v níž po staletí žili výhradně Němci.
Se světem dnes spojuje Svatoňovice jen lokálka do Suchdolu nad Odrou, třicetikilometrový úsek zdolává motoráček asi hodinu. „Paní Keimarová měla tři děti ve věku dva, šest a deset let. Bylo to 9. května 1945 pozdě odpoledne. Vojáci vnikli za ní do kuchyně a asi tucet z nich ji v přítomnosti dětí znásilnilo. Když jí začalo pohlaví krvácet, jeden voják vytáhl bajonet, vrazil ho do pochvy a zase vytáhl. Byla živa ještě asi hodinu, pak přišel další sovětský důstojník a střelil ji do hlavy,“ stálo v dopise.
Psal se 9. květen a sovětský štáb operující kolem Svatoňovic už musel vědět, že válka skončila. Za prožitá příkoří na frontě se nicméně rudoarmějci rozhodli mstít na českých Němcích. Na nebohých civilistech. A malý Karel Hausner tehdy poprvé spatřil realitu války: „Co mělo nějakou cenu, naložili Rusové na vozy, vybrali si nejlepší koně a poručili pěti mužům, že je musí doprovodit za vesnici. Mezi nimi byl i Emil Keimar. Ti muži se už nikdy nevrátili.“
Nepřiměřená pomsta
U Františka Freye našli Rusové na stěně fotografii jeho čtyř dcer. Když odmítl prozradit, kam je ukryl, několikrát ho zbili a nakonec zastřelili. A to Frey uměl rusky ještě z první války a snažil se s vojáky domluvit na smíru. „Když chtěli Rusové dostat naši sousedku Emu Boschovou, popadla děti a utíkala. Ve zmatku skočila do vodního rezervoáru. Rusové je vytáhli, mladší dítě už bylo mrtvé, a starší sedmiletá dcera se musela dívat, jak maminku vojáci znásilňují,“ napsal mi Hausner. Příběhy, které v oficiální kronice Svatoňovic nenajdete.
Rodák ze Svatoňovic přitom uznával, že válku způsobil zhoubný nacistický režim, kterému napřed uvěřila i většina etnických Němců v Evropě, včetně těch československých. A uctíval i hrdinství spojeneckých armád, které porazily Hitlerův totalitní režim za cenu obrovského počtu obětí. Jen nemohl pochopit, proč v jeho rodně vesnici „osvoboditelé“ vraždili civilisty i první den po oficiálním skončení války.
„Zločin je zločin. Ať se ho dopustili nacisté nebo spojenci,“ přemítal Hausner: „Zvěrstva Hitlerova režimu včetně vyvražďování Židů jsou historiky poměrně přesně zpracována. Některé poválečné zločiny proti lidskosti zatím ne. A já zastávám názor, že každý zločin má být pojmenován.“
PŘÍBĚH IV: Bábovka u antifašistů
Symbolem křivdy se mu stala čerstvá bábovka. „Kdykoliv manželka upeče bábovku, vracím se myšlenkami ke dni, kdy nás Češi na jaře roku 1945 odvlekli do lágru. Maminka zrovna dopekla bábovku, a ještě horkou ji položila na stůl,“ vyprávěl mi v lednu 2003 Hans Korbel, předseda Slezského německého svazu v Opavě. Tehdy v pětačtyřicátém už tak čtyřletý klučina z maminčina těsta neochutnal ani sousto. A když se vrátili po pár týdnech z lágru, bábovka pořád stála na stole. Plesnivá a ohryzaná od myší.
Korbel se vyhnul odsunu, protože jeho rodiče získali statut německých antifašistů. „Můj strýc Heinrich byl před válkou tajemníkem KSČ v Opavě a v září 1938 se mu podařilo přes Polsko uprchnout do Anglie. Jeho manželka už takové štěstí neměla a gestapo ji zatklo hned po strýcově útěku, takže válku protrpěla v koncentračním táboře Ravensbrück, a naše rodina byla v Opavě po celou válku pod přísným dohledem gestapa. Táta musel nakonec narukovat, a když ho Rusové pár měsíců po válce propustili ze zajetí, zavřeli ho pro změnu Češi a až do roku 1947 ho drželi v zajateckém táboře v Krnově.“
Předseda Slezského německého svazu Hans Korbel v roce 2001. Zdroj: Ivan Motýl
Neodsunutý Němec vs. odsunutý Němec
Předseda Slezského německého svazu se před více než dvaceti lety snažil přimět český stát, aby nějak finančně odškodnil české Němce, kteří nakonec nemuseli do odsunu. A přece jim byl podle Benešových dekretů nenávratně zkonfiskován veškerý majetek. Neodsunutí Němci, kterých bylo v roce 1947 asi 250 tisíc, tak nakonec v Československu žili mnohem hůře než jejich vyhnaní sousedé. Sudeťáci sice v Německu napřed dřeli bídu, ale už v šedesátých letech si užívali výhod západní konzumní společnosti.
„Po válce byla v Opavě tabu i samotná němčina. Pro nás děti nebyl problém naučit se česky, ale rodičům to nešlo. A dokonce tvrdím, že se česky naučili až od nás dětí,“ vybavoval si Hans Korbel. V opavské izolaci ale za komunismu paradoxně sám zapomínal na rodnou řeč. „Po roce 1989 jsem si musel němčinu hodně oživit, protože tady v silně komunistickém Severomoravském kraji byla německá menšina cíleně decimovaná.“
I Korbel již v roce 2003 tvrdil, že sudetští Němci nemají zájem o návrat do Československa. „Své domy určitě nechtějí nazpět, co by s nimi dělali? Mají se v Německu mnohem lépe a přijíždějí sem jen za vzpomínkami. A brzy navíc vstoupíme do Evropské unie a na česko-německé národnostní spory se všichni začneme dívat jinak,“ odhadoval Korbel před 23 lety. Vášně spojené s víkendovým srazem sudetských Němců v Brně dokazují, že to tak snadné nebylo.
S Němci jsme žili 700 let
Vlastně dělám 30 let rozhovory s českými, moravskými a slezskými Němci, nikoli se sudetskými. Adjektivum 'sudetští' si etnologové, geografové či statistici vymysleli až v druhé polovině 19. století. Němci přitom do českých zemí hromadně přicházeli již od přelomu 12. a 13. stol., když je do pustých oblastí země povolal král Přemysl Otakar I., a to napřed z Porýní a Pomohaní, později i ze Saska, Bavorska, Horní Falce či Rakouska. Žili jsme pospolu více než 700 let.
Historik Matěj Spurný dokonce zjistil, že termín sudetský Němec byl poprvé použit až v roce 1866, aby tehdejší odborníci jasně odlišili Němce z českých zemí od Němců žijících v rakouské části společné Habsburské monarchie. Čeští Němci tehdy získali pojmenování podle pohraničních hor čili Sudet. A historici tvrdí, že jde o název keltského původu, který v překladu znamená něco jako Kančí Les.
K politickému zabarvení pojmu sudetský Němec přispěly až nacionální vášně v meziválečném Československu. Hned po skončení války v roce 1918 se například část českých Němců pokoušela založit vlastní ministáty v pohraničí, mimo jiné Deutschböhmen (Německé Čechy) či Sudetenland (Sudetsko). Ve třicátých letech si pak označení sudetští Němci zcela přisvojili politici podporující nástup nacismu v Německu.
Čtěte také
PŘÍBĚH V: Vypálili mi vesnici
Otázka: „Může letec ze Svobodovy armády podat ruku letci z německé luftwaffe?“ Odpověď: „Raději se podobným setkáním vyhýbám. Dobrovolně se s žádným německým veteránem usmiřovat nechci.“ Místo výpovědi: Setkání veteránů První smíšené československé letecké divize v SSSR, Opava, středa 20. dubna 2005, večer. Vypovídal: Ján Daňko (1923) z Prahy.
„Nebudu se usmiřovat s někým, kdo mi vypálil vesnici,“ rozčiloval se Daňko. „Když jsem se po válce vrátil domů na Slovensko, našel jsem mezi ohořelými zdmi jen našeho psa.“ Daňko byl přitom původně vycvičen ve Slovenské armádě, která byla za války spojeneckým partnerem německé branné moci. A proto byl určen na letecké údery proti Sovětskému svazu, jenže v srpnu 1944 přišlo Slovenské národní povstání a letci z roty leteckého dorostu Tisovy armády se změnili v povstalecké letectvo. „V černé ďábly, tak nás přezdívali Němci,“ chlubil se veterán. Také on osvobozoval v dubnu 1945 sudetské vesnice na Opavsku a Hlučínsku, byť z nebe a nikoli z tanku jako Heřkovič. A navzdory tomu, že tamní němečtí civilisté tyto boje vůbec nenazývali osvobozením.
PŘÍBĚH VI: Ztracené německé dialekty
Když jsem ji navštívil v listopadu 2000, zrovna Margit Čupová dopsala další dopis spolužačce z dětství. V janovské nářeční němčině, tedy v německém dialektu z úpatí Hrubého Jeseníku.
Sudetští Němci v Janově a v sousedních Petrovicích poznali okamžitě, kdo není rodákem. „Druhým směrem, v sousedním Jindřichově ve Slezsku, už se mluvilo hodně jiným nářečím, to jste slyšel po první větě,“ vysvětlovala mi paní Margit.
Česká majoritní společnost dnes vlastně vůbec neví, jak se němčina lišila v jednotlivých oblastech obydlených českými, moravskými a slezskými Němci. Například Němec z Příboru na Novojičínsku, kde si povídali těžce srozumitelným dialektem, měl v jesenickém Janově problém většině výrazů vůbec porozumět.
„Platilo to hlavně o obyčejných lidech, domkářích, dělnících nebo sedlácích. Na náměstí v Janově mluvila místní honorace přece trochu spisovněji,“ vybavuje si elity na korzu v městysu Janov čili Johannsthal.
Posledních 250 obyvatel
Před válkou žilo v Janově 1 150 obyvatel, v roce 2000 asi 350 a dnes 250. Třetina domů byla v posledním půlstoletí postupně srovnána se zemí. Po revoluci v roce 1989 tu pravidelně vítězili komunisté, loni to bylo ANO (59 %) před Stačilo! (13 %) a SPD (9 %). „Sedm hospod, koželužna, koloniály a na náměstí Hoffmannův obchodní dům, kde jste dostal vše od připínáčků až po vonné tyčinky. Pletárna, papučárna, mlýn,“ popisovala mi pamětnice předválečný Janov. Nyní prakticky bez služeb veřejnosti.
Henleinovce prý janovští Němci neměli v lásce. „Většina rodin byla sociálnědemokratická a henleinovci proto Janovu přezdívali Rudý hrad. Pamatuji si, jak maminka organizovala stávku v místní pletárně.“ Do odsunu ale musela po válce téměř celá obec a Němce nahradili dosídlenci ze všech krajů republiky. „Někteří se pokoušeli sadit krupici, jiní vybydlovali jeden dům za druhým a v kamnech zatápěli trámy ze střechy. Když chalupa spadla, přesídlili vedle.“
Před válkou nikdy neměla pocit, že by lidé v Janově nějak nenáviděli Čechy. „Tady se praktikoval zvyk, že děti německých janovských obchodníků byly posílány na praxi do českých oblastí. A naopak Češi k nám,“ pamatovala si Margit Čupová na děti českého obchodníka Kapka z moravského Místku, které se učily němčině v rodině janovského rukavičkáře Kronera.
Vzpomínka stíhala vzpomínku. Dopis kamarádce z dětství tehdy putoval až přes oceán. „Když ji Češi vystěhovali, v Německu se rodina dlouho nezdržela a odešla do Kanady. Je to daleko a roky běží, tak nám už zbývají jen ty vzpomínky v dopisech. Zrovna jsem psala, jestli si pamatuje, kam jsme chodívali na první sněženky.“
PŘÍBĚH VII: Odbojář ze Sudet
Při slovech o záboru Sudet se většině lidí vybaví fotografie plně naloženého žebřiňáku, na kterém početná česká rodina v říjnu roku 1938 narychlo opouští pohraničí. V obsazených Sudetech ale zůstaly statisíce Čechů, o kterých se nikdy moc nemluvilo. Představa, že Němci vyhnali po Mnichovu ze Sudet téměř všechny Čechy, autorům komunistických učebnic vyhovovala. Poválečný odsun Němců se jevil o to oprávněnější. V říšské župě Sudety přitom žilo i v průběhu války minimálně 300 tisíc Čechů. Tolik jich alespoň vykázalo nacistické sčítání lidu z roku 1939.
A k Čechům, kteří se v říjnu 1938 náhle ocitli v Sudetech, patřil i Drahomír Smrčka z Písařova na Šumpersku. Potkali jsme se v roce 2003, když mi chtěl ukázat bunkr, ve kterém založil odbojovou skupinu. „Neříkali jsme si partyzáni, ale chtěli jsme nějak škodit německé armádě v Sudetech. Jenže jsme moc nevěděli jak,“ vyprávěl.
Drahomír Smrčka, odbojář ze Sudet, ukazuje bunkr, ve kterém se za války ukrýval. Zdroj: Ivan Motýl
Cestu k lesnímu bunkru si bezpečně pamatoval i tolik let po válce: „Šest kilometrů úvozem a pak smrkovým houštím dvacet metrů vpravo.“ Ze smrkového mlází vyrostly statné kmeny a pod jedním z nich byly patrné i zbytky bunkru. „Hned při první výpadu jsme ale přišli o dva kamarády, Františka Matyse a Josefa Vernera. Některé akce snad měly smysl, když se třeba podařilo vykolejit vojenský vlak. Za úplně nesmyslný podnik dneska považuji přepadení trafiky v Šumperku,“ přiznával. Akce více připomínala obyčejnou loupež než odbojový čin.
„Polovina Písařova, kde jsem zažil Mnichov a připojení k Německu, byla osídlena výhradně Čechy. Ta dolní část, zatímco Němci žili v horní části, která už splývala s německou jazykovou oblastí Jeseníků. Napřed mezi Čechy a Němci nebyla žádná nevraživost, ve druhé půli třicátých let se to změnilo,“ vzpomínal Smrčka. „Když šel český klučina sám do horní části, riskoval stejnou nakládačku, o jakou si koledoval každý německý hoch při cestě do dolní části Písařova.
A takhle vlastně začínají všechny války. Nenápadnými potyčkami nebo hospodskými rvačkami.
PŘÍBĚH VIII: Do odsunu poslal i tetu
„Propagoval jsem myšlenku, že mezi Němci není třeba dělat žádné politické rozdíly,“ vyprávěl mi v roce 2005 Jaroslav Směja Lončar, v červenci roku 1945 civilní velitel převážně Němci osídlené Opavy. „Museli jsme jich především co nejvíc vysídlit. Prostě nalodit a odeslat, ale napřed šli do lágru a moji kluci zatím v opavských bytech zachraňovali, co se dalo. Nasbírali třeba dva koše hodinek, načež byty přidělili poctivým Čechům,“ chlubil se exvelitel.
Historici po roce 1989 prokázali, že internace opavských Němců v táboře u restaurace Na Rybníčku a následné vyhánění z Opavy si vyžádaly desítky obětí. Beznaděj vedla německé starousedlíky k početným sebevraždám. Funkci bral někdejší nadějný opavský spisovatel Směja, který měl před válkou dobré přátele i mezi německou kulturní smetánkou, smrtelně vážně. „Když mě německá teta přišla prosit, abych ji zachránil před odsunem, byl jsem neoblomný: ,Ne, teto. Půjdeš taky do vagónu!',“ vyprávěl. A znova tvrdil, že Němce z města vyhnal se vší slušností. „Rozpoutali válku? Rozpoutali! Tak co? Víte, o kolik přátel jsem za války přišel?“
Čtěte také
PŘÍBĚH IX: Tváře dozorců z Osvětimi
Michal Salomonovič patřil v roce 2017 k posledním z pamětníků, kteří prošli osvětimským peklem. „Nechci ho vidět,“ reagoval, když jsem ho požádal, aby si prohlédl právě zveřejněný unikátní seznam 8 502 osvětimských dozorců (včetně snímků), který sestavili polští historici. A jsou na něm i někdejší občané Československa, většinou Němci ze Sudet.
Michal Salomonovič se stal vězněm osvětimské továrny na smrt v roce 1944. Na rampě vyhlazovacího tábora se ocitl v pouhých jedenácti letech, když s rodiči přijel v dobytčáku ze židovského ghetta v Lodži. „Na rampě nás rozdělili. Já jsem zůstal s otcem, mladší bratr s matkou. Všechny nás ostříhali dohola, poslali do skutečné koupele a dali nám táborové hadry.“
Po chvíli však svůj odpor k tomu, aby nahlédl do databáze dozorců, vysvětlil ještě jinak: „Nevybavuji si z té doby žádnou tvář esesáka, to bych vám lhal. Já myslím, že jsem ty tváře vymazal z paměti záměrně.“ Před časem se přitom setkal s českou studentkou, jejíž předek sloužil právě v SS. „Její děd byl dozorcem v koncentráku, tak se mě přišla zeptat, jaké to tam bylo. Děda o tom prý nikdy nechtěl mluvit, což je pochopitelné. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že to byl zločinec a zřejmě se podílel na vraždách.“
Tváře dozorců z Osvětimi. Zdroj: archiv Ivana Motýla
PŘÍBĚH X: Vadí i dávno mrtví Němci
Zřejmě všichni němečtí rodáci z obce Chomýž u Krnova, kteří byli vyhnáni do Německa, už jsou po smrti. Jenže vadí i mrtví Němci, ti na místním německém hřbitově. A tak se krnovská radnice, která spravuje i rovy v Chomýži, rozhodla v roce 2020 pohřebiště srovnat se zemí. Hřbitov totiž působil, jako by ho smetla tlaková vlna po leteckém bombardování. Náhrobky ležely na zemi, většina z nich poškozená, mnohé i několikrát zlomené.
Úřad likvidaci hřbitova bez skrupulí oznámil výzvou vyvěšenou přímo na pohřebišti: „Pokud se vlastníci o daná hrobová místa nepřihlásí do jednoho roku od zveřejnění, budou z pozemku odstraněna a vhodným způsobem zlikvidována.“ Jak se ale mají o této česky psané výzvě dozvědět potomci místních Němců, kteří byli vyhnáni už v letech 1945 až 1946? Hrozba zničení hřbitova však po upozornění v reportáži CNN Prima NEWS vyvolala odpor u několika neziskových organizací, které se opuštěné německé pohřebiště nyní daří obnovovat.
Čtěte také
Než byli Němci vyhnáni z Chomýže (německy Komeise), žilo jich v obci nejméně 800. V obecném povědomí mnohých Čechů ale stále přetrvává klišé, že sudetský Němec je totéž, jako když se řekne nacista. „Velká část tady pohřbených občanů přitom zemřela ještě předtím, než se nacisté v Německu dostali k moci, takže jméno Adolf Hitler v životě neslyšeli,“ přemítal mezi povalenými náhrobky Martin Chalupa, jeden z aktivistů, který nyní hřbitov obnovuje.
Povalené a polámané náhrobky na německém hřbitově v Krnově-Chomýži. Listopad 2020 Zdroj: Ivan Motýl
„Hier ruht unser lieber Sohn und Bruder Max Baier 22. 7. 1906 – 25.(4.).1927,“ četl jsem na jednom z náhrobních kamenů. Zde leží náš milovaný syn a bratr Max Baier. Zemřel v dubnu 1927, Hitler se v Německu chopil moci až o necelých šest let později. Matěj Plaček, další ze zachránců pohřebiště, vystuduoval polonistiku na Ostravské univerzitě. „Tady ve Slezsku spolu žili po staletí Češi, Němci a Poláci, úctu a pietu si zaslouží všechny národy, které tu tvořily dějiny,“ připomenul. „Každý hřbitov je knihou vytesanou do kamene, která vypráví o starousedlících,“ dodal Chalupa. Tak nakonec přece došlo na usmíření, které přijala i krnovská radnice, když si plánovanou likvidaci pohřebiště rozmyslela. Na usmíření po smrti všech pamětníků.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Válka na Ukrajině musí skončit co nejrychleji, prohlásil ruský poslanec. Varoval, co přijde pak
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
