V Hongkongu je neobvyklé vidět někoho bez roušky Zdroj: foto AP
Jistě každý pamatuje časy nedávno minulé, kdy jsme se u nás setkávali s turisty z asijských zemích a mnozí z nich na sobě měli roušku. Zaráželo nás to. Zakrývání úst a nosu je v mnoha asijských zemích ovšem společenskou nutností.
Lékařka Shunmay Yeungová z Londýnské školy hygieny a tropických nemocí ale pro BBC vysvětluje, že rouška není spolehlivá, a upozorňuje, že nákaza se především šíří tím, že se někoho nebo něčeho dotkneme a virus si přeneseme na obličej. Stejný názor zastává i Světová zdravotnická organizace WHO, když říká, že nepotřebujeme roušku, pokud nejsme nemocní nebo když s nemocnými nepřicházíme do styku. Pokud tedy nejsme poblíž někoho, kdy by kašlal nebo kýchal, není rouška nutná. Virus se dostává do těla přes sliznice – to jest oči, ústa, nos, a přenáší se mezi lidmi tím, že si sami přenesou dotykem virus do těchto míst, nebo když vdechnou kapičky nákazy od někoho, kdo kašle či smrká. Rouška napomáhá zabránit šíření infekce, když musíme být v těsnějším kontaktu. Agentura DPA upozorňuje, že rouška může poskytovat falešný pocit bezpečí a navíc pozor při sundavání roušky, abychom se nekontaminovali. Největší ochranou proti koronaviru nebo jiným virům je proto důkladné a časté mytí rukou vodou a mýdlem nebo gelem obsahujícím alkohol.
Jak je tomu s nošením roušky ve světě?
Vyjdete-li v těchto dnech v Hongkongu, Soulu nebo Tokiu do ulic bez roušky, setkáte se s nesouhlasnými pohledy, popisuje ve svém článku web BBC. Od nepaměti je v některých zemích rouška normou, a to bez doporučení lékařů nebo státního nařízení. Je to součást dějin a kultury určité země. Přístup k nošení roušky v Číně, Hongkongu, Japonsku nebo v Thajsku je ten, že se všeobecně předpokládá, že každý může být nositelem viru – tedy i zdravý člověk. Proto se zde v duchu solidarity rouška nosí. V některých zemích státní orgány naléhají na každého, aby nosil roušku, a v některých částech Číny můžete být dokonce zatčeni a potrestáni za to, že ji nenosíte.
Ve východní Asii je mnoho lidí zvyklých nosit masky když onemocní nebo když mají sennou rýmu, neboť se považuje za nezdvořilé otevřeně kýchat nebo kašlat. Vypuknutí viru SARS v roce 2003, které zasáhlo několik zemí v regionu, jen více přispělo k důležitosti nošení roušek, zejména v Hongkongu, kde mnozí následkem viru zemřeli.
Vzpomínky v Asii jsou stále čerstvé a bolestivé, což zvětšilo rozdíl mezi západní a východní civilizací. Navíc v jihovýchodní Asii, zejména v hustě obydlených městech, se často nosí roušky kvůli znečištění ovzduší.
Rouška může být produktem nedávné historie, zkušeností s nákazou a kulturní normou. Ale s rostoucím rozsahem současné pandemie spolu s důkazy a výzkumem se naše chování může znovu změnit. Ostatně stačí si přečíst názory německých výzkumníků, kteří tvrdí: „Roušky by měly zůstat vyhrazeny pro lékaře a zdravotní sestry.“ Právě to tvrdí Clemens Wendtner z jedné z mnichovských klinik a pro agenturu DPA dodává: „Existují jasné náznaky, že jejich nošení dlouhodobě je nesmyslné.“
