Jak by žili Češi a Němci ve společném státě, kdyby po druhé světové válce nedošlo k vyhnání téměř tří milionů českých Němců? Spisovatel Leoš Kyša nad otázkou přemítá v románu Sudetenland, který se záhy po vydání vyhoupl do čela žebříčku bestsellerů. „Dlouho jsem se zajímal o všechny ty diskuse, jestli by spolu oba národy dokázaly žít i po válce. To byl impuls k dalším úvahám, a nakonec i ke knize,“ říká Kyša v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Po sametové revoluci v roce 1989 by to podle autora nebylo lehké soužití. Obdobně jako Slováci zatoužili po autonomii a záhy i po samostatné republice, také Němci z pohraničí by prý žádali nějakou formu suverenity.
Narodit se v pohraničních Sudetech, to jsou svým způsobem minusové body už v rodném listu. Leoš Kyša spatřil svět v roce 1979 v Bruntále, vyrůstal ovšem v ještě větším zapadákově. V městečku Dvorce na úpatí Nízkého Jeseníku. Jako vnuk českých kolonistů, kteří přišli do Sudet realizovat odsun.
Na troskách německé civilizace
Němci byli na Bruntálsku doma od 13. století až do roku 1945, kdy se dočkali násilného odsunu. Po sedmi stoletích společného soužití s Čechy. „Vyrůstal jsem na troskách civilizace, která zmizela, hrabal se v nich, objevoval poklady, hltal její legendy, které nám tak nějak vůbec nepatřily,“ vypráví Kyša o dospívání ve Dvorcích na Bruntálsku.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Dušičky v Sudetech. Lidé zachraňují německé hřbitovy, někteří starostové je ničí
„Stejně jako nám nepatřil kostel anebo socha na náměstí, ani další artefakty. Bylo těžké se s tím vším nějak popasovat, navíc při šmejdění na půdě našeho baráku po Němcích,“ vzpomíná autor románu Sudetenland.
Sudety, a to nejen na Bruntálsku, se přitom mění jen pomalu. Například krnovská radnice před třemi lety navrhla likvidaci německého hřbitova v místní části Chomýž, který se nakonec podařilo zachránit až za pět minut dvanáct, a to i díky mediálnímu tlaku CNN Prima NEWS. Letos v létě nechala německý hřbitov srovnat se zemí také starostka Heřmánkovic na Broumovsku Jana Králová.
„Mladí lidé odcházejí pryč a nemají k těm místům vztah. Zůstávají staří, přichází noví a zase odcházejí, málokdo tu chce budovat něco trvalého. Je to vyprázdněné. Emocemi a následně i činy,“ vypráví Kyša nepříliš lichotivě o rodném Bruntálsku, 78 let po vyhnání Němců.
Bestseller ze Sudet
V žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů je román Sudetenland aktuálně čtvrtým nejprodávanějším titulem týdne (byl už i na prvém místě). Zajímá se snad tolik českých čtenářů o historii sudetského pohraničí? Ano i ne.
Leoš Kyša se s přehledem uživí jakožto autor knih v žánru sci-fi a fantasy, které píše pod pseudonymem František Kotleta. Když nyní vstoupil do české beletrie pod vlastním jménem, na úspěchu Sudetenlandu se ale mimoděk podílí i Kotletova sláva. Nejsou proto čtenáři fantasy zklamáni, když teď od Kyši dostanou místo příběhu o upírech anebo mimozemšťanech román o sudetských Němcích? „Někteří jsou, s tím se nedá nic dělat,“ přiznává autor. Každá mince má ovšem dvě strany. „Sudetenland oslovil násobně víc nečtenářů Františka Kotlety,“ prozrazuje.
Odsun, který se nekonal
Téměř třísetstránkový román z pera 44letého spisovatele pracuje s vizí, že k vyhnání Němců z Československa v letech 1945 až 1946 došlo jen v omezené míře. Většina z třímilionové populace Němců tak mohla v republice zůstat. Odsun, který se nekonal, to je hlavní téma Kyšovy alternativní historie. Autor ale tuhle fikci zasazuje do historických reálií z roku 1990. Chystají se první svobodné volby a někteří radikálně naladění Slováci začínají pokládat na stůl autonomní požadavky. Totéž v románu udělají čeští Němci.
„Leták vyzýval všechny, kdo se zúčastní shromáždění původních obyvatel, aby požadovali bezpodmínečnou autonomii,“ líčí Kyša v románu, jak bruntálští Němci v květnu 1990 svolali národoveckou demonstraci. Ještě před svobodnými volbami.
Otazníky nad provokativní fikcí
Spisovatel stvořil provokativní fikci. Tvrdí, že neodsunutí starousedlíci během sametové revoluce neměli zájem zapojit se do Občanského fóra (OF), a že za hnutí také odmítali kandidovat do svobodných voleb v červnu 1990. S takovým pohledem autora lze i nesouhlasit, protože Občanské fórum mohlo mít i silnou německou sekci a po volbách i řadu německých poslanců.
K nějakému vyhraňování českých Němců vůči politickému vedení země, anebo dokonce k požadavkům autonomie v oblasti někdejších Sudet, ale mohlo dojít. I když až mnohem později, třeba po roce 2000. Anebo také vůbec.
Spisovatel v rozhovoru pro CNN Prima NEWS svoji alternativní verzi historie obhajuje. „Samozřejmě, je to pouze příběh. Ale abych mohl vykreslovat vztahy mezi lidmi, vyvolat démony minulosti, prostě jsem potřeboval věci urychlit. Ale ony by nejspíš byly rychlé i tak. Podívejme se, jak rychle se už v prvních dvou letech po revoluci hnuly věci na Slovensku,“ přemítá Kyša. Část neodsunutých českých Němců by se prý rychle radikalizovala i po vzoru Slováků, kteří Československo rozbili již k 1. lednu 1993.
Němci podle slovenské karty
Slovenskou kartu z prvé půle roku 1990 přitom autor v knize popisuje výhradně na základě skutečných dobových zpráv. A například cituje z reportáže novinářky Marcely Pecháčkové, když slovenští radikálové v březnu 1990 vyhnali z hotelu ve městě Svit zájezd pražských studentů. „Tady končí příběh a začíná úvaha: 35 žáků bylo postaveno před národnostní problém. Někdo je zmlátil a vyhnal proto, že jsou Češi,“ psala Pecháčková v Mladé frontě 17. března 1990.
Několika milionům českých Němců by ale po roce 1989 možná stačilo jen ekonomické propojení s Německem, tedy přeshraniční spolupráce se sousedy. Půl milionu Maďarů na jižním Slovensku nároky na autonomii či připojení k Maďarsku nevzneslo ani 34 let od sametové revoluce. Kyša podobnou diskusi vítá: „Hlavně jsem rád, že ten příběh nutí lidi k přemýšlení. Dostal jsem už teď od čtenářů desítky scénářů, co by se stalo jinak, jak by to bylo s českými neodsunutými Němci podle nich. Je super, když nad tím lidé přemýšlí, vykreslují v těch kulisách své vlastní příběhy. A znamená to, že jsem jako autor uspěl. Víc ke štěstí vlastně nepotřebuji.“
Český Sudeťák Leoš Kyša
Spisovatel sudetské pohraničí miluje. „Byl to jeden z důvodů, proč jsem se pustil do Sudetenlandu. Jsem vlastně také Sudeťák, i když český. Můj děda odsun Němců přijel do Sudet reálně provádět, a tak jsem splynul s osudem Sudet už od narození. Dědova kariéra totiž roce 1948 skončila, ale musel na Bruntálsku zůstat, ač nerad, jako dělník na pile,“ vypráví Kyša.
Posléze začal potkávat tu hrstku Němců, která mohla v republice zůstat. „Všechny ty Güntery a Heinrichy a řešit s nimi, kdo jsme my a kdo oni. A co to vlastně bylo za svět před tím vším, než přišel Hitler, a jestli bychom spolu ještě dokázali žít. To byl další impuls k úvahám, a nakonec i ke knize,“ říká autor Sudetenlandu.
Slezské Pavlovice na Bruntálsku. Sudetský statek v posledním tažení Zdroj: Ivan Motýl
Slezské Pavlovice na Bruntálsku. Sudetský statek v posledním tažení Zdroj: Ivan Motýl
Téměř vyhynulá menšina
Ze tří milionu Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nechali Češi v republice po odsunu z let 1945 až 1946 jen malou skupinu, v roce 1950 to bylo 165 tisíc lidí německé národnosti. Podle sčítání lidu z roku 2021 pak v České republice žije jen 24 632 osob německé národnosti, část z nich navíc tvoří přistěhovalci z německých zemí.
Pokud tedy Kyša mluví o „troskách civilizace“ čili o vymřelém německém etniku v českých zemích, není daleko od pravdy. „Sudety jsou skvělým místem, když se z vás má stát spisovatel. Mnohem horší je, když tam máte žít,“ říká Leoš Kyša o rodném Bruntálsku. „Hrozně rád bych, aby ta místa měla budoucnost, aby dokázala uchopit svou minulost, poučit se z ní a vybudovat ta místa znovu. Jako je kdysi vyrvali z lesů ti lidé před námi a udělali z nich krásná města a vesnice. Ale bojím se, že se nám to už nepodaří.“
Lidský příběh, nikoli nacionální
Román Sudetenland není proněmecký, ani protiněmecký. Především je lidský a také připomíná, že zdaleka ne všichni Sudeťáci horovali pro Hitlera. Anebo by po roce 1989 inklinovali k neonacismu. Kyša vypráví o Řádu německých rytířů, který sídlil na bruntálském zámku, vůči nacistům se ostře vymezil, a dokonce věnoval významnou finanční částku na budování československého opevnění. Třetí říše pak majetek řádu zkonfiskovala, komunisti ho nevrátili.
„Tohle je, bohužel, něco, k čemu se pořád neumíme postavit. Poděkovat těm sudetským Němcům, kteří navzdory svému jazyku a své krvi zůstali věrní ideálům Československa,“ lituje Kyša.
Nedělat z historie politický klacek
Ačkoliv je román Sudetenland fikcí, znova otvírá otázku, zda muselo k odsunu Němců vůbec dojít. Někteří historici odhadují, že německá menšina by si k československému komunistickému režimu našla velmi vstřícný vztah. Jejich politická loajalita by se podobala té, kterou zastávala většina východních Němců v Německé demokratické republice (NDR). „Nepochybuji o tom, že mnozí čeští Němci by byli věrnější komunisti než Češi,“ souhlasí Kyša.
Ale co by se dělo po pádu režimu v roce 1989? Spisovatel původem z Bruntálska jednu alternativu vylíčil v knižním příběhu. S nadhledem, protože dějiny nelze změnit. „Lidé by ale o historii měli mluvit. Nedělat z ní politický klacek na kohokoliv, ale mluvit o ní, zamýšlet se nad ní, hledat v ní to, co nás může poučit a propojovat se zemí, ve které žijeme,“ říká Leoš Kyša o dalších důvodech, proč se do novodobého sudetského románu vůbec pustil.
